Seznamte se: Pionýr Chomutov

Když se řekne PS Chomutov, někoho možná napadne „Indiáni z Bernova“. Se skupinářem Jiřím Perknerem, kterému málokdo řekne jinak než Pérák, jsme si povídali mimo jiné o tom, že Indiáni jsou jen jednou z tváří jeho skupiny.

Představ mi vaši skupinu. Kolik vás je? Co vás baví?
Po roce 1990 i u nás zbyly z většiny pionýrských skupin trosky. Nebyli jsme schopni je udržet při životě. Udělali jsme tedy to, co bych doporučoval i dneska. Když není dostatek funkcionářů, aby se udrželo více skupin v jednom regionu, tak stačí jedna funkční pionýrská skupina. V ní dva obětaví vokurkové, skupinář a hospodář. Hlavně, aby měla dostatek lidí pro činnost s dětmi. A tak jsme se v roce 1993 stali velikou „společnou“ Pionýrskou skupinou Chomutov, ale i to už je minulost.

Poslední léta se držíme zhruba na 100 členech. Jenže to je z 80 000 obyvatel (i s Jirkovem) dost málo. Když mají někde na malé vesnici 15 lidí, tak se jim vlastně daří líp. Nejde ale o děti, těch je jako smetí. Je potřeba mít vedoucí oddílů a nabídnout program.

Oddíly jsme mívali ještě nedávno i čtyři, teď máme dva. Dospělých máme dost, většinou našich odchovanců. Nechtějí ale opustit svojí starou partu a založit nový oddíl. Tak máme oddíly více než padesátičlenné. Dospěláků na brigádu, víkendovku, tábor či RESET vždycky jede hafo, ale vést oddíl nechce nikdo. Je to asi jako v každé jiné skupině. Ale když se zapíská, chlapi vezmou krumpáče, lopaty, sekery, jako v té pohádce Ať žijí duchové, a máknou. Ženské se o nás starají jako o vlastní. Bez takových lidí by to v Pionýru taky nešlo. Byla by chyba nepřipomenout, že naše skupina byla a je dodavatelem lidí do funkcí na úrovni kraje i republiky. A vystřídalo se jich spousta, od Martina Rittera po Janu Elbelovou.

Říkáš dva oddíly. Vím, že jsou každý jinak zaměřený. Jedni jsou Indiáni…
To je můj oddíl. Založil jsem ho v roce 1989 na 6. ZŠ v Chomutově a pojmenovali jsme ho s dětmi Čtyřlístek. Druhý oddíl, taky předrevoluční, je z bývalé skupiny při 4. ZŠ, kterou vedla Jitka Wessela, a udržel se jako parta. V roce 1990 jsme při jednom z procesů slučování přišli k táborové základně, k našemu slavnému Bernovu. Napřesrok, na okresním setkání, jsem Jitce navrhl jeho společnou správu a užívání. Spojenectví vydrželo dodnes a naše oddíly jako jediné na skupině zůstaly a v nich i naše skoro čtyřicetileté děti a spousta jejich vrstevníků. Můj oddíl už řadu let vede moje dcera Zdeňča a Jitčin oddíl Rolničky vede její dcera Jájina. Předali jsme štafetu a v oddílech jsou samozřejmě i naše vnoučata. Můžu říct, že Bernov a obětavost lidí, co ho stavěli, a taková ta soudržnost a sounáležitost, zachránily naši skupinu. Chtěli jsme mít kam jezdit a zůstala za námi i nějaká práce. Prostě Bernov je naše pojítko. Škoda, že nemůžu vyjmenovat všechny kamarády, kteří přiložili ruku k dílu a hlavně ty, kteří zůstali a pomáhat nepřestali. Ale najdete je v RISP. 🙂 No a ty dva oddíly… My jsme v roce 1991 udělali poprvé Indiány, a když jsme hledali v roce 1992 téma na novou táborovou hru, tak děti řekly: „Jsme v lese, v přírodě, budeme Indiáni“. Pořídili jsme si týpí a spoustu věcí. Jsem rád. No, vlastně se mi tím splnil sen z dětství.

Ta naše druhá parta už od začátku jezdila na vandry do Českého ráje, do skal Labských pískovců a leckam jinam. Prostě vzali celtu, deku, ešus a vyráželi. Takže je to turistický oddíl. Ale dneska u nich převládají děti předškoláci a do třetí třídy a s těmi se na čundry moc jezdit nedá.

Musím taky přiznat, že plus mínus 30 % dětí nám každý rok z oddílů odejde a přijde nových. Z vlastní zkušenosti vím, kolik jsem prošel kroužků a sportovních oddílů, když jsem byl kluk. A konkurence je v Chomutově opravdu velká. Domeček, sportovní oddíly, školy.

