Někam patřit

Musím říci, že krátká zpráva shrnující zkušenosti z (dětských) adiktologických ambulancí mne trochu překvapila. I když ne zase tak moc – ve své podstatě „jen“ potvrdila známou pravdu: Děti (či mladí lidé) potřebují někam patřit.

Proč být pořád online?
Protože nemám přerušené pouto se… svojí komunitou. Když jsem to četl, nejprve jsem se zarazil: Co to je, jémine, za nápad? Ale když jsem o tom začal uvažovat, stále víc jsem to chápal. I v 21. století totiž platí, že člověk nechce – nepočítáme-li poustevnické výjimky – být sám, protože je tvor společenský. Chce „někam patřit“, mít někde své místo. My jsme ho mívali v partě z ulice, která měla svoji hierarchii, já později v pionýrském (turistickém) oddíle či sportovním klubu. Každá ta další parta byla mimo oficiální (formální) společenství – třídy či rodinu, i když ani na jedno jsem si nemohl stěžovat.

Dítě hledá
Děcko vždy vyhledává souputníky, ty, s nimiž sdílí svoji cestu životem, nejčastěji vrstevníky. Současně shání vzory… Při současné hyperkritičnosti k tradičním věcem po nich příliš nepátrá doma či ve škole (na kterou, pohříchu, slyší především kritiku a urážky). A tak se často i bizarním youtuberům zvyšuje sledovanost… a děti jejich názory přebírají za své. A odtud je jen krůček k nezřízené touze být online a mít stálé pouto s… nějakou partou. Já jsem přišel domů ze školy, často jen hodil tašku do kouta a mazal ven – za klukama… Protože to byla moje parta. Ve středu jsem se těšil na oddílovku, protože to byl můj oddíl. V rámci tehdejších technických možností jsme byli „online“ přes telefon, když jsme se svolávali, či přes lístečky, které jsme si posílali. (To dnes působí neuvěřitelně, až komicky.) Když se nad tím ovšem zamyslíme – musíme uznat, že na to „být online“ sice dnes žehráme, ale pořád jde o totéž: Děti chtějí někam patřit!
Nabídněme jim i prostřednictvím nových médií naplnění této potřeby. 🙂

Martin