Soutěž

V minulém čísle Mozaiky jsme zmiňovali hru jako základní výchovný prostředek Pionýra. Určitě se k ní budeme ještě několikrát vracet. Prvním návratem bude soutěž – jako zvláštní kategorie her, která má ale zcela specifický výchovný dopad na účastníky. Navíc je možné z drtivé většiny her soutěž vytvořit, a tak je logické, že jim věnujeme jedno pokračování. Pojďme se tedy podívat, jakou má soutěž souvislost s Programem Pionýra a jak působí na děti.


img_1168Má se v oddíle soutěžit?
Ač některé oddíly a dokonce i celé dětské organizace (např. Woodcaft-folk zcela principiálně) soutěžení odmítají, má tento typ aktivity nezastupitelné místo. Potřeba soutěžení (mezi sebou) a porovnávání je u dětí naprosto přirozená. Je typická pro určitý věk dětí (kolem 10 let) i pro určitou vývojovou fázi (bouření) sociální skupiny – chcete-li oddílu. Oddílový vedoucí může tuto potřebu ignorovat, ale nepomůže si. Pokud dětem nenabídne jasná pravidla porovnávání, vytvoří si je děti samy. Nebo dokonce soupeření nežádoucím způsobem probíhá v skrytu – mimo oči dospělých. Nezbývá tedy než pošťuchování mezi dětmi nahradit zápasem či úpolovou*) hrou, závodem apod. Soutěž je ale pro vedoucího také nástrojem, kterým může nastavovat různá kritéria vítězství, upozorňovat na rozmanité kvality osobností a docílit tak toho, že se na vrcholech společenské prestiže postupně vystřídají téměř všichni členové oddílu. Aby k tomu došlo, je nutné vnímat a respektovat věkové a individuální zvláštnosti dětí v oddílu.

Program Pionýra: Respektujeme věkové a individuální zvláštnosti.

Co je vlastně soutěž?
Každá soutěž má své jasné rysy. Krom zcela jasného kritéria úspěšnosti (nej –rychlejší, –přesnější, –větší…) je to i způsob hodnocení (říká se mu relativní), u kterého úspěch jednoho snižuje šance ostatních. Dalším znakem je tlak, který není kladen na oddíl jako celek. Tlak, který vzniká, zde vyvíjejí jednotlivci sami na sebe navzájem. Pro ně je zajímavé srovnávat se ve výkonech a vynikat jeden nad druhého. Nezastupitelná role vedoucího či rozhodčího spočívá v úzkostném dohledu nad dodržováním pravidel. Naprosto zásadním výchovným dopadem pak může být obecný respekt dětí vůči pravidlům a vnímání fair play, přestože jejich obcházení je výhodné a někdy i velmi lákavé.

Program Pionýra: Usilujeme o to, aby vyrostl člověk s pevnými zásadami, nepodléhající okamžitým výhodám.

Co soutěž přináší?
Z ryze psychologického hlediska je soutěžní forma hry silným motivačním nástrojem (stimulem). V průběhu soutěže je člověk schopen vybičovat se k maximálnímu výkonu, veškeré úsilí věnovat k překonávání obtíží, vypořádávat se se svými slabinami, objevovat, co ještě neumí a nezvládl, ale také překonávat pokušení vykládat si pravidla jinak – tedy znovu fair play. Odměnou ze soutěže je naplnění jedné z potřeb zmiňovaných i v Maslowově pyramidě – potřeba uznání. A ať už soutěž je, či není korunována výhrou, přináší dvě poměrně zásadní výchovné situace. Poražený se musí vyrovnat se svou prohrou a hledat svoje slabá místa (nestačí říct, že slunce nám svítilo do očí…), aby mohl přemýšlet nad tím, co může příště udělat lépe. Vítězové se nesmí nechat opít slávou a naopak s úctou poděkovat svým soupeřům, že jim výhru umožnili. Pokud to zvládnou, dočkají se upřímné gratulace od protihráčů a hlavně neztratí možnost s nimi bojovat i příště a znovu zažít pocit fér hry. K tomu je určitě potřeba hodně překonání vlastních emocí, které vás ale vynese na stupně vítězů.

Ideál Pionýra: Překonání – Pionýr se nebojí překážek, je statečný a nepodléhá pohodlnosti.

Jsem trochu zklamaný z toho, že české děti berou hru opravdu vážně. Vůbec se nesmějí a chtějí vyhrát za každou cenu. U nás se hraje pro radost.
Viki, Finsko, mezinárodní tábor v ČR, 2004

img_1063Úskalí soutěží
Někteří jedinci – zejména děti, mladiství a i někteří dospělí nedovedou sami sebe dostatečně ohodnotit – nejsou vyzrálí a proto se potýkají se svým sebepojetím. Obracejí se proto ven a vyhledávají příležitosti k soutěžní, protože soutěže jsou pro ně cestou, jak nalézt své vlastní já. V každém oddílu se určitě najdou děti, které „ujíždí na bodech“… V naší evropské civilizaci vytváříme příležitosti k soutěžení, porovnávání a zápasení, aby lidé poznali vlastní hodnotu. **)

Psychologové se shodují v tom, že zápas k posílení osobnosti nevede (zejména v rámci jedné sociální skupiny – např. oddílu), dosahuje pravého opaku a navíc odlučuje od ostatních. Prohra kladné sebehodnocení neposílí, ukazuje vlastní omezení a výhry fungují jako droga. Více výher člověka motivuje k většímu soutěžení, to ale znamená více poražených a těch, kteří mu „jdou po krku“ a to člověka vhání do pasti. Takové soutěžení navíc vede k povrchním mezilidským vztahům. Pokud si jedinec (a je jedno, zda jde o dítě školou povinné či top manažera) tyto skutečnosti neuvědomí, zůstává se svým neštěstím a sám.

Vyzkoušejte si

  • Přetvořte jednu z vašich oddílových her do podoby soutěže.
  • Připravte turnaj pro 4, 5, …. 12 účastníků tak, abyste jej byli schopni stihnout během 90 minut schůzky v některé z her (dáma, páka…) jaký časový limit vyhradíte jednomu zápasu?
  • Pozorujte, jak budou děti v oddíle reagovat na vyhodnocení soutěže.
  • Uvažovali jste o zapojení do některé ze soutěží Pionýra? Víte o nich?

*) Úpolová hra – je hra, ve které zpravidla několik jedinců najednou spolu zápasí. Přitom spolu „bojují“ držením, tažením, tlakem, zalehnutím apod., vyloučen je přitom jakýkoli surový kontakt (úder, kop, škrábání, úchop za vlasy). Jedním z účelů hry je vytvořit agresivitě hráčů přijatelné hranice.
**) Lidské kultury si pro osobnostní dozrávání vytvořily mnoho účinných mechanismů, které prostřednictvím různých rituálních her a úkolů umožňují, aby si jinoši uvědomili, že jsou muži (u dívek existují poměrně jasné signály od přírody).