Osmičková výročí… Únor 1948

25. únor 1948

Jedno z výročí mající mnoho různých přívlastků: od komunistického puče[1]) až po Vítězný únor.

Psát podrobnou analýzu tzv. únorových událostí v r. 1948 si netroufám, protože na jejich věcném zhodnocení se neshodují ani velcí odborníci. Nezpochybnitelným výsledkem však bylo převzetí moci (a tudíž i veškeré odpovědnosti za další vývoj) komunistickou stranou, v té době bez krveprolití a dramatického zatýkání.

Podstata dění v tzv. únorových dnech, mezi 17. až 25. 2., spočívala v podání demise části ministrů tehdejší vlády, která měla vést k pádu vlády. Zdánlivě promyšlený krok části nekomunistických členů vlády přerostl ovšem ve společenský zlom. Chtíc nechtíc je nezbytné konstatovat, že vyřešení konkrétní situace kolem demise vlády v oněch únorových dnech proběhlo zcela podle procedury platné ústavy – ministři vlády podali demisi (a nebyla jich většina), prezident republiky ji přijal a doplnil vládu podle návrhu jejího předsedy. Vláda následně získala důvěru v parlamentu, mimochodem velmi výraznou – pro se vyslovilo i několik desítek poslanců nekomunistických stran.

Souběžně probíhající dění v obrozené Národní frontě[2]) (ustavování akčních výborů NF a jejich kroky) už ovšem punc právní jistoty nemělo – bylo řešeno odkazem na praxi první republiky, kdy postavení politických stran také nemělo právní oporu – neexistoval zákon o politických stranách, a přesto právě ony byly základní osou politického systému. Stejně tak je skutečností, třebas se to kritikům nelíbí: podpůrné (a dlužno říci masové) manifestace neprobíhaly násilně, ani účast na nich nebyla vynucována. Dnes je totiž spíše opomíjenou zvláštností, že převzetí moci komunistickou stranou proběhlo za spontánní podpory velké části obyvatelstva. Mnoho lidí vnímalo celý únorový proces jako vyústění nějakého přirozeného vývoje, který se nabízel… Protože už v dubnu 1945 ve všeobecně kladně přijímaném Košickém vládním programu všechny zúčastněné strany deklarovaly: „Vláda bude jednat v souladu se Sovětským svazem, a to ve všech oblastech: vojenské, politické, hospodářské i kulturní.“

1998 – přesně 22. února dosáhli hokejisté reprezentanti České republiky na nejprestižnějším turnaji v ledním hokeji nejvyšší mety. Zlatá medaile z her XVIII. zimní olympiády v Naganu patří mezi největší sportovní úspěchy, kterých naši sportovci při reprezentaci země dosáhli. Prošli vítězně celým turnajem, porazili mužstva plná věhlasných hokejových hvězd a ve finále zdolali tým Ruska 1:0.

 

 

Projev prezidenta republiky, Edvarda Beneše, při jmenování nových ministrů v únoru 1948:

„Pane předsedo vlády, páni ministři!
Přijal jsem demisi odstoupivších členů vlády a podepsal jsem vaše jmenovací dekrety. Správně jste, pane předsedo, prohlásil, že mé rozhodování nebylo lehké, ba naopak, jak jste sám řekl, osobně velmi těžké. Uvažoval jsem dlouho a vážně o vzniklé krisi. Došel jsem k závěru, že je třeba vašemu návrhu vyhovět. Víte, že jsme o celé věci dlouho mluvili a o jejím řešení dlouho uvažovali. Ale věděl jsem, že by se jinak krise ještě prohlubovala a nakonec mohla vést k takovému rozdvojení národa, které by případně vyústilo i v obecný zmatek. Stát musí být veden a spravován. Chcete vést státní věci novými cestami a novou formou demokracie. Přál bych vám, národu i státu, aby to byla cesta šťastná pro všechny.“

 

 

Dění následující
Dramatické začalo být dění po únoru 1948, přinášející opuštění tzv. československé cesty vývoje, který měl změny přinášet postupně a byl v období po r. 1945 ve společnosti přijímán jako přirozené řešení situace, jež nastala po 2. světové válce. Československo mělo být mostem mezi Východem a Západem. Naprosté podřízení se tehdejší politice Sovětského svazu se všemi průvodními jevy, jako třeba radikální likvidace tradičního parlamentního demokratického systému, změna struktury ekonomiky (orientace na těžký průmysl), bylo našim zvyklostem cizí.

Politické procesy, které též následně přišly – kdy odlišné politické názory zavdaly příčinu k trestně-právnímu postihu, mířící až k justičním vraždám (viz proces a poprava Milady Horákové), byly něčím, co bude nesmazatelnou skvrnou v naší historii (ostatně svojí absurdností se vyrovnají inkvizičním procesům ze středověku). Vzedmutá vlna drastického společenského konfliktu sice po r. 1953 opadla (zejména po smrti J. V. Stalina v SSSR), a vytvořilo se ovzduší normálnosti, ale vnitřní konflikt zůstal.

Pro ilustraci lze uvést dva výroky Jana Masaryka, ministra zahraničních věcí před Únorem ´48 i po něm – což někteří lidí nechápali: proč demisi nepodal i Jan Masaryk? Skutečně ovšem nepodal, faktem však také zůstane, že 10. března 1948 spáchal sebevraždu:

1944, Londýn: „Naše zahraniční politika … bude záležet na pevném, nezměnitelném a mohutném základě naší smlouvy a sousedství se Sovětským svazem. Vše, co z této naší základny vyplývá, budeme plnit stoprocentně, bez váhání a nekompromisně.“

1947, Praha: „Jel jsem do Moskvy jako svobodný ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“

 

Pionýr
O dvacet let později, v únoru 1968 – pozvolna nabíraly dech převratné události v Československém svazu mládeže… Dne 29. února bylo ovšem zahájeno jednání Ústřední rady Pionýrské organizace ČSM, kde se dění rozeběhlo! O tom ale až za měsíc.

 


[1]) Zde ovšem pozor: pro označení puč chybí naplnění dvou podstatných rysů, jak ho politologie definuje – ozbrojené násilí prováděné malou skupinou osob.

[2]) Národní fronta: politická organizace vycházející z protifašistického odboje za 2. světové války, sdružovala politické strany ČSR.