Rošťák Ríša

rostak-risaZačínáme třetí ročník příběhů dětí – či spíše „dětských typů“ – pojmenovávaných podle vlastností a jmen. K charakteristice je vždy vybrán nějaký příznačný typ s vědomím, že dítě obvykle není tak vyhraněné a dá se v něm objevit i více zde uvedených 🙂 týpků. Nám, autorům, je to zřejmé a také nepředkládáme zcela univerzální návody. Vždy ale platí, že za každým zde uvedeným typem jsou děti z našich oddílů.

Nejinak je tomu i v dnešním příběhu, nic na tom nemění ani skutečnost, že zde užívám jméno Ríša, ale v originále jde o Pavla, který žil jen s maminkou, samoživitelkou.

Ríšu přivedl na schůzku Luděk s tím, že ho k Ríšovi přesadili ve třídě… Začátek příběhu tedy nijak originální – člen oddílu přivede spolužáka. Vždy jsme si zakládali na tom, že jsme kolektiv otevřený a nováčky vítáme bez nedůvěry, ale spíše se zvědavostí. Ríša nastoupil se značnou suverenitou, hlavu měl ale plnou ztřeštěných plánů a šílených nápadů. Kdyby byl předškolák, možná by pár dospělých hovořilo o roztomilém nezbedovi, jenže v necelých jedenácti letech už jde spíše o uličníka. Nezřídka byl neposlušný, nemístně překračoval pravidla a obecné společenské normy, i když nelze říci, že by byl zcela bez zábran, někdy byl nesnadno zvladatelný. Kde se něco dělo, tam byl jistě Ríša, když ne ústřední postavou, tak aktivním účastníkem.

Jeho cílem ale nebylo ublížit. Nebyl zákeřný a prvoplánový škodič. Byl přímý, otevřený, jenže mnohdy něco nedomyslel…

Příčiny:

–     Problémy v rodině.
–     Touha upoutat pozornost.
–     Absence dobrých vzorů.
–     Obvykle nejde o psychickou poruchu (ale může jít). Hodně často se zaměňuje hyperaktivita s následující příčinou:
–     Volná výchova bez stanovení hranic. Dítě nemá představu, kam až může ve svém chování zajít.
–     Dědičnost, genetické příčiny.

Když jel na první tábor, byl od jeho poloviny často smutný. V táborové soutěži mu totiž vždy chyběl onen pověstný chloupek, aby vynikl jinak než neplechou. Anebo už nasbíral bodíky, a pak vyvedl nějakou rošťárnu, kterou je s přehledem smázl, takže ho překonaly i mladší děti. Už se to začalo projevovat i na jeho přístupu – ztrácel zájem. Tak jsem si ho jednou o poledním klidu vzal stranou a začali jsme si povídat. Nejdříve byl neochotný a vzpurný, tak jsem lovil z paměti všemožné poučky, jak ho rozmluvit… a tu z něj vypadlo, že se bojí, že ho chceme za tu jeho sbírku čertovin poslat domů. Což by mu prý maminka neodpustila… Uklidnil jsem ho, že to „zatím“ nemáme v plánu. Další hovor už byl uvolněnější, i když jsem se snažil, aby bylo patrné, že neustálé lumpárny se všem zajídají.

Neboj se, čtenáři, zázrak se nestal – že by od toho přelomového rozhovoru byl Ríša jako vyměněný a jeho rošťárny ustaly. Ale něco se přece jenom změnilo. Některé jeho skopičiny byly totiž i vzdorem… V kolektivu vedoucích a íček jsme si zdůraznili, že i dále budeme postupovat jednotně a důsledně. Současně ale dáme Ríšovi (ale i dalším) pocítit, že i malý úspěch může být oceněn – zkrátka přistupovat k dětem individuálněji a hledat okamžiky, kdy „zabodují“. U rošťáka, který však byl šikovný, nebylo těžké najít něco, za co by se dal pochválit, jen si to chtělo připustit. U mne šlo též o osobní uvědomění si, že výchova skutečně není a nesmí být jen přikazování…

Tábor dopadl dobře a Richard – jakkoli vyčníval, či přesněji nezřídka přečníval – u nás zůstal. A čas od času pak přišel, že by (mi) chtěl něco říct, byl jsem nakonec trochu jeho vrbou – mužským elementem.

Když na Ríšu měla přijít puberta, už předem jsme se hrozili, ale – upřímně – počet jeho šílených nápadů příliš nenarostl – bylo jich totiž vždy dost.

Co dělat

–     Nepovolit všechno, můžeme ale rozšířit míru tolerance a předvídat již předem konfliktní situace.
–     Vydávat určité příkazy s předstihem, aby dítě mělo dost času se duševně připravit, že bude opravdu konec hry, nebo několikrát za sebou zopakovat, že bude oběd a že si musí předem umýt ruce.
–     Nikdy nepřerušovat hru, do níž jsou děti zabrány, náhle a zprudka, kromě znechucení se tím nic jiného nedocílí.
–     Často střídat jednotlivé činnosti.
–     Stanovovat takové limity (ve výchově), které je dítě schopno zvládnout. Stačí malé dílčí cíle a hned je vyhodnocovat, reagovat na jeho chování. Reakce by měly být pozitivní i negativní. Komunikace s dítětem je velmi důležitá.
–     Dítě musí vědět, že nás zajímá. Postačí malá gesta – mimika (úsměv, zamračení, smutek, mrknutí), zvednutí palce na ruce, poplácání po rameni.
–     Dítě se nesmí začít nudit, jakmile se nudí, vymýšlí neuvěřitelné věci. Stejně tak úkoly nebo činnost, kterou dělá, musí odpovídat jeho možnostem. Mezi jednotlivými činnostmi dělat krátké přestávky.
–     Při řešení problémů s dítětem se nebát udělit trest (sankci). Je to nesmírně důležitý moment pro jeho další výchovu (zabavit mu hračku, jeho neúčast na oblíbené činnosti…).
–     Obrnit se trpělivostí, navenek působit klidně. S dítětem jednat klidně, ale důrazně.
–     Nezbytné jednotné výchovné působení na dítě.
–     Nenechávat dítě samotné.

Samozřejmě jsme o tom hovořili i s Ríšovou maminkou, která na něj měla méně času, než by byla chtěla, ale rozhodně nerostl jako „dříví v lese“, měl doma základní režim nastavený a na plnění povinností maminka dbala. Nejvíce problémů měl ve škole, tam jeho rošťáctví způsobovalo občas veliké konflikty a navíc byl opravdu spíš manuálně zručný než studijní typ. A v oddíle byl právě pro svoji šikovnost ceněný.

Happyend sice není v našich příbězích povinný, ale tady – a už to můžeme hodnotit s odstupem desetiletí – přišel.

Ríša se vyučil, založil rodinu, mají děti, a když se potkáme, s úsměvem konstatuje: „Ale taková třeštidla, jako jsem byl já, to naštěstí nejsou. To by mne asi trefilo.“

Martin a kolektiv autorů