Seznamte se: 93. PS Orion

V minulých dvou Mozaikách jste se mohli v různých souvislostech setkat s názvem skupiny, respektive oddílu – Orion. Jednou při povídání o vítězích Turbánku (O Putovní pohár Zlaté Růže), pak zase v Geopozvánce. Kdo a co se za tímto názvem skrývá, se dozvíte v prvním výletu mozaikové seznamky do Prahy. Na kus řeči se totiž do redakce zastavila vedoucí 93. PS Orion, Jana Jandová.

 Jako vždycky tě na úvod poprosím, abys v kostce popsala vaši skupinu. Jak dlouho existujete, co rádi děláte a podobně.

Pionýrská skupina existuje od šedesátých let, kroniku máme od roku 1961. Po revoluci jsme ale zbyli jediný oddíl. Ten vznikl v roce 1980 a funguje doteď. Tenkrát paní ředitelka dala prvňáky na starost družinářce a ten oddíl taky fungoval jako družina… Ta družinářka pak odešla a ředitelka šla za mnou, že se jich musím zatím ujmout. A mně se ty děti strašně zalíbily. Měly šťávu, pro všechno se nadchly, a tak jsem si je nechala a nikomu jsem je nedala! 🙂 O dva roky později se k nám přidal ještě jeden oddíl, kterému musel odejít vedoucí. Aby nebyly spory o název, tak jsme hlasovali o novém a od té doby jsme Orion – předtím to byly Vlaštovky. Pak se k nám postupně přidávaly další děti z dalších ročníků, protože jim třeba nevyhovoval čas schůzek u nich v oddíle, nebo chtěly jezdit na výlety a jejich oddíl nejezdil… Nakonec vznikl věkově promíchaný oddíl holek i kluků, a tak je to stále a letos je nám už 36 let.

Kromě oddílu máme ještě dva volnočasové kluby: Šikulky a Magic. Ty ale taky vznikly z toho, co baví děti v oddíle, který je zaměřením turistický. Holky chtěly dělat i rukodělné práce a kluky zase baví karetní hra Magic. Jádro klubů jsou děti z oddílu, ale přicházejí i další a někteří pak začínají chodit i do oddílu, jezdit na tábory. Na Šikulky chodí často i maminky, které si libují, že jindy na nic takového nemají čas, takže je to někdy i fajn drbárna.

Zmínili jsme Turbánek a geocaching, tak se chci zeptat, jestli děti víc baví soutěže, nebo aktivity, kde vlastně nikdo nevítězí, jako je hledání kešek?

Baví je obojí a těžko bych jim cokoliv brala. Na uzly jsme jezdili už dřív, byla daleko silnější konkurence a i tenkrát jsme měly dobrý děcka, i když asi ne tak jako teď. Taky jsme možná tolik netrénovali. Třeba štafety jsme ale vyhrávali už před patnácti lety, i když individuálně naše děti tenkrát nevítězily. Už tenkrát je to bavilo a baví je to pořád, kdybych řekla, že s uzly končíme, to by byla vzpoura… Oni jsou cvoci, všude chodí s uzlovačkou, trénují doma, ve škole pod lavicí…

Takže tam jedou s cílem vyhrát? Není to jen bonus navíc.

Určitě jedou uspět. Kdyby vůbec neuspěly, tak by byly zklamané. Já se je snažím připravit na to, že stejně jako oni může natrénovat i jiný oddíl a že prostě nemusí vyhrát. Chtějí pro to ale udělat maximum. Věřím, že i kdyby se nedařilo, tak si řeknou „třeba to dáme za rok“. Ta ctižádost v nich je.

Navíc se strašně hecujou mezi sebou. Jak jsou dobrý a jsou v té kategorii třeba tři, tak se už na schůzkách snaží trumfnout sebe navzájem. Nebo se snaží pokořit oddílový rekord.

A geocaching je prostě baví. Že za to nic nemají, to je jim jedno, baví je to hledat.

A jak jste se k tomu dostali?

Jednou jsme byli na výletě na zřícenině, to už byly jenom dva šutry, a přišli tam dva kluci, vyloženě hledali kešku. Děti koukaly, o co jde, a začaly jim pomáhat, šmejdily a nakonec jim pomohly tu kešku najít. Pak jsme se o tom bavili, že by je to asi bavilo, ale nic jsme na to neměli… A tak po půl roce najednou přišel projekt Pionýrský geocaching, tak jsem se ptala, jestli do toho půjdeme. Děti byly okamžitě pro, zapůjčili jsme si od Pionýra tu GPSku a všechny to chytlo, velké i malé. Ujal se toho kluk, kterému teď už bude 18, a kamkoli jedeme, tak má vyhledáno, co by tam šlo ulovit za kešky.

Blíží se prázdniny, tak se nabízí otázka, jak vypadají vaše tábory

Máme tradičně první termín v červenci, klasický stanový tábor. Jsme toulavé duše, tak vždycky po pár letech měníme místo, i když bychom rádi zakotvili. Děláme klasické celotáborové hry, které teď už vymýšlí můj syn. Z oddílu jedou v podstatě všichni, k nim se přidají kamarádi. Pracovníci jsou všichni bývalé děti.

No a pak máme čtrnáctidenní puťák, tam sice dostaneš zabrat fyzicky, ale jinak je to odpočinek. Jezdíme do kempů, tam děláme 3-4 dny hvězdicové výpravy. Jediný den odpočinku je, když se pak přesouváme zase jinam, to nenašlapou tolik kilometrů. Ale děcka jsou super, udělají všechno, já třeba ráno vstanu a už chystají snídani. Věci, co nosíme přes den, si samy rozeberou, protože já nesu věci k programu… Maximálně mi pomáhají.

