Sportovní duch

Listopadový Speciál Mozaiky je sportovní, Možná někdo řekne: Proč? Podzim sportu úplně nepřeje. Inu, odpovídám, ono to nějak vyšlo, ale doufám, že z celého speciálu je cítit, že sport je sice potřebný a máme ho rádi, ale vnímáme ho jako prostředek, jako vynikající výchovný nástroj – v tom nám přináší nepřeberně možností v kteroukoli roční dobu.

Přiznám, že už nejsem bytostně aktivní sportsman. A tak si občas s chutí zagaučuji a podívám se na nějakou sportovně-kulinářskou chuťovku. Před pár týdny to byl tenisový „Laver Cup“. Neviděl jsem – dnes říkám bohužel – všechno, ale i ze střípků, co jsem sledoval, jsem si odnesl jedno famózní poznání: I tak bytostně individualistický sport, jako tenis nesporně je, nabídne-li se mu týmový projev, i ty největší individuality a nezkrotní marniví suveréni mohou zjihnout a zapojit se do týmu.

Možná v tom byl i kus marketingového tyjátru, připouštím. Ale když jsem sledoval vzájemné povzbuzování a kolegiální radost z úspěchu člena týmu, projevy sounáležitosti, ale i nelíčenou člověčí radost z dobrého úderu (jindy) velkého rivala, uvědomil jsem si znovu: jak moc týmová spolupráce dokáže ovlivnit člověka. A že lze i velkou individualitu, čti osobnost, úspěšně zapojit do týmu a pracovat společně. „Laver Cup“ byla netradiční akce, ale duch, který ji provázel, byl osvědčený.

Vedle řady praktických poznámek je tak možné si ze speciálu odnést i to, že sport může být neobyčejný prostředek pro tvorbu kolektivního ducha oddílu. Neměli bychom na to zapomínat.

Martin