No a ty dva oddíly jedou úplně po svojí linii, nebo máte společné akce, vznikly nějaké společné tradice?
Tradicí je společná účast na krajských a republikových setkáních. Děláme i společnou vánoční maškarní merendu pro všechny děti, členy skupiny a jejich rodinné příslušníky. Někam do sálu se vždycky vejdeme. Ale kdybychom chtěli jet společně na akci, kam se nás vejde třeba 80? Na Bernov určitě ne. Proto víkendovky a tábory si dělá každý oddíl sám, ale na setkání, kde nás ubytují a dají nám najíst, jezdíme spolu.

 A co ještě z těch společných pionýrských akcí vás baví?
Na Pionýrské Stezky a na republiková setkání máme z minulosti nejhezčí vzpomínky. My Stezku udržujeme v našich mezích možností. Vyrovnat se Brňákům nebo jet do Stráže pod Ralskem rozsekat Výry, to nedáváme. Máme spíše malá děcka. Ale vycházíme pořád z metodiky pionýrské stezky, máme staré plakáty a z nich rozstříhané obrázky. Snažíme se děti vést k všestrannosti, spíše ale k přírodě a historii. Neumíme hrát ani zpívat, nejsme divadelníci, a tak se vymlouváme, že Pionýrský Sedmikvítek není nic pro nás. Občas sice někoho napadne myšlenka, že pozve indoše, a pak vystupujeme spíše jako atrakce.

A ty Indiáni, táhne to samo o sobě, nebo tam děti jdou hlavně za partou kamarádů?
To bylo jak kdy. Když jsme začínali v roce 1992 a zakládali kmen Magažu Teča Tiošpaye, což v lakotštině znamená Lid mladého deště, protože na táboře pořád pršelo, tak chtěli být Indiány i dospěláci. Sešla se taková parta a všichni, dospělí i děti, tím žili. Ale pak jsem také měl v oddílu najednou samé malé holčičky. Z těch nešlo udělat bojovníky. Teďka máme zase hromadu kluků, v nejlepších letech. Snad se někteří ujmou a vydrží jim to až do dospělosti.

Jak moc vážně to s těmi Indiány berete?
S dětmi to nejde dělat vážně, protože na to, abys byl „původní obyvatel Ameriky“, musíš být někde mentálně, musíš mít znalosti historie a geografie. Děti láká, že můžou mít oheň v týpí, že můžou střílet z luku, že se můžou plazit a „jako“ bojovat. Mají rády to dobrodružství. My se snažíme přidat filosofii a vztah k přírodě.

Máme spoustu kamarádů, co dělají třeba vojenskou historii a jako já si plní klukovský sny. Jenže sami, nevezmou si k tomu 20 dětí. V tom se od nich právě lišíme my, pionýři.

Na závěr pro tebe mám dvě tradiční otázky. První je, co si myslíš, že je v Pionýru fakt super a co je naopak průšvih.
Dobré je, že se máme kam obrátit. Kterýkoli člověk odněkud z vesnice má někde někoho. Kamarády na kraji, na skupinách nebo na ústředí. Má se kam obrátit, když je úplně v nouzi.

Na druhou stranu jako negativní vidím, že právě až když nastane problém, tak lidi na skupinách teprve hledají, kde je co popsáno, kdo má jaké povinnosti. „Jsme přece dobrovolníci, co po nás furt chcete?“ Nezajímají je předpisy a směrnice. To jde úplně mimo ně. A když je problém, tak skončí a s nimi jejich oddíl či skupina. Tak to bylo nejednou i v našem Ústeckém kraji. Jsou party, které mají třeba přes 300 dětí na táborech. Ale že se volí někam delegát, že se musí schvalovat Stanovy? To jim je úplně fuk.

A nakonec: Dokážeš říct, proč jsi Pionýr?
Já léta odolával. Jenže v září 1989 přišla moje mladší dcera a říkala, „tati my asi nebudeme mít Jiskry, nemáme vedoucího“, tak jsem prostě šel… No a pak po listopadu, když všichni začali zahazovat průkazky PO SSM a vedoucí se vymlouvali, proč nemůžou být v Pionýru, tak jsem si řekl: Mě nedostanou. No a najednou jsem byl členem okresní rady, vedoucím skupiny, atd. Byl jsem v prosinci 1989 v Malé sportovní hale v Holešovicích, když se dnešní Pionýr rodil…

ptal se Jakub

 


PS Chomutov

Vznik: 1993 – sloučením z více skupin
Počet oddílů: 2
Charakteristika: indiánský, turistický
Počet členů: +- 100
Schůzky: každou středu 16:00 – 18:00
Věk členů: 1 – 64 let
Počet vedoucích a instruktorů: asi polovina ze všech členůimg_0659

Vedoucí PS
Jméno: Jiří Perkner
Děti: 3
Mám rád: všechny, co tohle čtou.
Zaměstnání: správce agendy nemovitostí Pionýra
Funkce v Pionýru: vedoucí PS, hospodář ÚKOP, člen ČRP
Kontakt: Perkner-cv@seznam.cz