Seznamte se: PS Švermováček

První pionýrská skupina, která se představí v novém ročníku Mozaiky, je PS Švermováček z Kladna. Tenhle název je často k vidění ve výsledcích Soutěže etapových her, proto spolu se skupinovou vedoucí Alenou Šefflovou odpovídaly na otázky i jejich autorky.

Jaká jste skupina? Kolik vás je, co vás baví, jaké akce máte rádi?
Jsme úplně obyčejná skupina se spoustou problémů. Dnes nejsou lidi na to, aby vedli přes rok oddíly. Nejraději jezdí na tábory. Přes rok funguje jeden oddíl, který vedu já. Jsem učitelka na naší školičce ve Švermově, což je okrajová oblast Kladna. Klubovnu nemáme, ale jsme trpěni paní ředitelkou v budově školní družiny. Spolupracuji s hlavní vychovatelkou družiny, vedu hlavně malé děti 1. – 4. třída. Ti starší mají spoustu kroužků. Letos mi pomáhala děvčata ze 7. třídy, kam chodí i moje dcera. Doufám, že je to bude bavit i dál a konečně to někdo po mně převezme.

Vím, že už jste v Kladně dlouho, můžeš přiblížit vaši historii?
Vznikli jsme v roce 1968, dodnes se drží některé akce z té doby – Mikulášská, sběr odpadových surovin, pionýrské posvícení. V roce 1969 jsme vybudovali klubovnu, od začátku jsme také jezdili na tábory. Pro ty byl důležitý rok 1999, kdy jsme byli na základně Liteň v Mrtníku a tehdejší starosta obce Hvozdec, pan Jaroslav Hůrka, se nechal slyšet, že by byl moc rád, kdybychom si vzali do pronájmu bývalou školu v přírodě. Váhali jsme, zda to zvládneme, jak časově, tak pracovně i finančně. Nakonec jsme do toho šli. Pomocí pionýrského právníka byla sepsána smlouva na 25 let pronájmu ročně za 1 Kč. Je opravdu dobře postavená a i když se změnil starosta, tak není napadnutelná. Začala honička. Kamarádi, vedoucí, řemeslníci, známí a všichni, kdo měli ruce, jezdili každý víkend na Mrtník pracovat, zadarmo. Byly to krásné časy, dřeli jsme, aby mohly děti jet na prázdniny do našeho, ale byla i legrace. A vyšlo to. V roce 2000 byly první tábory tady. Všichni ti úžasní lidé by zasloužili metál. Dnes se základna pyšní úplně jiným kabátem. První návštěvnici by ji ani nepoznali. Bohužel letos zemřel iniciátor této ohromné akce, bývalý starosta Jaroslav Hůrka. Vůbec si nedovedeme představit práci bez něho. Zaslouží si veliké uznání.

Ještě než se zeptám na celotáborové hry, tak zmíním tábory. Děláte tři běhy v létě, táboříte i na jaře a na podzim. Jak vaše tábory vypadají? Máte nějakou specialitu?
Naše tábory Jsou asi podobné ostatním. Provází je celotáborovky. Nejsou adrenalinové ani zaměřené třeba na počítače. Jsou tak od všeho trochu. Každý běh má stálé účastníky. První běh má asi nejvíce pionýrů, asi proto, že jezdím já. Rodiče nás znají a vědí, že se na nás můžou obrátit se vším. Pak s námi jezdí děti z kladenských škol, ty které absolvovaly tábory maminek s dětmi a přiberou kamarády. Děti postupně stárnou a stávají se instruktory a vedoucími.

Naše zajímavost jsou asi tábory „Maminky s dětmi“. Vznikly, když jedna naše vedoucí měla dítě. Chtěli jsme, aby i s malinkou dcerou mohla s námi jet, slovo dalo slovo a byl plán na 20 let dopředu. Je to moje srdcová záležitost, proto mě bolí, že se letos neuskutečnil. Ale nikdy neříkám nikdy, třeba se zase k tomu vrátíme. Další specialita je asi ta, že k nám na tábor jezdí děti z francouzské Vitry. Jsou tady každý rok celý den (město Kladno má výměnnou spolupráci s Francií). Je to úžasná zkušenost, jak se děti domluví i když neumějí francouzsky. Jazyková bariera je ta tam. Francouzům se vždy moc líbí a nechce se jim domů.

Kdo sleduje Soutěž etapových her, ten si možná začíná myslet, že máte podplacenou porotu. Žádná skupina nevyhrála tolikrát, jako vy. Jak to děláte?
Nevím, píšou to většinou vedoucí Maruška Protivová, Lenka Žalmanová, Petra Brabcová. Tradice je opravdu dlouholetá. Měli jsme mezi sebou vedoucího, který měl úžasnou fantazii a uměl dát hře tu správnou atmosféru. Jeho hra „Tajemství Saturového města“ vyšla i knižně. Jmenoval se Jiří Zaplatílek, ale bohužel již není mezi námi. Možná se děvčata něčemu naučila od něj. Podle Marušky je nejhorší to poprvé zkusit, potom to jde samo.

Lenka: Asi nejtěžší je opravdu sednout si po táboře a všechny nápady a hry sepsat. Zase na druhou stranu jsou inspirací pro další pionýrské skupiny, i to mě na tom baví a motivuje. Na Jirku vzpomínám a stále obdivuju, co všechno dokázal vymyslet a zrealizovat. My se snažíme o totéž, dle dětských ohlasů se nám to docela daří. Vždy mě moc potěší, když se děti do celotáborové hry opravdu vžijí.

