Říjen 1990

Podzim 1990 přinesl nejen změnu počasí, ale především společenské ovzduší doznalo zásadní proměnu. Lidé si říkali: rok je pryč, a co se změnilo – jistě volby, vláda… ale pořád se čekalo na nějaké to Velké Cosi – co nás přenese do vysněného ráje, který musí přijít, když studená válka skončila… Ono však pořád: Nic.

Růst nesmiřitelnosti,
dnes bychom řekli radikalizace lidí nespokojených s vývojem a rychlostí změn, vedl k postupnému stupňování projevů nevůle… Ještě ani dnes není dost velký odstup, který by umožnil objektivní posouzení, ale příklad naložení s majetkem bývalého SSM je školní ukázkou nesystémovosti a revanše zároveň.

I proto byl říjen měsícem, kdy řada našich aktivit mířila k řešení zablokovaného majetku SSM – prezentace představ o naložení s ním se prolínala s vysvětlováním pozice Pionýra.

Ono totiž zdaleka nešlo o zisk z majetku SSM pro Pionýr, ale vypjatá společenská atmosféra směřovala i k obstavení majetku pionýrských skupin a jeho odebrání.

Desetkrát, stokrát… na nejrůznějších fórech vysvětlovali představitelé Pionýra situaci kolem majetku PS, ale vynořivší se staré křivdy a (obecné) hledání viníků za každou cenu hrozilo velkým nebezpečím, že pionýři přijdou i o to nejzákladnější, co měli na pionýrských skupinách. Těžko se dnes lze dopočítat vysvětlujících dopisů, nejrůznějších suplik, stanovisek a vyjádření směřujících zejména k poslancům Federálního shromáždění ČSFR (ale i České národní rady), politickým špičkám země, šéfům politických stran a klubů politických stran. Říjen byl zkrátka časem snažného úsilí o osvětlení pozice a majetkového statusu Pionýra.

Stalo se u nás i ve světě
U nás například 15. října došlo k devalvaci československé koruny pro obchodní a neobchodní platby na úroveň 24 Kčs za 1 USD a současně se roztočil doslova legislativní vír, Federální shromáždění mimo jiné přijalo:

– 2. října: zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd (tzv. restituční zákon). 

– 25. října – zákon o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (tzv. zákon o malé privatizaci). Což znamenalo první větší přesun majetku do soukromých rukou (jednalo se zejména o veřejné soutěže a dražby menších provozoven).

Evropskou, ba světovou událostí č. 1., se stalo 3. října spojení rozděleného Německa. Proces to byl postupný – nejprve byla ustavena měnová, hospodářská a sociální unie, následovala ratifikace Smlouvy o sjednocení (srpen 1990). Poté proběhlo závěrečné jednání čtyř velmocí (Francie, Sovětský svaz, Spojené státy a Velká Británie), které tuhle změnu uspořádání Evropy po II. světové válce stvrdilo a návazně došlo k oficiálnímu (a úřednímu) znovusjednocení Německa.

 

Pionýři v Brně!!
Zde je na místě zdůraznit vícevrstevnatý význam slova pionýři! Brněnští pionýři byli právě na podzim 1990 vpravdě průkopníci. Jako praví pionýři totiž vstoupili do kampaně v komunálních volbách. Říjen 1990 tak byl pro jejich koalici „Sdružení nezávislých kandidátů brněnských dětských organizací JUNÁK, PIONÝR, ZEMĚPISNÁ SPOLEČNOST MORAVA“ vpravdě obdobím vypjaté aktivity v předvolebním klání.

Dnes ještě stále není domyšlen význam jejich kroku (poprvé pro spojení Junák a Pionýr, podruhé pro prostor k prezentaci, který kampaň dává, ba i případný význam volebního úspěchu) a je škoda, že zatím nemají následovníky. Ač volební výsledek nebyl průlomový, propagační úspěch to byl výjimečný a nesporný.


Konkrétní dění
V činnosti oddílů, které v organizaci zůstaly, se nic moc neměnilo – ostatně nebylo to potřeba. Kvalitně pracující, věkově prostupné oddíly s konkrétním programem opravdu detailní a závazné direktivy z centra nepotřebovaly. Množily se útoky na povinnost vzdělávání vedoucích, volalo se po naprosté ekonomické svobodě a volnosti až po pionýrské oddíly (až absurdně byla napadána i existence jednotných pravidel soutěží…). A spíše méně smělé hlasy připomínaly účelnost společných akcí setkání, soutěží (o to se vedly velmi ostré polemiky). Šlo spíše o tu nadstavbu a o věci společné (příspěvky, centrální zázemí (v podobě ústředí) a podobně.

