Ohlédnutí za Pavlou Špírkovou

Tahle zpráva přišla skoro najednou (e-mailem, telefonicky) hned z několika míst… Už to víš? Pavla zemřela! Bez příjmení – protože KAŽDÉMU přece bylo zřejmé, která Pavla.
Bohužel. Jasně – Křšťálová Pavla. Teta, jak jí mnozí říkali. Rebelka, která nešla pro slovo daleko. Hubatá, ale vždy upřímná. Dělná. Drobná a tak zdánlivě nenápadná, ale i nepřeslechnutelná.
Nositelka nejvyššího vyznamenání Pionýra – Pavla Špírková.

Její život se prolínal s historií pionýrského hnutí… Vzpomínala: „Jedna věc je, co se dneska o tom všem říká, druhá, jak jsme to tenkrát prožívali a cítili my. Bylo to před prvním májem v jedenapadesátém. Z naší čtvrté třídy nás vybrali pár − a byla to vážně čest. Rodiče byli šťastní… Pionýrský šátek, to zkrátka bylo „něco“. A přijít o něj byl trest, možná větší, než dvojka z chování… I když to souviselo, protože pionýr měl být tenkrát příkladem všem.“

Velký společenský zlom v r. 1990 prožívala těsně před abrahámovinami, ale s chutí. Později mi vyprávěla, jak se ve vedení města objevila nová vlna politiků, členů ODS – ale to víš, říkala, i mnozí z nich prošli naší skupinou, a tak najít s nimi řeč, jakkoli se to zdálo nemožné, se podařilo. Hlavně se nepo**at! To mi opakovala stále. Ve složitém období našeho vývoje se jí hodily zkušenosti z let 1968-69, kdy také musel Pionýr odejít ze škol… Našly se nové prostory – dokonce v domě restituovaném církevním řádem – a v něm se postupně opět rozeběhla rozmanitá činnost oddílů a přibyl k nim i otevřený klub… Bezezbytku platilo: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce… Když ji nemoc vyřadila z činnosti a předala pomyslnou štafetu dál, měla na svém kontě přes stovku prožitých táborů.

Před pár týdny přišla ona smutná zpráva. Odešel člověk, který – v dobrém – poznamenal životy generací lidí, pionýrů. I můj. Děkuji Pavlo, nezapomenu. A nejsem sám.

Martin