O dědictví

pes-s-kouli-webNový Občanský zákoník řeší úplně novým, ba říká se, že zcela revolučním, způsobem záležitosti dědictví. Otázky kolem pionýrského dědictví ovšem zase nevyřešil… a je tak stále jenom na nás, jak se k nim stavíme. Jde nezřídka o otázku citlivou – zvláště když se do hry dostane takové téma jako je tzv. komunismus a nahlížení na historii Pionýra z tohoto úhlu. Jde též o jeden z častých dotazů – jak se k této vazbě na minulost stavět, jak ji vysvětlovat, jak reagovat na poznámky „Malí komouši ještě existují?“

Základem je: Nepřeceňovat!
Možná jde o nečekané doporučení, ale nezřídka tomu tématu totiž my sami přikládáme větší důležitost, než je nezbytně nutné, a vytváříme si v podvědomí jakýchsi val hříchů a provinění, za které se musíme stydět, a tak raději příliš nevystrkovat nos.

Vážně myslíte, že to tolik lidí řeší? Jde opravdu o určující měřítko při posuzování Pionýra? Daleko více příkladů hovoří totiž ve prospěch jistého povznesení se nad podobné poznámky, protože vycházejí buď:

  • z osobního názorového postoje mluvčího, a ten zpravidla krátkou reakcí stejně nezměníme;
  • a nebo z obecně přežívajícího klišé – o tom, co všechno a jak moc bylo tzv. komunistické, čti: okamžitě odsouzeníhodné. Tam se již prostor pro věcnou diskuzi nabízí a je dobré naši minulost trochu znát a mít nějaké argumenty pohotově.

Širší problém
Ostatně osobní postoj k minulosti nedělí jen dospělé pionýry, ale velmi silně i skauty a vlastně celou společnost. Jde o jev, který by se hravě dal označit i jako fenomén. Protože míra záporného nebo kladného nazírání na minulost vychází u většiny (přemýšlejících) lidí právě z nějakého poznání, zkušenosti (osobní či obecné). Bohužel stádní přístup hledání a přijímání snadných řešení je hodně častý, a z toho pochopitelně také plynou jednoduché názory – „jasné jako facka“: „Vždyť to přece všichni říkají, tak to tak musí být…“

Zjednodušený příklad je nasnadě
Vše, co tady bylo do r. 1990, bylo komunistické, a tím pádem a priori: špatné a zavrženíhodné. A jako příklad poslouží zadrátované hranice a na nich hraniční ostraha, nedostatkový toaletní papír a mandarinky…

Už slyším kritiky – jak věci zlehčuji! A těm chci odpovědět: Nepodceňuji! Nepřehlížím chyby minulosti – protože odsouzení JUDr. Milady Horákové a její následná poprava byla justiční vraždou a nikoli omylem. A je třeba ji připomínat jako memento. Ale stejně tak je nutné vnímat i další souvislosti.

mao

Citlivé a ožehavé téma
Komunismus a jeho dědictví je příkladným tématem, na které si leckterý člověk dělá úsudek dřív, než se s posuzovanou věcí seznámil. A to i proto, že jde o téma složité, komplikované, náročné na studium (nemá-li být výstup plytký). Navíc „vědění“ přináší i tíhu odpovědnosti… protože pak už se jednoduché soudy a řešení nepřijímají zdaleka tak snadno jako při „nevědění“, kdy se klouzání pouze po povrchu přímo nabízí.

Rozhodl jsem se uchopit tuto hozenou rukavici a nabídnout možnost diskuze a z toho plynoucí argumentační výbavu pro rozpravy vedené na veřejnosti, s rodiči a dalšími. Vstupuji na tento tenký led s vědomím, že nejsem detailně školený politolog ani historik – ti nám nějaké skutečně seriózní hodnocení také během uplynulého čtvrtstoletí nenabídli. Ale jako pionýr, se pokusím být průkopníkem – v hledání a poznávání.

Toto povídání je tak jen prvním krokem, úvodem k několika dalším pokračováním. Pokud se chcete do rozpravy na toto téma zapojit a přispět konkrétní zkušeností či názorem, rád budu s vašimi příspěvky v tomto seriálu pracovat. Za vaše podněty předem děkuji a zdůrazňuji, že si rozhodně nečiním nárok na bezchybnost a všeobjímající genialitu předkládaných názorů.

Dnes na závěr
ale jinak jako jisté motto použiji citát Arthura Koestlera*) (1905-1983): „Obrácení se ke komunismu nebyla móda nebo šílenství, bylo to upřímné a spontánní vyjádření optimismu. Ještě dnes věřím tomu, že bylo chvályhodnou chybou nechat se přitáhnout novou vírou. Chybovali jsme ze správných důvodů a ještě cítím, že kromě několika málo výjimek (B. Russela či H. G. Wellse) všichni, kdo se vysmívali ruské revoluci, to od počátku činili z méně čestných příčin, než z jakých my jsme chybovali. Je ohromný rozdíl mezi zklamaným milovníkem a tím, kdo není schopen milovat.“

Martin


*) Arthur Koestler, rodným jménem Artúr Kösztler byl maďarsko-britský spisovatel, filozof a novinář židovského původu, bojovník za komunismus, následně jeho odpůrce.