Proč?

pes-s-kouli-webZávěr nabízí vždy prostor k ohlédnutí. Červnový díl provokujícího seriálu tak může být určitou kvintesencí. I proto, že letos v červnu uplyne 65 roků od justiční vraždy JUDr. Milady Horákové (popravena 27. 6. 1950).

Je všeobecně zažité, že u nás jsou tři významné oblasti života, na které je odborník úplně každý: fotbal, politika a historie. Každý přece nejlépe víme, jak to vlastně bylo. A to i v případě, kdy to tak vůbec nebylo, ale stejně… Já myslím, že jo! A hotovo! Přestože právě historie je vzorným příkladem nejfantastičtějších výkladů či kotrmelců a obratů v hodnocení konkrétních událostí a činů.


127039_14883_vlajkaKdo ví, co symbolizuje červená barva na české státní vlajce?
Nápověda*) – možnosti:

  • Představuje slovanskou vzájemnost.
  • Odvozuje se od barvy státního znaku.
  • Symbolizuje krev, kterou prolili čeští vlastenci za svobodu.

statni_znakJen zlomek lidí, kteří odpovídají na tuto otázku, uvedli správnou odpověď: Červená barva na státní vlajce se odvozuje od barvy státního znaku. To je správná odpověď, a nikdy v minulosti (od r. 1918!) nebylo jinak. Přestože lidová poučka praví, že bílá značí čistotu, červená krev prolitou za svobodu a modrá – slovenské hory (dříve) či bezmračnou oblohu (dříve i nyní).

Životnost a přesvědčení o pravdivosti obecně rozšířené „pravdy“ je neuvěřitelné. Ba dokonce jsem byl několikrát kritizován za znevažování památky padlých, když jsem v hodinách občanské nauky vysvětloval obsah státních symbolů takto, věcně.

Naše obdobná zkušenost
Zcela stejný je osud poučky o významu tří plamenů na pionýrském odznaku či tří rohů na (původním) červeném pionýrském šátku: žádný z oficiálních dokumentů Pionýrské organizace Junáka, Pionýrské organizace Československého svazu mládeže, Pionýra, PO ČSSR ani Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže deklaraci: pionýr-svazák-komunista neobsahuje. A přesto „všichni vědí“, že to tak bylo.
Nebylo! Jenže vysvětlujte se to nesnadno!

Seriál poukazující na vnímání klišé o komunismu
neměl za cíl popírat cosi jako indoktrinaci dětí komunistickou vírou v pionýrských organizacích u nás. Protože tvrzení o ideologickém ovlivňování je stejně tak pravda, jako fakt zkušenost, že desetitisíce, ba statisíce dětí se s tvorbou antikomunisty Karla Kryla seznámily právě v pionýrských oddílech, protože u (pionýrských) táborových ohňů se Krylovy písně zpívaly stejně jako písně Vysockého, Hutky, bratří Nedvědů, Spirituálů, ale i Olympiku, protože tam se zpívaly písničky, které zlidověly, i ty lidové. Dokonce si pamatuji situace, kdy se ty zakázané zpívaly s o to větším gustem, protože jsou přece – na rozdíl od těch prostonárodních – „na indexu“! A šlo o svéráznou formu protestu… A jestli šlo o „odpor“ směšný? To je zřejmé. Ale stejně je nesporné, že v mase tisíců vedoucích oddílů bylo necelých 10% členy Komunistické strany Československa – neboli: 9 z 10 vedoucích komunisty nebylo. Mnozí tomu naopak říkali antibiotikum na komunismus – protože práce s dětmi byla všeobecně chápána jako únik před stranickým působením. Příkladně o tom vypovídají vzpomínky četných umělců na jejich útěky k tvorbě s dětmi a pro děti, díky níž se vyhnuli komunistické frazeologii.

Myslíte, že se někoho ptali, které písničky si smějí zahrát?


Mimochodem… Jaké jsou teze tzv. komunistické výchovy?
Já jsem se učil tyhle**):

  • Výchova k vlastenectví a pocitu národní hrdosti;
  • utváření prvků vědeckého světového názoru;
  • výchova v duchu socialistického humanismu;
  • výchova uvědomělé kázně;
  • rozvoj volních vlastností charakteru s důrazem na kladný vztah k pracovní výchově.

Jsou to ty opravdové, správné principy komunistické výchovy? Opět (již) slyším, že přece existovaly i jiné formulace zásad tzv. komunistické výchovy. Jistě – byly, nesporně, i mnohem dogmatičtější formulace, stejně jako daleko otevřenější***).

Jářku – a opravdu se mám stydět a plivnout na svoji práci (učitelskou i dobrovolnickou), když jsem vycházel z výše uvedených tezí? Plyne mi z toho, že bych měl vrátit diplom, když jsem zcela indoktrinován komunistickou výchovou? (Nu, rozumím, tohle už je možná ironie přes míru.)

Neužívejme pohodlí názoru bez nepohodlí myšlení
Vnímat. Poznávat. Posuzovat. Přísně, ale věcně. Nebát se.

Vrtat se v naší (komunistické) minulosti je prý zbytečné. Vedle těchto hlasů znějí i ty, že nám to zvenčí stále někdo předhazuje… Jak však chceme reagovat, když se sami bojíme o tom věcně hovořit? Ne se donekonečna sebebičovat! To rozhodně nemyslím.

Naše minulost – tím, že delegáti konference v r. 1990 rozhodli o právním i dalším nástupnictví – existuje. Nelze ji vytěsnit, potlačit, zapomenout, poplivat či přebít vášní pro novou dobu. Každý si musí vyřešit, jaký postoj zaujme – vstřícný? Příkře odmítavý? Či snad neutrální, pokud takový nějaký může vůbec existovat?

Seriál měl provokovat – abychom se nedrželi stereotypů našich předchůdců (či některých současníků). Abychom nepodléhali laciným povrchním soudům.

Hlavně však: Neužívejme pohodlí názoru bez nepohodlí myšlení.

Martin


*) Švarcová, Alžběta, a Baxa, Josef, Mgr., Ph.D.: Zavedou vás české reálie do slepé uličky?
**) Váňa, Josef, Prof. dr., člen korespondent ČSAV: K problému teoretických základů komunistické mravní výchovy
***) Troufám si tvrdit, že o „tom“ leccos vím – protože šlo o součást předmětu (pedagogika), který jsem studoval a navíc na fakultě, kde nás naprostá většina učitelů vedla k vícezdrojovému ověřování faktů a samostatnému kritickému uvažování… Možná to nebylo zcela standardní, ale u nás ano. Přinejmenším u většiny mých kantorů.