Pionýrská stezka v Plzni
Pionýrská stezka v Plzni

Na úrovni centra se vyhodnocovaly proběhlé oblastní porady předsedů okresních rad Pionýra, na nichž se hovořilo:

– o dění v organizaci od celostátní konference v lednu a současném stavu organizace;

– o tom, co znamená nepromarnit šanci v komunálních volbách z hlediska okresních rad a pionýrských skupin;

– o přípravě celostátní konference: zde například o vztazích ČRP s FRP a SRP či citlivých záležitostech týkajících se symboliky organizace – šlo o sběr názorů z PS?;

– o činnosti oddílů a PS – důraz klást na činnost dětí – pro každou oblast cílová hra (Zlatý list a jiné), shrnující osou – Pionýrská stezka.

Otázka názvu
V rámci obsahové přípravy pochopitelně nebylo opomenuto ani pojmenování organizace.

Šlo stále o živé téma, které vyvolávalo úvahy a debaty – neboť zejména dění vně Pionýra, ve společnosti, zavdávalo dostatek příčin – co by bylo „správné“ a co „jednodušší“.

V neposlední řadě byla též předmětem diskuzí skutečnost, že pozice tajemníků na ORP byla ekonomicky zajištěna pouze do 31. prosince 1990… Což se také v mnoha případech projevilo na snížení úrovně práce těchto funkcionářů, kteří místo aktivit pro sdružení již hledali vlastní zajištění. Tehdy i dnes je jen těžko možné je z takového přístupu vinit, i proto, že současně na řadě míst probíhala vpravdě hysterická kampaň vůči tzv. aparátníkům…

Připomenout se také musí zasedání České rada Pionýra a navazující jednání Federální rady Pionýra, které se v Seči u Chrudimi sešly o víkendu 20. – 21. října. Zásadními tématy byla přirozeně ekonomicko-majetko-právní témata a z nich plynoucí nezbytná opatření: výzvy, dopisy, apely… Pionýr byl tehdy poprvé jen malý krůček od velkého ohrožení. A vpravdě každodenní horečná aktivita jeho tehdejších představitelů byla běžnou nezbytností.

Česká rada Pionýra ovšem měla na programu i otázky existence ústředí (profesionální pracov­níci), členských příspěvků, úkolů na další období: schválen byl zásadní materiál „CO DĚLAT v nejbližší době v organizaci Pionýr“, který (jak lze s určitou časovou prodlevou konstatovat) by byl potřebný již brzy na jaře 1990. Dále se zabývala problémy vážícími se k obsahu činnosti (schváleny byly propozice soutěže Stezka), záležitostmi rehabilitace a v neposlední řadě i přípravou teoreticko-metodického semináře, který byl svolán na dny 10. – 11. listopadu do Prahy. Ve sdružení totiž v říjnu vrcholila jeho obsahová příprava a ČRP rozhodla mimo jiné o zúžení v záběru obsahu jednání a počet tematických okruhů se snížil ze čtyř na tři:

– Historie a spolupráce

– Pojetí organizace

– Pojetí dítěte

Seč - dnes hotel
Seč – dnes hotel

Víkendová zasedání (vyšších) rad Pionýra skončila – byť ona sama nemohla vyřešit problémy, byla významná z toho pohledu, že popsala rozumné směřování… Dnes již život prokázal, že přijatá usnesení byla správná, jejich uvádění do života však vázlo – z celé řady objektivních, ale i subjektivních důvodů. Pominout nelze předpojatou váhavost v přístupu či přímo pohrdání usneseními „nějaké vrchnosti“, což způsobilo pokles celkové vnitřní ukázněnosti, to vše pod heslem: „Máme demokracii, tak nám nikdo nic nebude přikazovat!“ I dnes někteří ještě nepřipustí, že demokracie není „cochcárna“. Kde to pochopili správně – „více“ demokracie je především významně větší míra odpovědnosti a zvětšení pravomocí přináší i více povinností – tam z toho těží ještě dnes.

Také na odprofesionalizování Pionýra jistě nebylo jen vše absolutně špatné – problém byl v tom, že onu masu problémů mohl dále zvládnout jen (sehraný) tým dobrovolníků… a ten mnohde chyběl – protože leckde se především „bořilo“ a málo „stavělo“. A jak už bylo zmíněno: vnější

situace se začala vyostřovat více, než tomu bylo na jaře – což vedlo až k obavám z útoků a mnozí zmalomyslněli. Ale následující měsíc přinesl i lepší zprávy.

Martin