Režim založený na komunistické ideologii byl zločinný, nelegitimní

pes-s-kouli-webVětšina lidí u nás se s touto definicí nejednou setkala. I když je v nadpisu zkrácena, i tak ona slova vpravdě zaduní.
Na zhodnocení historie máme tak zákon. Což je i argument, který člověk zaslechne v diskuzích – vedených na nejrůznějších fórech: v hospodách, televizních studiích, jednacích místnostech zákonodárných sborů či na veřejnosti. Tuhle se mne (mladší) syn bezelstně zeptal: Tak když je na to zákon, proč se o tom furt mluví?

Zákon č. 198/1993 Sb.
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu je součástí našeho právního řádu, čili synku: Máš pravdu. Tak v čem je zakopaný pes? Čeho je místy dost rozpačitý přístup k uvedené právní normě příznakem? Hle, zase tuším kritiku, že se takto ptám – mnohokrát jsem byl totiž nařčen z obhajoby komunismu, to už se tak se mnou vleče… Můžu vysvětlovat, jak chci, že minulý režim mi neschází. Ale že vždy mám pochybnosti, když je něco odsuzováno „sakumprásk“, prostě proto, že se to tak nějak očekává…

Úsměvná je v té souvislosti vzpomínka na rok 1986, kdy jsme se spolužáky čelili obviňování z nepochopení postavení a politiky KSČ, když jsme na seminářích z vědeckého komunismu vedli polemiku s vyučující. (RSDr. R. Vaňková patřila k drsňákům, a tak nám naše neuctivé debaty spočetla u zkoušky.) Dodnes si nemyslíme (vzpomínáme-li na to s bývalým kolegou, dnes ředitelem základní školy), že jsme dělali něco nepřístojného. Stejně jako dnes jsme „jen“ kladli otázky a měli pochybnosti…

Slabina
Za podstatný nedostatek obdobných debat lze považovat představu, že přece všichni vědí, o co jde. Všem je přece jasné – co je to komunistický režim. Ale…? Co to vlastně je? A je také zřejmé, co to byl, či co to je komunismus? Vážně je to zjevné? Podstata mé obavy tkví v tom, že si mnoho lidí jen představuje, co by to asi mohlo či mělo být.

Dnes na tyto otázky nedáme vyčerpávající odpověď, ale budeme se jimi zabývat i dále, protože jde o téma, které nás provází a každý se s ním vyrovnává.

nemluvCo říká zákon?
V § 2 praví: „… byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“

Setkal jsem se v jedné debatě s rodiči právě s touhle argumentací: Vše, co bylo před listopadem 1989, bylo špatné a tudíž i vy, pionýři… Jakkoli zdůrazňuji, že tyhle hlášky nestojí za to přeceňovat, oslovil jsem vcelku mladého muže, který tohle hodnocení pronesl. Musím hned říci – měl jsem štěstí! Trefil jsem na člověka, který nepatřil mezi ty, co nestrpí kritiku vlastních myšlenek, ale byl přístupný debatě. A tak jsme setrvali v rozhovoru, který skončil smírně. I proto, že dotyčný vskutku nebyl dogmatik a připustil, že vyjít z bezvýhradného výkladu tohoto zákona je přece jen poněkud zavádějící. Dodnes proto rád uvádím jednu jeho myšlenku: Co to bylo za režim od 17. listopadu 1989… třeba do začátku prosince 1989 než byla jmenována nová vláda? (Mimochodem jejími členy byli komunisté, kteří více než aktivně přispěli k demontáži předmětného ekonomického systému… – což už je skoro sarkasmus!)

Poučná rozprava
provázela rozhodování o přijetí či nepřijetí uvedené právní normy. Nemám tím na mysli až výstřední názory krajních stoupenců či odmítačů zákona, ale především věcná stanoviska. Ta na jedné straně konstatovala, že hodnotit minulost zákonem je více než ošidné, stejně jako uváděla podpůrný důvod, že k minulosti je třeba zaujmout postoj. (Pro úplnost ještě doplním, že od r. 1991 platil zákon č. 480/1991 Sb. o době nesvobody.)

