Seznamte se: PS 8. března Jindřichův Hradec

Máme tu další z řady „seznamek“ – i tentokrát jde o skupinu, která patrně není čtenářům Mozaiky neznámá. Působí na jihu Čech v Jindřichově Hradci a v poslední době do své činnosti výrazněji zapojila nové výchovné programy. Ale nejen o nich je řeč v následujícím rozhovoru.

Pověz nám na začátek, jak ses vlastně vůbec dostala k Pionýru?

K Pionýru jsem se dostala jako dítě, hned v první třídě. Ve škole se rozdávaly přihlášky na letní tábor Klepákův mlýn. Přemluvily jsme s kamarádkou rodiče a vyrazily. Z tábora jsem se vrátila celá ubrečená. Rodiče se zděšeně ptali, co se děje a jestli byl ten tábor opravdu tak hrozný. Nebyl. Brečela jsem, protože jsem chtěla zpátky. Za rok jsem na tábor vyrazila znovu, časem jsem začala chodit na oddílové schůzky a účastnit se výprav. Pak jsem plynule přešla do role instruktorky a následně oddílové vedoucí. Stala jsem se členkou vedení skupiny a posléze i skupinovou vedoucí.

Co bys řekla, že ti Pionýr dává a bere?

V Pionýru mám spoustu kamarádů. Těch opravdových, na které se člověk může spolehnout. Mimochodem v Pionýru jsem poznala i svého nastávajícího. Pak mě samozřejmě baví práce s dětmi, bez toho by to asi nešlo. Mám dobrý pocit z toho, že dětem můžeme nabídnout něco smysluplného. A že jim mohu předat něco ze sebe.

Na druhou stranu je toho dost, co mi Pionýr bere. V první řadě spoustu času. Ať už se to týká samotné činnosti s dětmi, nebo administrativy spojené s vedením skupiny, někdy mám pocit, že je toho na mě moc. A popravdě, občas přemýšlím, jestli mi všechny ty starosti za to stojí.

Často se na různých místech dostáváme k otázce: Proč být vlastně vůbec Pionýrem? Jak bys na ni odpověděla?

Protože Pionýr má co nabídnout. Dětem i dospělým. Od možností, které nabízejí výchovné programy, po zajímavé akce. Naše skupina se například pravidelně účastní Ledové Prahy, několikrát jsme byli na republikovém setkání. A nesmíme vynechat Kamínka, na kterých vždy načerpáme spoustu inspirace a zároveň se tam setkáme s fajn lidmi, kteří „vysílají na stejné vlnové délce.“ Jako zapálené „kačerce“ se mi také líbí projekt Pionýrský geocaching. Lov kešek s oblibou zařazujeme do programu výprav a v Jindřichově Hradci jsme založili první pionýrskou kešku.

Našlo by se něco, co tě v Pionýru štve, chtěla bys změnit?

Na Pionýru se mi líbí parta lidí, kteří jsou naladěni podobně jako já. Bohužel to, co mě momentálně nejvíc štve, jsou také lidé. Mrzí mě, že spousta z nich nechce přijmout odpovědnost a dobrovolnictví berou jen jako zábavu. Dělají jen to, co se jim chce a co je baví. Lidi v mém okolí, kteří s tou zábavou vnímají zároveň i určitou povinnost, bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. A tak si často říkám, kde se stala chyba a co bych měla udělat jinak. Zatím jsem na žádné smysluplné řešení nepřišla.

 Pracujete s výchovnými programy, které vzešly z projektu Klíčení. Co vás k tomu přivedlo? Jaké máte zkušenosti?

K účasti na projektu Klíčení nás přivedla zvědavost. Chtěli jsme poznat něco nového, něco, co by vneslo novou jiskru do naší činnosti. Což se splnilo. Navíc jsme se v rámci setkání ověřovatelů setkali s novými lidmi, od kterých jsme načerpali spoustu inspirace a našli jsme s nimi společnou řeč. Díky výchovným programům jsme se posunuli dál a otevřely se nám nové obzory. Jako příklad můžu uvést psychologické hry. Dříve jsme neměli odvahu je s dětmi vyzkoušet. Poté, co jsme jednu takovou hru sami absolvovali v rámci setkání ověřovatelů, jsme se rozhodli je zařadit do činnosti. A povedlo se, například hra Pravdě do očí měla skvělý ohlas a rádi si ji s dětmi na táboře zopakujeme.

Takže se dá říct, že programy přinesly určité oživení na skupině?

Ano, programy vnesly určité obohacení do činnosti skupiny. V rámci schůzek, výprav i táborů zařazujeme různé činnosti popsané v metodických listech. Za výhodu považuji variabilitu programů. Lze je používat uceleně, ale také můžu zařadit, co se mi zrovna hodí. Což mi vyhovuje. Také se mi líbí, že z her zpracovaných v rámci metodických listů vznikla elektronická databáze, ve které se dá docela přehledně vyhledávat. Doufám, že se databáze bude utěšeně rozrůstat.

