PF 2017

S koncem roku se z mnoha obálek vyvalí péefka… A s nimi nezřídka i různé dopisy… z médií se na nás valí nejrůznější shrnutí, přehledy a statistiky – jaký ten končící rok byl, a nebo měl být a nebyl.

Slyšel jsem a četl, jak mnoho lidí při ohlédnutí za letošním rokem hudrá, že byl takový či makový a nenaplnil různá očekávání… No, asi jo. Dokonalý nebyl. Ale rozhodně však platí, že jaký byl, tak na tom i my máme svůj podíl. Byť, což je nesporné, jsou i věci kolosální mimo náš přímý vliv. Moje soukromá bilance mi však říká, jestli nejsme poněkud nenažraní, jakobychom si zvykli na svůj (možná nenápadný) nadbytek, ostatně klimatické změny se naší generace určitě ještě příliš nedotknou (pokud vůbec) a mír vnímáme jako samozřejmost… Teroristické útoky jsou sice hrozné, ale není to válka, připusťme si to.

Proto – při veškerém stýskání si, že by mohlo být lépe – jsem optimista a nevidím důvod být něčím jiným. Pesimista vidí obtíž při každé příležitosti a již předem z ní má hrůzu. Snažím se spíš při každé obtíži vidět příležitost. A protože nevěřím na jakési Všudepřítomné Všemocno, jsem hluboce přesvědčen, že především my jsme pány svého osudu. Mám za to, že vše co nás čeká, úkoly, které život přinese, nejsou nad naše síly a že žádná dřina a úsilí nejsou větší, než můžeme unést. Záleží především na nás!

Věříme-li tomu, co děláme, a máme-li chuť překážky překonávat, dokážeme to. I v roce 2017.

Martin


P.S. Možná jsem použil hodně patetická slova. Ale když slyším to časté stýskání a fňukání a současně sleduji celospolečenské obžerství a zahrnování dárky, pohříchu mnohdy zbytečnostmi, soudím, že špetka patosu se unese.