Nebojme se

Ano. Nebojme se – dát si předsevzetí! Neobávejme se vytrvat i v roce 2018 v odhodlání nevodit děti za ručičku, ale klást na ně nároky. Má to jen „malý háček“ – buďme současně v kontaktu s rodiči, protože mnozí chtějí pro své ratolestí „jen to nejlepší“. (A co je „to nejlepší“, na to už se mohou pohledy různit. Proto pozor na konflikt.)

Ještě před pár lety rodiče připustili, ba i vítali, že se jejich dítku nedostane přílišného komfortu a nikdo je v každém okamžiku nepovede za ručičku. Naopak oceňovali, že jejich ratolesti při pionýrské činnosti ochutnají jiný způsob života. V poslední době jsem ale viděl nejednu (táborovou) přihlášku, na níž byl sepsán přehled požadavků: počínajíc žádostí o nestresování robátka a přáním ho příliš nezatěžovat až po výčet toho, co má rádo a co jistě nejí. Dítě chodí do školy a má spoustu jiné zátěže – tak hlavně: nepřetěžovat, hlavně aby si odpočinulo.

Důraz na rekreační smysl pionýrské činnosti (jakkoli i ten je v ní obsažen) začíná být mezi rodiči, zavalenými mediální smrští zpráv o nepřípustnosti přetěžování dětí, oním pověstným čertovým kopytem. A příležitost zkusit zvládnout situace, se kterými se dítě běžně nedostalo do styku, otestovat jeho hranice možného i nemožného, mu má ustoupit.

Tam, kde vedoucí byl průvodcem, který měl pomoci děcku se směřováním, povzbudit ho, bude-li umdlévat – zkrátka ukázat, že se dá zdolat i výzva, která se může zdát zpočátku nezdolná – což se (mimochodem) týká třeba i škrabání brambor… a dírám v teplácích, boulím a odřeninám se přikládala právě taková pozornost, jakou si zasloužily. Dnes by bylo nejlepší, kdyby byl pečovatelem, tak trochu odháněčem much, ne-li přímo otrokem.

Možná vykresluji příliš černou perspektivu, ale vážně jste se s tímto pohledem nesetkali? Proto mám za to, že mezi našimi předsevzetími by i do dalšího období mělo být zocelení: Máš problém? Vyřeš ho. Neběduj! Máš strach? Překonej ho. Nekňourej! Snaž se.

Martin