Právník je taky skoro člověk

pravnik

Můj aprílový příspěvek měl dle editora jinak nanejvýše vážnou rubriku odlehčit. Donutilo mne to zamyslet se nad povahou mé profese, zejména nad tím, jak ovlivnila můj pohled na život a jaké byly následky „profesní deformace“.

Jako prvá se mi vybavila občasná reakce mé drahé manželky, totiž abych na ní nezkoušel své advokátské triky, protože když začíná rozhovor s tím, že chce jakési „A“, nabude po rozhovoru se mnou přesvědčení, že chtěla „B“, o kterém původně neměla ani tušení, a že si připadá jako totální cvok. Našimi rozhovory, které trvají bezmála již 25 let, však získala řadu dovedností, díky kterým je mi rovnocenným soupeřem, a tak v řadě případů náš až hrozivě vyvíjející se verbální konflikt končí oboustranným záchvatem smíchu vyvolaným tím, že jeden v argumentaci druhého poznáme náš vlastní přístup.

Postoj veřejnosti k právníkům, zejména v oblasti anglosaské, vystihuje bonmot, který v rámci jedné role přednesl, během jakéhosi úvodního proslovu, nedávno zesnulý herec Robin Williams, totiž že již je ve schvalovacím procesu zákon, který zakáže pokusy na zvířatech, a ta nahradí právníky, protože právníci snesou opravdu všechno. Nehezká vizitka naší profesi.

Ještě expresivněji k tomu přistoupila „anekdota“, která popisuje únos dopravního letadla plného právníků cestujících na konferenci, kde únosci zveřejnili požadavek na částku 1.000.000 €, jinak že každou hodinu 5 právníků propustí.

I právník je však jen člověk a stejně jako každý byl nadán v různé míře osobnostními rysy, které může objevit a rozvíjet, a podobně, jako tomu je v běžné populaci, se mezi nimi nacházejí lidé moudří i méně moudří, váhaví i tzv. střelci apod. Mělo by jim být však jedno společné: znalost práva, právní filosofie směřující ke spravedlnosti a touha po jejím prosazení: prostě smysl pro fair play. Pevně věřím, že taková je většina.

Popisované vlastnosti však právníky (ať už zastávají postavení policisty, soudce, státního zástupce, soudce, advokáta, notáře či jiné) nezbavují lidských vlastností, kterou je i smysl pro humor, který je možná trochu jiného druhu než ten většinový, ale stále je to humor. Ten je de facto jistou sebereflexí – znamením toho, že se sami (a tedy ani právníci) nebereme tak úplně vážně a že přes profesi, kterou zastáváme, jsme si vědomi svého lidství, omylnosti a svým způsobem i pokory, protože se spravedlností je to jako se vzácnou květinou: koupená sazenice dává naději krásné rostliny, ale výsledek se dostavit nemusí nebo se dostaví, ale úplně jinak, než jsem očekával. A humor může sehrát významnou roli ve věcech nanejvýš vážných.

Soudní stání k pousmání
U jednoho z obvodních soudů v Praze probíhala trestní věc, kde obžalovaným byl úctyhodný pán středního věku – Petr, který v rámci podnikové oslavy špatně odhadl účinek alkoholu. Zdravý úsudek byl ten tam a v závěru večírku se dostal do sporu s jedním méně oblíbeným kolegou Lukášem. Urážky přerostly ve strkání, až méně oblíbený kolega dopadl, tělem na skleněnou výplň, ta naštěstí jen praskla, ovšem Lukáš upadl tak nešťastně, že si poranil levou ruku.

Policie sepsala záznamy, protokoly, a začala případ vyšetřovat. Od svědků, kteří měli také „upito“ se toho moc nedozvěděla: nesporné bylo, že konflikt vyprovokoval poraněný, že obviněný Petr si to nenechal líbit a jeho razantním výpadem Lukáš dopadl na skleněnou vitrínu, která praskla, a poškozený si pohmoždil zápěstí – a později udával obtíže trvající déle než čtyři týdny – a právě v tom byl problém. Aby se totiž věc dostala před soud, musejí obtíže trvat déle než sedm dnů. Soudce, který se se spisem pečlivě seznámil, pojal pochybnosti a předvolal Lukáše. Ten předstoupil před soud, popsal incident, ve kterém sám sebe vylíčil jako oběť neočekávaného násilí, sám sebe označil za střízlivého a když se soudce dotázal, jak si vysvětlí, že v nemocnici mu byla odebrána krev, která vykazovala 1,6 promile alkoholu v krvi, věc označil za omyl.

Předvolaný znalec popsal poranění s tím, že obvykle obtíže přetrvávají dva až tři dny a pak je možné paži běžně v šetřícím režimu užívat a že do týdne je ruka zcela bez obtíží. Zástupce poškozeného, který nebyl s odpovědí spokojen, kladl řadu dotazů, a když neobdržel žádnou, pro jeho klienta uspokojivou odpověď, zeptal se znalce, zda takové poranění sám někdy utrpěl. Když se mu dostalo odmítavé odpovědi, povstal a s velmi vážným výrazem požádal o doslovné zaprotokolování.

Znalec – přední český odborník a patolog – na to reagoval, že v takovém případě žádá, aby bylo rovněž zaprotokolováno, že nebyl nikdy pitván. Všichni přítomní se ukryli za své spisy a dusili smích. Soudce pak poznamenal, zda právní zástupce poškozeného chce, aby tato poslední skutečnost byla doložena a dostalo se mu jen mlčení. Pak se obrátil na poškozeného, zda k věci chce ještě něco uvést – poškozený nereagoval, protože usnul – advokát do něj strčil a poškozený otevřel oči, bloudil pohledem po místnosti a pronesl – Ještě jedno pivo a budu platit. Důstojnost v soudní síni vzala za své.

Když pak poškozený na doplňující dotaz soudce uvedl, že hlavní jeho obtíže spočívaly v tom, že mu obvaz vadil při oblékání rukavic, když opravoval zahradní sekačku a při koupání. Měl soudce jasno.

Zohlednil, že obžalovaný hned třetí den uhradil v restauraci vzniklou škodu, omluvil se majiteli, zjevné lži poškozeného a případ postoupil přestupkové komisi s tím, že se o trestný čin nejedná, protože poškozený si své obtíže z větší části vymyslel a obžalovaný jednak reagoval na hrubosti poškozeného a k věci se navíc postavil se sebereflexí a škodu uhradil.

Já do dneška věřím tomu, že ty humorné prvky případu přispěly k tomu, že soudce ve stranách viděl lidi, se všemi jejich znalostmi a nedostatky, a jeho spravedlivý výrok byl rozumný a lidský.

Jako bonus jedna právnická rada (zdarma a k nezaplacení): S právníky v úředních záležitostech nežertujte. Výkon profese berou nanejvýše vážně a riskujete, že v kolejích úředního postupu jinak neškodný žert nepochopí.

Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra

P. S. U mne to ale neplatí.