S fotkou nebo bez fotky?

Když jsem byl minulý týden v budově Městského soudu v Praze, odcházel jsem přes budovu „B“, která je vyhrazena jednacím síním, ve kterých jsou projednávány žaloby na ochranu osobnosti. Ty jsou známé hlavně tím, že jeden politik druhého označí za lháře, mafiána nebo zloděje. Jsou to ale i případy prozaičtější, jako byl ten, který byl toho dne projednáván pod označením „spor o neoprávněný zásah do soukromí zveřejněním podoby“. Takový spor je založen na právní úpravě, kterou zákon označuje za „osobnostní práva“ nebo „právo na ochranu osobnosti“.

Nový občanský zákoník řeší ochranu osobnosti, jak je mu vlastní a jak bylo zřejmé z předchozích článků, velmi podrobně a tato úprava bude mít dopad nejenom do života každého z nás, ale i do života našeho sdružení.

Nově je formulována ochrana osobnosti člověka včetně všech jeho přirozených práv, kdy je výslovně stanoveno, že každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

Lidskou osobnost není možné zcela, úplně a výslovně popsat, protože může mít své projevy i ve formě, kterou doposud neznáme (jako tomu bylo například před vynálezem fotografie) a proto je výčet ochrany uvozen slovem „zejména“. Slovy zákona tak ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (například dopisy, deníky, ale i e-mailová korespondence, SMS apod.).

Absolutní ochrana lidské bytosti je vyjádřena ustanovením § 91 NOZ, podle které je „člověk nedotknutelný“. Prakticky je to doplněno i tím, že lidské tělo je pod právní ochranou nejen za života (logicky), ale i po smrti, a je zakázáno s lidskými pozůstatky nakládat způsobem pro zemřelého nedůstojným.

Mimo zákonné oprávnění (například neodkladná a život zachraňující zdravotní pomoc) nesmí nikdo zasáhnout do integrity jiného bez jeho souhlasu, který musí být udělen s vědomím o povaze zásahu a o jeho možných následcích. Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.

Faktické omezení na svobodě převzetím do zařízení poskytujícího zdravotní péči bez souhlasu dotčeného lze jen z důvodu stanoveného zákonem (např. pokud je dotčený nebezpečný sobě nebo svému okolí) a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením, a navíc se souhlasem soudu. Taková „nucená hospitalizace“ je pak pravidelně přezkoumávána co do její další důvodnosti. Nová právní úprava je tak podrobná, že dokonce i stanoví, že pokud někdo zemře, aniž by dal předem souhlas s pitvou svého těla, platí, že s provedením pitvy nesouhlasí (což neplatí v případě, že pitva je nařízena například v rámci vyšetřování vedeného podle trestního řádu).

V případě neoprávněného zásahu do těchto osobnostních práv může ten, do jehož práv bylo zasaženo (byla mu způsobena tzv. nemajetková újma), požadovat, aby rušivé jednání bylo zakázáno, aby bylo odčiněno „přiměřeným zadostiučiněním“ – například veřejnou omluvou a pokud je jiný způsob nedostatečným, pak může náhradu nemajetkové újmy požadovat v penězích. Ve sporných případech rozhoduje soud.

Praktickým provedením výše uvedených zásad je pak ustanovení, podle kterého je možné jen se svolením člověka zachytit jakýmkoli způsobem jeho podobu tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost. Současně bylo zákonem vyjádřeno pravidlo selského rozumu, že pokud někdo svolí k zobrazení své podoby např. v tiskovině, u níž je zřejmé, že má být šířena, platí, že udělil souhlas i k jejímu rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem. Svolení současně není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob nebo pokud se použijí přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.

V základní škole, kterou navštěvuje můj syn, k problému přistoupili vpravdě důkladně: při odjezdu na školu v přírodě mi bylo předloženo prohlášení, které jsem měl podepsat poté, co jsem v něm zvolil jednu z předložených variant: totiž zda souhlasím nebo nesouhlasím se zachycením podoby mého syna na fotografiích, které budou následně užívány v informačních materiálech o činnosti školy, a to tiskem, elektronicky nebo jiným vhodným způsobem.

Až doposud jsem něco takového nikdy nevnímal jako zásah do soukromí rodiny, syna nebo mého. Fotografie ze školních akcí, ať již byly zveřejněny na webu školy nebo ve školním kalendáři, jsem vnímal jako prima věc, která vyjadřuje opravdovost zájmu provozovatele školy, a pokud byl na nějakém snímku syn, on, stejně jako manželka a já jsme to vnímali jako svého druhu vyznamenání. Na druhé straně si dokážu představit, že jsou lidé, kteří si to z nejrůznějších důvodů nepřejí, například subjektivní přesvědčení o tom, že nejsem hezký nebo fotogenický, nějaký zdravotní hendikep nebo prostě proto, že rodina, ze které dítě pochází, se straní jakékoliv publicity. Takové rozhodnutí je třeba respektovat, protože je právem každého jedince a naše práva končí tam, kde začínají práva ostatních.

Respektovat takové rozhodnutí tedy není jen slušnost, ale i povinnost. Vedle toho je i prevencí zbytečných problémů s rodiči, kteří, se rozhodnou, zřejmě z nedostatku jiné činnosti, bojovat proti domnělému porušení práv jejich dítěte, které bylo zachyceno na snímku způsobem, kteří oni považují za nevhodný, nebo že bylo vůbec zachyceno, protože se někde dočetli, že se to nesmí, a pokud to někdo udělá, měl by zaplatit odškodné.

Na takové situace se budeme muset připravit, třeba tak, jak to dělají ve škole mého syna, kdy tento přístup můžeme chápat třeba i jako úctu k právům každého, tedy i dětí, které jsou nám svěřovány.

Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra