Poselství budoucnosti

pramení z úcty k minulosti. Tématem mé májové glosy tak mělo být zamyšlení nad péčí-nepéčí o pomníky či pamětní desky připomínající (v květnu je to nasnadě) konec II. světové války a její oběti. Po letošním 8. květnu jsem ovšem poněkud nabádavý text vymazal a Kubovi se omluvil, že dodám jiný.

Přiznávám totiž veřejně, že neúčast prezidenta naší republiky na oslavách Dne vítězství (na pražském Vítkově) mne šokovala a zastyděl jsem se: předseda Pionýra chce nabádat v rámci Ideálu Pionýra PAMĚT k potřebnosti péče a vrchní velitel armády si nenajde čas podtrhnout svojí přítomností význam a vážnost té chvíle?

Jakkoli si stále myslím, že bychom se měli k monumentům i drobným deskám připomínajícím události a oběti nejstrašnějšího světového konfliktu u nás chovat jinak, než se chováme, ovládla mne však obava. Nemáme-li příklad v těch, kterým to – alespoň po mém soudu – vlastně přikazuje jejich pozice, my, obyčejní, to budeme měnit ještě obtížněji.

Sám jsem svůj vzpomínkový rituál provedl jako jiné roky, a cestou jsem si říkal, zda krátkodobé (i když, zejména dle mediálního obrazu, šokézní) turbulence na naší politické scéně mají právo zasáhnout až sem?! Nevzdat hold – byť toliko symbolický – tomuto okamžiku naší minulosti, je vážným vzkazem do budoucnosti. Blizoučké, a bohužel, i vzdálenější.

Omlouvám se Kubovi, že jsem mu způsobil komplikace, i když končím vlastně téměř jako ve svém původním textu: Pohled do minulosti je někdy nejlepším průvodcem do budoucnosti.

Martin