Ochranka pro osobnost

ochrana soukromi

Na jednoho z mých přátel, dlouholetého advokáta, se obrátila pohledná mladá dáma, která si v době studií přivydělávala jako modelka. Při jedné ze zakázek, určených pro reklamní katalog koupelen, pořídila několik snímků ve sprše, kde byla zachycena, logicky, bez oděvu. Původně chtěla zakázku odmítnout, zadavatel však zdvojnásobil honorář, souhlasil s tím, že na snímcích bude zády, aby nebyl zachycen obličej, a do smlouvy i připojil doložku, že snímky jsou výlučně pro katalog a jiné užití je vyloučeno. Tak se i stalo. Slečna, po několika letech, již jako mladá paní, na reklamní ploše u dálnice spatřila jeden z těchto snímků. Místní prodejce informoval o aktuální nabídce a informaci podpořil snímkem sprchující se „naší“ mladé dámy. Měla ze snímku radost – byl opravdu pěkný a jí to slušelo. Manžel však byl jiného názoru a trval na „právních“ krocích. Tak se dáma ocitla u mého přítele. Kolega sepsal žalobu směřující k zákazu použití snímku a na zaplacení „odškodného“ v řádu několika tisíců korun. Když se pak všichni sešli v soudní síni, soudce připomněl základní podmínky úspěšnosti žaloby: zveřejnění podoby žalobkyně a neoprávněnost zveřejnění. Strana žalovaná se prokázala smlouvou s agenturou, která jí práva na užití snímku „prodala“, žalobkyně smlouvou, podle které byly snímky pořízeny jen pro katalog. Soudce konstatoval porušení zákona, které sice způsobila agentura, ale odpovědnost nese žalovaný, který se pak musí hojit na agentuře. Poté se potutelně usmál a nezměněným monotónním hlasem pokračoval dotazem, zda je mezi stranami nesporné, že na snímku je žalobkyně, či zda k tomu bude vedeno důkazní řízení … odmlčel se … například porovnáním snímku s originálem. V jednací síni zavládlo ticho. Žalobkyně zrudla a kolega rychle otevřel spis a začal v něm zuřivě listovat, aby skryl své pobavení nad představou, jak soudce, právní zástupci a bodrý žalovaný porovnávají sporný snímek s rozhodnými částmi těla žalobkyně. Právní zástupce žalovaného, který v této představě nic zábavného neshledal a věc chtěl mít co nejdříve za sebou, prohlásil, že jejich strana uznává podobu žalobkyně za nespornou. Soudce posmutněl a pokračoval v jednání. Jeho rozhodnutí bylo nakonec velmi moudré: Další použití snímku zakázal, ovšem odškodné nepřiznal s tím, že pokud někdo takové snímky nechá pořídit, byť k jinému účelu, bere na sebe i částečné riziko toho, že mohou být použity i jinak, než bylo dohodnuto.

Ochrana osobnosti
Tímto příběhem jsem uvodil povídání o ochraně osobnosti. Název zní velmi nezáživně a navozuje dojem šedé teorie, která se s praktickým životem prolíná zcela výjimečně. Náš příběh však svědčí o opaku a podobná situace může potkat někoho z vás – například zveřejněním nějakého méně lichotivého snímku coby ilustrace v časopise – a logicky některé z našich svěřenců.

Občanský zákoník nově věnuje ochraně lidské osobnosti značný rozsah a počítá i s ochranou všech přirozených práv, zejména života a důstojnosti, zdraví, lidské vážnosti a cti, a současně stanoví, že každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí jiného žít podle vlastního uvážení.

Podle mých zkušeností se v naší činnosti lze setkat zejména se dvěma projevy práva na ochranu osobnosti: jednak s právem na ochranu podoby, jednak s právem na ochranu soukromí v širším slova smyslu (podoba je totiž také součástí soukromí). Když tedy na výpravě vezmeme do rukou fotoaparát, měli bychom si uvědomit, že jen se svolením dotčeného (nebo jeho zákonného zástupce u nezletilých):

– můžeme zachytit cizí podobu tak, aby bylo možné určit totožnost (tedy rozpoznatelně), a

– jakkoliv – tedy tiskem, filmem nebo na webových stránkách šířit zachycenou cizí podobu.

Tento zákaz neplatí bezvýhradně. Existují dvě skupiny licencí (zákonem uděleného souhlasu):

  1. zákonné licence, např. pro potřeby úřední (fotografie pro občanský průkaz či pas), k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro různé druhy zpravodajství (náhodní kolemjdoucí v televizní reportáži) a
  2. přirozené licence – situace, kdy dochází k zachycení podoby v určitých, modelových, opakovaně se vyskytujících situacích a kde je souhlas se zachycením, v drtivé většině případů, udělen neformálně – například o školní fotografie, skupinové fotografie či fotografie svatební. Souhlas se prostě předpokládá (nelze jej však vynucovat). Do této skupiny patří i předpokládaný souhlas k šíření podobizny, dovozovaný ze souhlasu při zachycení za okolností, kdy je zřejmé, že dojde k šíření (rozhovor do kamery s logem televizní stanice obsahuje předpoklad možného vysílání).

Co smíme a co ne?
Jak tedy se zachycením podoby našich svěřenců? Určitá část fotodokumentace naší činnosti bude spadat do oblasti přirozených licencí: je logické a běžné, že jsou volnočasové aktivity dokumentovány, že jsou pořizovány skupinové a podobné snímky. Naše činnost je činností výchovnou a veřejně prospěšnou – proto je logické, že budou zachycovány i jednotlivé její formy (schůzky, výpravy apod.) Užití snímků – tedy šíření podoby – například na webových stránkách – podle mého spadá pod licenci zpravodajskou. Nedovoleným by bylo zveřejnění snímků dětí v situacích zesměšňujících, ponižujících či např. při nedostatečném oblečení či v jiných situacích porušujících právo na soukromí. K odstranění všech pochybností přispěje, pokud rodič (či jiný zákonný zástupce), na naší žádost, písemně potvrdí, že „souhlasí se zachycením podoby dítěte a s použitím snímků s jeho podobou k i informaci o činnosti spolku“. Taková věta se snadno dá přidat například do přihlášky na akci.

I dětský svěřenec má soukromí, byť by se to na prvý pohled nemuselo zdát: Přece přiznáváme dítěti právo užívat toaletu bez přítomnosti jiného – a to je právě projev práva na ochranu soukromí, který máme vštěpen výchovou. Vedle samozřejmých projevů, jako je převlékání, osobní hygiena apod. má soukromí projev v podobě dopisů (které nemáme právo číst, pokud nebude udělen souhlas), ochraně jiných věcí osobní povahy – například dopisy, deníky, diáře, obsah mobilního telefonu, stejně jako komunikace na sociálních sítích či pomocí počítačových programů. Soukromý charakter má i obsah rozhovorů, kdy je zřejmé, komu je adresováno pronášené sdělení.

Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra