Péče nebo dozor?

V seriálu gólů a přešlapů přichází na řadu jeden, který – dalo by se s alibistickou nadějí říci – zase nebyl úplně „náš“, protože nebyl myšlenkou ani rozhodnutím představitelů pionýrského hnutí, přesto jeho činnost poznamenal. Jde o začlenění pionýrské organizace do jednotného svazu mládeže (Československého SM 1949–1968 a Socialistického SM 1970–1989).
Kořeny sjednocení dětského a mládežnického hnutí pod hlavičku jednotné organizace sahají ale ještě před tyto roky, do doby, kdy pionýrská organizace jako svébytný celek ještě ani neexistovala. Jak se to všechno seběhlo? A proč to vlastně byl přešlap?

Východiska myšlenky jednotné organizace
Idea jednotné organizace „nespadla z nebe“, prvotně nebyla ani motivována touhou snadného ovládání. Přirozeně vyplynula z nedobré zkušenosti předválečných organizací, kdy naprostá roztříštěnost byla ke všeobecné škodě. Např. skautské hnutí usilovalo o vytvoření jednoho proudu celou dobu existence první republiky a odlišné pohledy se podařilo překonat na jejím samém sklonku. I proto se po válce skautské hnutí obnovilo jako jedna organizace…

Významnou podporou pro myšlenku netříštění dětského a mládežnického hnutí do desítek spolků byla i dohoda politických stran v rámci Národní fronty. Sjednocovací proces proto postoupil od roku 1945 k vytvoření jednotné organizace v roce 1949 vlastně velmi rychle. Napadat samu ideu celistvé struktury je tak dost laciné.

„Kraj Jihlava si stanovil, že do 1. května 1949 bude mít každý oddíl Junáka patronát skupiny ČSM. Každý člen Junáka se aktivně zapojí do sběru papíru a do práce v dobrovolných brigádách. Každý činovník, pokud se nezúčastní staveb mládeže, odpracuje 10 hodin na brigádách.“

Citace z Činovníka, časopisu pro pracovníky Junáka, duben–květen 1949, rubrika Z našich krajů

 

Chápání myšlenky jednoty
Do vínku jednotné organizace dětí a mládeže byl vložen i princip spojení dětské (do 15 roků) a mládežnické (nad 15 let) složky. Na první pohled je to zásada pochopitelná a výhodná. Jde přece o přirozené propojení dvou součástí do jednoho celku, které bude navzájem prospěšné. Ovšem zde přichází ono pověstné: Jenže…

Podstatné je totiž chápání myšlenky celistvosti a vzájemných vazeb. Od jednotlivých krajních poloh, jako je vnímání jednoty coby slepé poslušnosti a naprosté, byť nezřídka jen formální, jednomyslnosti, až po totální rozvolněnost, která je nefunkční a od samostatných institucí se liší jen názvem, a proto je zbytečná.

Z možností naplnění původní myšlenky se po nadějném začátku bohužel prosadilo právě pojetí organizace sešněrované vztahem nadřízenosti a podřízenosti, a to až do podoby nehybné struktury vykonávající (pohříchu až slepě a bezmyšlenkovitě) nějaké mechanické úkony. Což byl jeden z obecných problémů ČSM – nejen ve vztahu k pionýrské organizaci.

Formálnost od začátku
Dle oficiálních dokumentů nesl ČSM odpovědnost za Pionýrskou organizaci ČSM a její rozvoj (viz dokument „Ustanovení o PO ČSM“), ale praxe tomu neodpovídala. Svaz mládeže měl ve skutečnosti hodně starostí sám se sebou a na tvůrčí naplňování slavnostně hlásaného principu: „péče o dětskou součást“ – nezbýval čas, občas prostředky, nezřídka hlavně vůle, zájem a pochopení pro dětskou činnost. Záchranou mohlo být ještě vyhodnocení zkušeností a jejich reflexe. Už na II. sjezdu Československého svazu mládeže (únor 1955) přišly na přetřes nedobré zkušenosti z praktického dění ve vztahu ČSM a PO ČSM – tam se o neschopnosti pojmout myšlenku funkčního propojení dětské a mládežnické složky jednotné organizace tvořivě, nikoli poručnicky nebo formálně, hovořilo, byť opatrně. Ale ouha, na dogmatickém pojetí jednoty se nemělo měnit nic. A nešlo jen o profesionální pracovníky z aparátů ČSM. Úřednicky k celé věci přistupovala i naprostá většina svazáckých orgánů – formálně, pohříchu bez znalosti věci.

Já k pionýrům pilně chodit budu,

ať k tomu mám či nemám směrnice;

nebudu šetřit času ani údů,

alespoň jednou za dva měsíce…

Štěpné veršíky z pozdravu pionýrů II. sjezdu ČSM, které vyvolaly nadšenou odezvu delegátů. Bohužel zůstalo jen u jásotu nad vtipným vyjádřením problému…

 

Nenaplněná představa
Situace měla pochopitelně řadu příčin. Jak to tak bývá – některé byly objektivní, jiné ryze subjektivní. Podstatné však bylo, že „to“ nefungovalo jako celek. ČSM rozhodně nezajistil dostatek vedoucích, tím méně kvalitních. Orgány ČSM nezřídka neměly dost pochopení a už vůbec ne zběhlost v řízení dětského hnutí. Navíc ekonomicky byla činnost pionýrské organizace na podpoře ČSM (a škol) zcela závislá.

Jestliže k dílčím změnám v obsahu práce pionýrské organizace začalo docházet od poloviny 50. let, na alespoň drobný posun v organizační rovině se muselo čekat ještě bezmála deset roků. Ovšem ani potom drobné změny neodstranily svazující pojetí jednotné organizace. Pouze období v letech 1968–70 přineslo uvolnění. Ovšem následné obnovení jednotné organizace se vrátilo i k podobnému přístupu v pojímání „jednoty“. I když situace PO SSM (1970–1989) byla určitým způsobem odlišná, podstata zůstala táž: idea péče svazáků o děti zůstala nenaplněná.

Historie přináší dostatek příkladů, kdy i původně dobrá idea se promění v dogma, a tím se vcelku spolehlivě znehodnotí… Bylo to právě prosazení pouze povrchního, netvůrčího a proto formálního spojení dětské a mládežnické organizace, jež onu vlastně podnětnou myšlenku znehodnotilo.

Martin

Co se pokazilo?
Proč se z možnosti spojit pionýrské skupiny se školami stalo „povinně nepovinné“ pravidlo? Proč se z myšlenky spolupráce a jednoty, ve které je síla, stal formální autoritářský moloch?

Za obdobnými událostmi je možné vidět posun v myšlení (dnes by se asi řeklo „utahování šroubů“) u některých vlivných funkcionářů v první polovině padesátých let. Promítlo se i do mnoha dalších oblastí. Tomu se ale budeme věnovat později samostatně.