Drobnost?
Za zmínku – po mém soudu – stojí i skutečnost, že I. zvláštní shromáždění evropských biskupů katolické církve (jde o orgán tzv. Biskupského sněmu) z konce roku 1991 se zabývalo pojmem a obsahem pojmu komunismus. A také vyrovnáváním se s jeho minulostí, přičemž v jeho materiálech má být zaznamenána potřeba rozlišovat špinavou vodu reálného socialismu a rada s ní nevylít z vaničky i dítě, přičemž oním dítětem je myšlenka sociální spravedlnosti. Neodkazuji se na dění v katolické církvi samoúčelně, ostatně bude ještě jistě vzpomenuta v dalších souvislostech i později. Ale skutečnost, že i na její půdě se vedla rozprava (evropských) biskupů o vyrovnávání se s touhle částí historie, dokazuje, že jde o téma citlivé a vážné. (Církve se na podobných fórech okrajovými tématy vskutku nezabývají.)

Tenký led
rozprav kritizujících zákon č. 198/1993 Sb. je záludný. Není nic jednoduššího než z váhavce o výkladu uvedeného předpisu udělat milovníka minulých pořádků. Z bezprostřední zkušenosti ze sněmovny však vím, jak vypjatý byl mediální obraz přijímání této normy. Byl jsem konzultantem podvýboru pro mládež, v jehož čele stál dlouholetý lidovecký poslanec JUDr., Ing. Jiří Karas, kterého těžko lze podezírat z obdivu ke komunismu. Ale i on nám posléze neformálně vyprávěl, jaký je rozdíl mezi rétorikou za řečnickým pultem a skutečnými vztahy mezi poslanci a jejich nejednoznačnými pohledy na minulost (tehdy fakt nedávnou).

Za vším hledej…
ženu, řekl údajně kardinál Richelieu („Cherchez la femme.“). Od jeho časů byl výrok častokrát parafrázován, nejčastěji do podoby: Za vším hledej člověka (a satirici dodávají: a jeho zájmy). Historii posuzujeme různými způsoby či podle různých měřítek. Pro vnímání naší historie druhé poloviny 20. století máme návod v podobě zákona. Co to ale znamená v praxi? Opravdu platí, že vše, co zde bylo mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 bylo zločinné, nelegitimní a je zavrženíhodné? A už to neplatí pro 24. únor 1948 a 18. listopad 1989? Ne, opět zdůrazňuji, nezlehčuji vážnost zákona. Jen si nejsem jist, jak moc mi jako „pravidlo chování“, kterým coby obecně závazná norma má být, skutečně dává návod – jak se chovat, jak ho užívat. Pokud bych ho měl uplatnit, jak se nám, pionýrům, někdy předhazuje: jste relikt minulosti a minulost byla špatná, doslova – vztahovalo by se to na co všechno?

Pro lepší porozumění
Na závěr tohoto zamyšlení nad vazbami a souvislostmi připomenu ještě jednu perličku. Historii tvoří lidé, proto mne zaujalo, že Jan Schneider*) (známější možná pod pseudonymem Jan Chum) nedávno připomenul slova Václava Havla z roku 1988: „Mladí lidé v dnešním Československu už dávno nevědí, že tu byli politikové – a dokonce i komunističtí – kteří byli normálními čestnými a statečnými lidmi, byť třeba tragického osudu […]. Už kvůli těmto mladým lidem by měla být napsána pravdivá a poutavá kniha o Františku Krieglovi, komunistovi. Nejen pro uchování památky na tohoto vzácného muže. Ale i proto, aby lépe porozuměli složitému světu, v němž žijí, lépe chápali, proč jejich předkové dělali to, co dělali, lépe rozuměli jejich problémům, ideálům a iluzím, úspěchům i prohrám.“

Martin


*) Jan Schneider (* 1934) – textař, básník, scénárista, v r. 1969 odešel do Německa, zde působil dvacet roků v Rádiu Svobodná Evropa a poté se vrátil zpět do vlasti.