Máňa: Spousta nápadů se dá najít v již zpracovaných etapovkách. Navíc některé oblíbené hry se opakují a jen se přizpůsobí tématu. Hrajeme i několik tradičních her, které zařazujeme každoročně a těší se na ně děti i vedoucí. Nové hry se snažíme vyzkoušet třeba na víkendovkách, abychom si ujasnili a případně upravili pravidla.

Při tvorbě her používáme dvě cesty – při té první tvoří hru víceméně jeden nebo dva lidé, při té druhé má každý na starost program na jeden den a programový vedoucí se to snaží korigovat a provázat. Každá má své výhody i nevýhody.

Je škoda, že se do soutěže přihlásí jen zlomek celotáborových her. Finanční odměny stojí za to – my jsme z nich pořídili parádní prolézačku, bytelné stoly s lavicemi a spoustu nových her.

Asi je to trochu zbytečná otázka, když máte pořád tři plné běhy, ale mají vaše hry stejný úspěch i u dětí?
Možná to nestojí až tak na hrách, ale na tom, že jsou děti spolu. Jsou v přírodě, spí ve stanu a nejsou pořád na počítači a na sociálních sítích. Mají více času si normálně povídat, držet se za ruce a hecovat se. Dělat si naschvály, mít se rádi nebo jen tak být spolu. Naše děti jezdí třeba i devětkrát za sebou, a jak samy říkají, kvůli partě známých tváří.

Lenka: Jako dítěti mi bylo úplně jedno, na který běh pojedu, všechny byly skvělé. Záleželo hlavně na rodičích, kdy si vzali dovolenou. Dnes má každý běh 70–80 dětí, což o kvalitě něco vypovídá.

Než se zeptám z pohledu celého Pionýra, napadá tě něco, co bys chtěla dodat?
Jsme skupina, kterou prošla spousta výborných lidí, a doufám, že se najdou mladí a stejně tak zapálení lidé, jako je Libuška Bendová a další a skupina nezanikne s námi dříve narozenými. Jinak jsme obyčejná parta lidí, kteří se mají rádi. Těchto lidí je na našich skupinách celá řada a doufám, že je dnešní uspěchaná doba v této neplacené profesi, tedy spíš poslání, neodradí.

Lenka: Za mladší vedoucí bych ráda řekla: Jsme moc rádi, že se máme od koho učit. Ráda bych dělala tábory co nejdéle, je to pro mě velká prázdninová tradice a momentálně si nedovedu představit, že na těch 14 dní prostě „na Mrtník“ nevyrazím.

Začínáme nový rok, navíc nás čeká výroční zasedání a s ním volby, takže se hodí trochu bilancovat. Co si myslíš, že se Pionýru v posledních letech nedařilo a s čím jsme si naopak poradili dobře?
Nedařilo se, to se asi nedá takto říct. Mně nejvíce vadí dlouhé povídání o ničem. Rozhodovat, zda do stanov dát „a“ nebo „i“, mě opravdu dostává. Mě baví sledovat vztahy mezi lidmi, když se od skupiny oddalují a po letech se vracejí. Ty společné zážitky, to je to, co mě baví. Nejsem právník a nerozumím tomu, a proto se k tomu nevyjadřuji. Ale vím, že je to potřeba a obdivuji tuto vyšší práci. Já bych na to neměla.

Určitě se podařila spousta dobrých věcí. Například: znovu ukázat, o co Pionýru jde, že to není politika. Zlepšila se propagace. Spoustu celorepublikových aktivit, např. Květinový den, Zdravá pionýrská krev, RESET, Kamínka, školení vedoucích, pochval by bylo na celou stránku. Zajišťování dotací, shánění dalších možností jak získat peníze. To před vámi smekám. To já neumím. Zahraniční tábory a setkání.

Jen co mně chybí? Jako mladá vedoucí jsem se zúčastnila dvou Mezinárodních táborů míru u nás v Čechách. Byl to úžasný zážitek. Možná by stálo za to obnovit tuto tradici. Vím, že to není snadná záležitost, je to jen momentální nápad.

Na závěr zase jedna tradiční otázka: Proč jsi pionýr? Co ti to dává a co bere?
Je to asi tradice. Protože jsem byla jako dítě i jako dospělá. Vždy jsem se cítila mezi těmito lidmi dobře a vždy jsem v té organizaci viděla smysl života. Nerada měním něco, co funguje dobře. Dává mi radost, zážitky, lásku, vztahy a něco, co nejde koupit penězi a ani popsat slovy. Velkou rodinu, na kterou se mohu spolehnout, partnera a následně moje děti, prostě všechno. Co mi bere? Pouze čas, který strašně letí. Víc mi dal, než vzal.

Lenka: Vyrostla jsem na táborech a budu ráda pokračovat v této tradici. Zatím si to mohu jako učitelka dovolit. Baví mě vymýšlet celotáborovky, jezdit s partou skvělých lidí a učit děti novým věcem zábavným způsobem. Co mi bere? Musím souhlasit s Álou, čas je strašně neúprosný, ale za nic bych to neměnila!

Ptal se Jakub


PS Švermováček
Vznik: 1968
Počet oddílů: 1
Charakteristika: všestranný
Počet členů: 128
Schůzky: 1x týdně
Věk členů: 7–13
Počet vedoucích a instruktorů: Táborových 32 vedoucích a 10 instruktorů / u oddílu 1 vedoucí

Vedoucí PSportret-alena-a-lenka
Jméno: Alena Šefflová
Děti: 2
Mám ráda: lidi kolem sebe
Zaměstnání: učitelka
Funkce v Pionýru: vedoucí pionýrské skupiny, vedoucí oddílu
Kontakt: alenasefflova@seznam.cz