Jak to u vás vlastně je s šátky, košilemi, rituály…

My máme modré oddílové šátky, které jsme měli už od roku 1988, kdy jinak byly obvyklé jen červené. Ty jsme si pořídili na akci Prahy 9, na kterou jsme jezdili a chtěli jsme na ní vybočit z davu. Po revoluci jsme ještě nějakou dobu používali i červené jako slavnostní, ale na oddílové akce už jen ty modré, které nám zůstaly. Máme oddílová trika, od roku 1985 pořád stejná. V té přechodné době nám nahradila kroj, i když zelené košile používáme na slavnostní příležitosti pořád. Na táborové nástupy, na závěrečnou schůzku, při slibu nováčka… Sliby děláme buď při závěrečné schůzce, nebo na výletě u nějaké pěkné památky. Až mě to dojímá, že pro ty děcka to pořád fakt něco znamená.

Máme i oddílového maskota, ten jezdí všude s námi a kdo ho může nést chvíli v batohu, ten to bere jako velkou poctu. Je to liška jménem Ori, jen nevíme, jestli je to kluk nebo holka. 🙂

Máme i oddílový zpravodaj. Po revoluci už jsme neměli možnost informovat děti přes nástěnky ve školách – tenkrát mi řekli, ať jdu ke skautům a můžu do školy – jenže jsme potřebovali dostat informace k dětem i rodičům. V tom nám zpravodaj hodně pomohl a stále ho vydáváme tak jednou za čtrnáct dní. Samozřejmě používáme i internet, ale i tak se děti na ten Orioňáček těší.

Napadá tě ještě něco, co bys o oddíle nebo o skupině chtěla zmínit?

No, na jednu stranu mě mrzí, že jsme po revoluci přežili ze skupiny jako jediný oddíl. Na druhou stranu mě velmi těší, že jsme přežili hlavně proto, že to chtěly děti. Tenkrát většinou nebyly nijak maličké, 7. a 8. třída, a ten oddíl pro ně musel hodně znamenat, když se za něj postavily a z Pionýra neodešly. Někteří zůstali jako instruktoři. Teď nás sice není moc, ale pořád přicházejí malé děti.

Co nám na druhou stranu vázne, to je propagace, tu nezvládáme tak, jak bychom chtěli. Ale štve nás to a mrzí nás to, musíme se s tím porvat. Pořád si říkáme, bude líp, bude líp… Dřív jsem to táhla hlavně já, teď už vím, že i kdyby se se mnou třeba něco stalo, že to podrží mladí. Ty kluky to baví a taky už si neumí představit, že by oddíl nebyl. Stejně tak holky, co jsou teď v osmé třídě. Každý den něco mají, ale stejně by se oddílu nevzdaly. Takže doufám, že sebereme síly a pohneme i s tou propagací, protože je to u nás potřeba, na Černém mostě je ohromná konkurence a některé neziskovky si můžou dovolit činnost pro děti úplně zadarmo. To my nedokážeme, navíc chceme, aby chodily pravidelně…

Pojďme k celému Pionýru – zkus vypíchnout, co se ti líbí a co tě štve?

Jednoznačně se mi líbí, že pro oddíly je volnost, že mi nikdo nediktuje, co musím dělat na schůzkách. Taky že všechny programy jsou nabídkové a ne povinné, že si z nich můžu vybrat, co mi vyhovuje.

Vždycky jsme měli rádi republikové akce a jezdili jsme na ně. Myslíme si, že jsou strašně potřeba. Moc rádi vzpomínáme na první oddílové setkání na Rozkoši. Ale i na další akce. Samozřejmě jsme rádi za Turbánek, protože děti jsou soutěživé a chtějí cítit úspěch.

A co tě štve?

Hele, mě asi neštve nic, já jsem divná… Když něco potřebuju vědět a informace se ke mně nedostane, tak si jí najdu, určitě bude někde na webu, nečekám, až mi to někdo řekne…

Klasika na závěr: Proč jsi pionýr?

Já chodila do Pionýra už jako dítě, ale vedoucí se nám vůbec nevěnovala a mě to nebavilo. Pak jsem začala po osmašedesátém chodit do skauta k Lídě Odehnalové a tam mě to strašně bavilo, to byla turistika, výlety… Jenomže pak jsme dostali jinou vedoucí a to už zase nebylo ono, tak jsem šla pryč. Potom až na gymplu přišly kamarádky, co chtěly být učitelky, že by chtěly vést děti v Pionýru, abych do toho šla s nimi. Já moc nechtěla, ale nakonec jsme se došly zeptat do školy, tam to klaplo a mě ta práce s dětmi začala hodně bavit. Dneska už bych jinam nešla ani za zlatý prase. To jsem si přesně říkala v roce devadesát: Já jsem přece nic špatného nedělala, nemám se za co stydět, proč bych měla jít jinam? Ten oddíl pořád funguje a jsou tam děti, co ani netuší, že nějaká revoluce byla,  ani jejich rodiče s tím nemají problém, tak proč bych chodila jinam? A navíc jsem na ty svoje děti velmi hrdá…

Ptal se Jakub


93. PS Orion
Vznik: 60. léta
Počet oddílů: 1 oddíl, 2 kluby
Charakteristika: turistický
Počet členů: 31
Schůzky: 1x týdně
Věk členů: od 7 do aleluja 🙂
Počet vedoucích a instruktorů: 5

portret Jana

Vedoucí PS
Jméno: Jana Jandová
Děti: 1 syn
Má ráda: turistiku, ruční práce, prostě to, co dělám s oddílem, a sbírání čajových přebalů
Zaměstnání: učitelka
Funkce v Pionýru: vedoucí oddílu, klubu a pionýrské skupiny
Kontakt: vydricka@gmail.com