Myslíš si, že je potřeba na nových výchovných programech a práci s nimi něco měnit?

Myslím si, že metodické listy, které jsou hotové, již není potřeba měnit a upravovat. Díky práci odborných týmů a ověřovatelů v rámci projektu Klíčení se podařilo vychytat všechny mouchy. Na jednotlivých metodických listech je uvedeno vše potřebné k tomu, aby vedoucí či instruktor mohl aktivitu realizovat s dětmi. A protože z vlastní zkušenosti vím, že metodické listy jsou velmi užitečnou pomůckou, uvítala bych, kdyby vznikaly další a další. Za inspirativní považuji i příklady dobré praxe, přestože my sami jsme při jejich psaní častokrát skřípali zuby. Výsledek ale stojí za to. Díky nim se můžu inspirovat k činnosti, kterou už někdo prověřil, že funguje.

Co myslíš, že vlastně do oddílu výchovné programy přinášejí?

Je to hlavně pomoc. Promyšlená sada aktivit, která může vedoucím hodně usnadnit práci. My nezkoušeli moc jiných programů, ale na těch našich je to vidět dobře. Každý z nich je rozdělen do pěti oblastí – Člověk a společnost, Příroda, Sport, Technika, Umění. V rámci těchto oblastí jsou pak zpracovány jednotlivé metodické listy. Programy jsou přizpůsobeny věku dětí, od předškolního až po 15+. Pokud se vedoucí oddílu rozhodne programy využívat, ušetří si spoustu práce především s přípravou schůzek, ale i výprav a táborů. Navíc byly v rámci projektu Klíčení zpracovány materiály, které mohou vedoucím a instruktorům pomoci v práci s dětmi, jak se říká „se specifickými potřebami ve vzdělávání“. Takovýchto dětí v oddílech přibývá a není špatné mít „návod“, jak k nim přistupovat. Tohle všechno dohromady tvoří ucelený nástroj, který se dotýká všech důležitých témat a oblastí, které by v práci s oddílem neměly chybět.

Pryč od výchovných programů. Jak se vám vede na skupině? Jste spokojeni s počtem členů? Jak získáváte nové členy?

Noví členové se rekrutují především z účastníků našich táborů. Tábory jsou otevřené i pro děti, které nejsou členy skupiny. A každý rok se několik z nich „chytne“ a zapojí se do činnosti i v průběhu roku. Co se týče členů skupiny, převažují členové nad 15 let – instruktoři a vedoucí. Někteří jedou jen na tábor, jiní se účastní i výprav. Bohužel těch, kteří by se chtěli věnovat práci s dětmi soustavně a například vést schůzky, je minimum. Samozřejmě bych byla ráda, kdybychom měli více dětí. Ale protože by neměl kdo vést oddíly, nemůžeme nové děti nabírat. Je to takový začarovaný kruh.

Jak se u vás daří táborům? Jaké vymýšlíte etapové hry?

Tábory jsou na naší skupině velkou tradicí a jsou neodmyslitelně spjaty se základnou Klepákův mlýn, která nám poskytuje vynikající zázemí. V současné době pořádáme dva čtrnáctidenní běhy tábora, každý pro cca 90 dětí. Velmi nás těší, že je o naše tábory velký zájem, poslední dobou dokonce musíme zájemce odmítat. Každý tábor má svou etapovou hru, kterou sami vymýšlíme. V posledních letech jsme hráli například Madagaskar, večerníčky, Ať žijí duchové, Červeného trpaslíka, Star Wars. S loňskou hrou Shrek jsme se přihlásili do soutěže etapových her a skončili jsme na 3. místě. Při vymýšlení programu táborů čerpáme mimo jiné i z etapových her vydaných v rámci této soutěže. Dají se mezi nimi najít opravdové poklady.


PS:
Vznik roku: 1963
Počet oddílů: 2
Charakteristika oddílů: všeobecné
Počet členů: 73
Četnost schůzek: 1x týdně
Věk členů: 6–65
Počet vedoucích a instruktorů: 57 včetně těch, kteří jezdí na tábor
Zajímavosti: S oblibou se vrhají do nízkých i vysokých lanových aktivit – nesmí chybět na žádném táboře. Založili první pionýrskou kešku.

Vedoucí PS
Jméno: Lenka Urmanová
Děti: zatím žádné
Má ráda: geocaching, deskové hry, jízdu na koni a svých šest potkaních miláčků
Zaměstnání: finanční poradce
Funkce v Pionýru: vedoucí skupiny
Přínos Pionýru: ověřovatelka výchovných programů, podílí se na organizaci uzlařského závodu O Putovní pohár Zlaté růže, lektorka na Kamínkách