Pětadvacet let vlastní cestou aneb jsou na místě novoroční předsevzetí?

V předchozích vydáních Mozaiky jste se mnohokrát setkali se zmínkami o 25. výročí obnovení samostatného Pionýra – a v tomto čísle jich bude ještě více. Začíná totiž rok, kdy výročí skutečně oslavíme – a navíc právě v lednu se před pětadvaceti lety konala konference, na které bylo o pokračování rozhodnuto. O ní se dočtete dále, stejně tak na dalších stránkách najdete připomenutí naší novodobé historie. V úvodu tohoto „výročního“ vydání se ptáme předsedy Pionýra, jak nahlíží na minulost, či přesněji současnost i budoucnost Pionýra? Kde je podle něj hranice hranice mezi uctivým ohlédnutím a aktuální inspirací?

Co to značí, čtvrtstoletí samostatnosti Pionýra?
Je to potvrzení správnosti rozhodnutí učiněného v lednu 1990 v Brně. To je neoddiskutovatelné. Třeba další následná samostatná cesta byla plná jen obtížně představitelných problémů. A provázely ji i chyby. Ale šlo už o naše vlastní chyby! Což je cennější, než se může zdát. (Zvláště tehdy, když se pro nás stanou zkušeností, poučením.)

Takže úspěch?!
Nesporně. Ne ve světle dění v Brně, ale s ohledem na všechno, co přišlo poté. Na vzpomínané konferenci byla odpověď na otázku: pokračovat, ale se změnami – nebo to zabalit, jasná. Jít od toho nechtěl skoro nikdo. Obtíže svébytnosti se projevovaly až následně a postupně.

Proč až postupně, nikdo je nepředvídal?
Delegátů konference byli povzneseni nad řadou všedních záležitostí. V naprosté většině jsme byli plni euforie a nadšení ze změn ve společnosti. Mysleli jsme si, že opravdu bude platit: Nejsme jako oni! Opájeli se myšlenkou, že bude lépe. Tím drasticky nehaním dnešní obecné poměry. Ale realita, do níž samostatný Pionýr vstoupil, se brzy měla projevit jako nevlídná. Nejen dobrovolné práci, kterou jsme dělali, ale i Pionýru. Během dvou let jsme čelili tak tvrdé kampani směřující k naší likvidaci, o níž jsme v lednu 1990 vůbec neměli potuchy, že by mohla přijít.

Proto jsem hluboce přesvědčen, že přežití Pionýra je obdivuhodným kouskem a zaslouží velké oslavy. Ale ani tak nesmíme být úplně spokojeni, vždy je co zlepšovat.

Historie je v tomhle čísle Mozaiky dost…
Vím, není nutné zde přispívat dalšími zkazkami starého zbrojnoše. Ale připomenout, že během krátké doby od faktického rozhodnutí o samostatnosti jsme museli řešit úplně jiné problémy, než jsme v lednu 1990 vnímali jako významné, je důležité. Občas se i dnes přijímají závěry, aniž by je jejich autoři domýšleli do oněch věcných, až surově praktických konců.

Být chladně a rozumně uvažující, ba až nezaujatí výchovnými problémy (které jsou jistě ve výchovném spolku hlavní!), protože život samostatného spolku provází až přemíra jiných povinností – to jsme se museli naučit. A školné bylo často bolestné a drahé. To si musíme připomínat. I proto abychom mohli ocenit, že jsme to zvládli.

Co takhle nějaké novoroční předsevzetí?
Sama instituce novoročních předsevzetí nemá dost dobrou pověst – říká se, že většinou nedojdou naplnění. Přesto si myslím, že si jich při pečlivém promyšlení pár můžeme dát. Měl bych tři zcela konkrétní tipy. A jsou to záležitosti úplně praktické.

První: Pojďme to čtvrtstoletí samostatnosti opravdu řádně a celý rok oslavit. A připomínat si celou tu dlouhou cestu – a ovšem prohry i výhry.

Máš na mysli udělat jeden takový dlooouhý mejdan?
No, a proč ne?! Měli bychom snad být zakaboněnými oslavenci? Proto, že naši práci provázejí i nedostatky, není důvod neradovat se společně z úspěchů. Naopak to může svědčit o zdravé sebedůvěře, protože přiznat si chyby, k tomu je potřeba odvahy.

A hlavně, proč se nepochválit? Jenom proto, že někdo stále hledá „blbou náladu“ a šíří o ní pověsti? Protože je tak pohodlné zanadávat si a svést nedařící se věci třeba právě na „blbou náladu“. Právě sem se i po pětadvaceti letech hodí výrok, kterým delegáty jednání v lednu ´90 oslovili brněnští pionýři: „Svět hledá lidi, kteří dovedou něco udělat, ne lidi, kteří umějí vysvětlovat, proč něco neudělali.“

Druhé předsevzetí?
Buďme činorodí: Přijměme společné úkoly letošního roku za své – neboť společně je zvládneme. Do každého oddílu přiveďme pár nových členů. Sejděme se na letošním RESETu v červnu v Praze. Přispějme každý a z každé pionýrské skupiny k přípravě Konference o činnosti Pionýra. Poděkujme těm, kteří nás na naší samostatné cestě provázejí – zejména rodičům a přátelům.

A to třetí?
Radostná očekávání nejsou bezdůvodná, ale ani se naplní sama od sebe, ostatně naivní optimismus skrývá pasti, do kterých se můžeme zamotat právě tak snadno jako do oné blbé nálady. Proto:

Buďme ještě více pionýry! Neobávejme se toho. Více hledejme a nacházejme, přijímejme výzvy… Je to hodně práce, ale také radosti.

ptal se Jakub


Krátký výčet, co se vloni podařilo na jedné jediné KOP:

  • Poprvé jsme zvýšili oproti loňskému roku členskou základu.
  • Zvýšil se počet oddílů, které pracují pravidelně.
  • Zvýšil se počet oddílů pracujících podle programů Mláďátek, Zvířátek, Putování se psem a Tajemství staré truhly.
  • Narostl počet letních táborů a tím i počet jejich účastníků.
  • Uspořádali jsme krajská kola v Dětské portě – Folkový guláš a Všetulský dostavník, krajské kolo v literárních pracích a v rukodělkách.
  • Úspěšně jsme dokončili projekt K2 – interní audit a vyvodili z toho úkoly pro KOP.
  • Máme za sebou výměnný pobyt u finských pionýrů, nejen, že jsme utužili kontakty, ale nadchli je prezentací nových výchovných programů, které chtějí přeložit do finštiny.
  • Stabilizovali se lidé na pozicích vedoucích a hospodářů PS.
  • Již jen tři PS účtují v tzv. jednoduchém účetnictví.
  • Pět PS se účastní projektu zapojení dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí.