Nebuď mrzout! Buď pionýr!

Častá postesknutí, že to či ono nám nejde, tihle jsou lepší, zde zaostáváme… – naši práci i myšlení provázejí stále. Nezřídka jsou provázena pohodlným sváděním nezdarů na objektivní špatné podmínky, což je pochopitelně snazší, než něco změnit.
Rok, který máme za sebou, přinesl mnohé: stabilitu, dobrou činnost, úspěšné republikové setkání v Ostravě-Landeku, konečně nové košile, ba i dokončení dlouhodobého úkolu – přijetí Směrnice o hlavní činnosti. 🙂 Co zásadního uděláme v roce 2018?

Velká gesta a medializované „obraty kormidlem“?
Mám za to – jakkoli jsou viditelné a často i populární – že jsou také populistické a zbytečné. Jsem příznivcem drobné, možná všední, ale každodenní práce… – protože jen ta nakonec přináší vždy (a navíc poctivý) výsledek. Takže – co v tomto roce?

V roce 2018 se zaměřím na propagaci. Nebude to však znamenat dramatickou revoluci nebo odmítnutí dosud odvedené práce a hledání z gruntu nového přístupu. Třebaže by to populisté mezi námi uvítali. Jenže jakýkoli skutečný obrat nespočívá v líbivých a zdánlivě převratných gestech…

„Svět stál a stojí na práci, a jen prací se udržuje. A to prací drobnou, prací stálou.“
T. G. Masaryk, 1895

Volání netrpělivých
sice lze vyslechnout a občas se mu dá i rozumět. Ovšem neustálé záporné kritizování samo o sobě nikdy posun nepřinese, tím méně k lepšímu. Radikální proměny bývají úspěšné spíše zřídka. Jinak – ač to zní nepopulárně a všedně – úspěch přináší vůle odvádět co nejvíce a v tom prostoru, který každý má. A ta vůle buď je, nebo není. Neboli: postačí jen halasně nekřičet, co všechno a jak moc se dělá špatně. Nýbrž hledat, jak na svém konkrétním místě mohu být užitečný, a přiložit ruku k dílu. Platí to odpradávna – jen na to často zapomínáme.

„Funguje“ nám propagace?
Setká-li se člověk s poznámkou: „Pionýr? To ještě existuje?!“ Patrně odpoví na otázku z titulku: „Vůbec!“ – ale je to pravda? Mám za to, že nám škodí dvě věci:

  1. Vnitřně je to povrchní přístup k hodnocení a
  2. navenek pak nevyužívání základního nástroje, který máme, což je sama činnost oddílů a klubů, jednotlivých pobočných spolků.

Opakovaně bylo různými specialisty z oboru marketingu a reklamy na naši adresu konstatováno: Nejlepší reklamou je vlastní dění v oddílech a klubech a jejich otevřenost a čitelnost – že jde o Pionýr a pionýrskou činnost. To je bez jakýchkoli diskuzí nejúčinnější propagační aktivita.

Nu, a bod 1., povrchní hodnocení, jde ruku v ruce s tím – protože při nedomyšlení souvislostí shrnout výsledky propagační práce Pionýra – že nefunguje a není, je plytké a prostoduché. A rozhodně to nesvědčí o kvalifikaci hodnotitele.

Kategorické: „Nefunguje!“ či „Je skvělá!“
jako většina krajních přístupů nezachycuje realitu a je především vyjádřením názoru. Nic proti tomu! Ale chceme-li se někam posunout, je nezbytné krajnosti, tj. podkuřování i lacinou kritiku nechat za dveřmi. Výraznější úspěch PR může přinést pouze důsledné společné působení na úrovni lokální zahrnující činnost v okolí místa, viditelnost v nabídce volnočasových aktivit i vliv na členy, jejich rodiny a přátele… a na úrovni celostátní, což představuje vliv na celorepublikový prostor neziskového sektoru, návazně na státní instituce a celou společnost.

Po konzultacích s odborníky byla z (typizovaných druhů) komunikačních způsobů již dávno vybrána kombinace nabízející prolínání dvou:

Strategie otevřených dveří Pionýr poskytuje co nejvíce publicity o svých aktivitách ve snaze odůvodnit pokračování v práci, respektive svoji existenci.
Ovlivňující strategie Pionýr provádí otevřenou komunikační strategii s okolím a pokouší se ovlivňovat veřejné mínění žádoucím směrem.

Teoreticky to tak máme zmáknuté, praxe ovšem trochu pokulhává…

Život je řetěz denních výkonů
Je možné například vynakládat prostředky na nejrůznější celostátní kampaně, ale jako v mnoha jiných věcech i při nich je úspěch schován za neostýchání se používat přinejmenším označení „pionýr, pionýrský“ a ve vzájemné spolupráci. Protože bez toho nikdo nezjistí, že tu skvělou, zajímavou, prospěšnou a bohatou činnost děláme jako důvěryhodná a velká „společnost“ (řekněme „pod pionýrskou vlaštovkou“) a teprve druhotně jako turisté, vodáci, táborníci či florbalisté. Jen bude-li naše součinnost účinná, bude veřejnost vědět, kdo jsme, bude k nám mít důvěru a rodiče budou rádi, že nám mohou svěřit své děti.

Bez dalšího přesvědčování prostě platí, že „drobná“, každodenní propagační práce sice není tak efektní a nepřinese okamžitou změnu poměrů, ale má blíž k reálnému životu. A tak se do ní pojďme pustit!

Martin