Nic není nemožné,

pokud to nemusíme udělat sami… (jeden z Murphyho zákonů)

Není nijak snadné sednout si a rozepsat nový „volební program“. Přemýšlel jsem o těchto řádcích dlouho – vlastně tak dlouho, jak diskutujeme ve Výkonném výboru ČRP, zda budeme pokračovat v práci na této úrovni. Možná to může znít obtížně uvěřitelně – vždyť už zase kolují vtípky i jedovaté klípky o nesmrtelnosti předsedy… Začněme proto od začátku, vlastně – od konce.

Poslední výroční zasedání Pionýra rozhodlo o zkrácení volebního období
Současně ovšem uložilo řadu konkrétních úkolů, z nichž některé se nedařilo naplnit přes několik předcházejících funkčních období… Ano, mám tím na mysli zejména přípravu obsahové konference. Dále také promítání závěrů CAF analýzy do dění. Též rozšíření a uplatnění nových výchovných programů. A… – dalo by se pokračovat. Proto musím říci, že na vrcholu pyramidy orgánů Pionýra jsme se nenudili. Snažili jsme se co nejsvědomitěji odvést svoji práci, dostát svému poslání a zadaným úlohám a snad i očekávání mnoha lidí. Možná ne vždy úplně úspěšně, ale čestně.

Co nové Stanovy Pionýra?
Dokument jako takový obstál, někdy hůře naše práce s ním… Stal se složitějším, méně srozumitelným. Ale nenaplnily se chmurné předpovědi sýčků – nestaly se klackem, kterým by vedení za každou cenu prohánělo všechny pod sebou. Zkrátka – ti, kdo tak hovořili, soudili možná podle sebe? Nevím, ale my jsme se snažili dostát našim předsevzetím: především vytvářet podmínky pro hlavní činnost, pro práci s dětmi v pionýrských oddílech, klubech, na pionýrských skupinách.

Týmová práce má velký význam!
Skýtá možnost svalit odpovědnost na jiné. 🙂 (Sem musí přijít veliký smajlík, protože tímhle citátem dalšího z Murphyho zákonů odlehčuji vážné téma.) Osobně se rozhodně neschovávám za kolektivní odpovědnost a snažím se mluvit otevřeně – i o svých chybách. Současně ale vím, že sám, samojediný bych zdaleka nedokázal to, co jsme zvládli v týmu (kolektivu) členů výkonného výboru. Za to patří dík všem jeho členům, stejně jako členům Kontrolní i Rozhodčí komise Pionýra. Ne že by nikdy nic nezaskřípalo, ale většinově jsme se – ve vymezeném časovém úseku – snažili zvládnout, co se dalo. Věci nešly ani samy ani bez problémů. Ale když listuji posledními třemi výročními zprávami Pionýra, myslím, že jsme se na místě nezadrhli.

Leccos se povídá…
a občas i neskonale tlachá. Přesto se snažím naslouchat, a musím-li rozhodovat, tak vždy po úvaze. Netvrdím, že vždy a pouze spravedlivě. Ovšem moudrý člověk ví, že úplná spravedlnost neexistuje, to se spíše sklouzne do snahy vyhovět všem (v konečném důsledku ovšem nikomu). Povídá se o lidech, jejich rozhodnutích, motivech těch rozhodnutí … a než ta povídačka obejde republiku, z černého je bílé a naopak. S tím se ovšem už často nedá nic dělat.

A mnohem raději mám proto povídání a shromažďování názorů, v čem nás tlačí bota, případně v čem nás tlačí a jak to vyřešit – to je úplně nejlepší.

Konference o činnosti Pionýra
byla přesně takovou příležitostí. Je z ní tolik úkolů, že by vystačily na několik funkčních období, tím spíše na naše aktuální. Potvrdila, že naše zaměření, která jsme Pionýru a jeho členům představili na podzim r. 2013:

  • důraz na činnost s dětmi, zejména v oddílech;
  • snaha o prosazení pocitu sounáležitosti;
  • péče o lidi, dobrovolníky;

byla správná a zůstávají aktuální. Jistě, namítne někdo, to jsou obecně známé věci – odpovídám na to, že se jich Pionýr občas nedržel, a tak jsou dnes stále citlivé.

Konference tyhle tři obecné záměry zkonkrétnila v řadě doporučení a dílčích cílů. Chápeme je jako výzvy a jsme připraveni na jejich naplnění pracovat.

„Při jízdě v autě, nevymýšlej kolo!“img_0757
Má smysl hledat stále nová a lepší řešení? Musím totiž připustit, že některé kritické podněty míří na skutečnost, že nejsme DOST nadšeni různými energizéry, SMART cíli, brandingem či neděláme dobře repositioning… Zdánlivě staré, prosté postupy se jeví (a jsou nám vyčítány) jako triviální a bezúčelné. Jenže – ono i v nedávné či dávnější minulosti bylo leccos dobře vymyšleno, a tak si dost často opakuji větu uvedenou výše – a současně uznávám, že touto úvahou nevycházím vstříc řečníkům o nezbytnosti sledování moderních trendů. Tvrdím totiž, že občas jsou jen módní. A také tvrdím, že to není moje zaprděnost a neochota přijímat nové podněty, ale vždy jsem se snažil uvažovat o jejich účelnosti. Někdy se tomu říká pragmatismus a mně je vyčítáno, že až chladnokrevně a bezohledně prosazuji některé věci… a není mi vždy omluvou, že se především (občas to však také nevyjde a emoce jsou na světě) snažím rozumně a racionálně uvažovat bez toho, že bych se nechával strhávat ať už kladnými či zápornými pocity – hlavně, je-li to ku prospěchu věci. Ale o to tu běží: o prospěch Pionýra.

Je to ku prospěchu Pionýra?
To bylo vždy měřítkem, které jsem sledoval. A dostanu-li, či šířeji dostaneme-li, s kolegyněmi a kolegy, důvěru, budu sledovat i nadále.

Martin