Mávnutí křídel motýlích – T(aj)emný svět dětských nevěst

„Kdykoliv jsem ho uviděla, schovala jsem se. Pohled na něj jsem nenáviděla,“ vzpomíná Tahani na první dny po sňatku s Madžídem. Jí tehdy bylo šest a jemu pětadvacet let…

Spící nevěsta

Jelikož svatba byla ilegální a tajná – vědělo o ní jen několik pozvaných hostů – a protože se svatební obřady často konají až pozdě v noci, začaly se dětské nevěsty v této vyprahlé rolnické osadě v indickém Rádžasthánu připravovat na posvátný slib až pozdě odpoledne. Seděly na bobku ve špíně jedna vedle druhé, zatímco vesnické ženy kolem nich držely sárí jako jakousi provizorní zástěnu a lily jim na hlavy mýdlovou vodu z plechového kastrolu. Dvě ze seter, Rádha a Gora, měly za sebou už patnácté, respektive třinácté narozeniny, a byly tedy dost staré na to, aby chápaly, co se děje. Třetí, jejich neteři Radžani, bylo teprve pět let. Měla na sobě růžové tričko s obrázkem motýla na rameni. Jedna z žen jí pomáhala se svlékáním, aby ji mohla umýt. Ženichové už byli na cestě ze své vesnice vzdálené mnoho kilometrů. Žádný z nich si nemohl dovolit slona nebo bohatě vyšňořeného koně, na nichž by podle tradice měli správně na svatbu přijet, a tak jeli autem. Čekalo se, že dorazí v bujaré náladě a opilí. Jediný místní člověk, který se předtím s ženichy setkal, byl otec obou starších dívek, hubený šedovlasý rolník s napřímenými zády a zplihlým knírem. Radžani byla jeho vnučka. Měla kulaté hnědé oči, široký nosík a pleť v barvě mléčné čokolády. Žila s prarodiči. Podle vesničanů Radžani nejvíce miloval právě její dědeček. Když nám konečně došlo, že pětiletá holčička v tričku, která se kolem promenuje bosá, s darovanými plastovými brýlemi v rukou, patří rovněž mezi nevěsty pro dnešní půlnoční obřad, nešťastně jsme na ni zíraly. Už odhalení, že se zde chystá svatba dvou dospívajících sester, bylo riskantní. V Indii se smějí legálně vdávat až po dovršení osmnácti let. Tolerují se většinou svatby alespoň pubertálních dívek. Nejmenší holčičky se často „přidávají“ nenápadně. Ještě než obřad začal, Radžáni usnula. Jeden ze strýců ji opatrně vyndal z postýlky, přehodil si ji přes rameno a v měsíčním světle ji nesl směrem k hinduistickému knězi a kouři z posvátného ohně, k hostům sedícím na plastových židlích a k jejímu budoucímu manželovi, desetiletému chlapci se zlatým turbanem na hlavě.

Vynucené rané sňatky jsou dodnes běžné na mnoha místech světa. Domlouvají je rodiče pro vlastní děti, často ve vědomém rozporu s národními zákony, a celá společenství je chápou jako vhodný způsob dospívání mladé ženy v situaci, kdy jsou jiné alternativy – především, že přijdou o panenství s někým jiným než s manželem – nepřijatelné.

S dětskými svatbami se setkáte v různých světadílech, jazykových skupinách, náboženstvích, kastách. Pro Indii je typické, že holčičky bývají zasnoubeny chlapcům o čtyři pět let starším; v Jemenu, Afganistánu a dalších zemích, kde jsou dětské sňatky velice časté, může být ženichem mladý muž nebo vdovec ve středním věku. Může to být i únosce, který děvče nejprve znásilní a pak si svou oběť vydává za ženu, jak je to zvykem v některých oblastech Etiopie.

Je mnohem obtížnější přesně si uvědomit podstatu zla, jehož jsou tyto dívky obětí. Školní docházku jim manželství určitě ukončí a přijdou v podstatě o své celé dětství. Přijdou o přirozenou část výchovy v rodině i s kamarády. A je zejména na jejich manželovi, jak hrubý přechod z dětství do dospělosti to pro ně bude. Samozřejmě přicházejí o právo si podle lásky a individuální vůle zvolit svého partnera. Což je ale v řadě států stále nemyslitelné i tak. Na solidní manželství se pohlíží jako na svazek dvou rodin, nikoliv dvou jedinců.

Příběh o myši a slonovi.

V jedné jemenské vesnici bydlela holčička jménem Áiša. Také nejmladší žena proroka Muhammada se jmenovala Áiša. Bylo jí deset a byla droboulinká jako myška a jejímu muži bylo padesát a měl obrovské břicho. Jakoby myš provdali za slona. Na začátku byla úmluva, kterou si dva muži navzájem poskytli nevěsty tak, že si vyměnili své ženské příbuzné. Malá Áiša se dala do křiku, když prvně spatřila muže, za nějž se měla provdat. Někdo zavolal policii, otec však Áiše nakázal, aby si obula boty na vysokých podpatcích, aby vypadala větší, a aby si závojem zakryla tvář. Vyhrožoval, že pokud ho pošlou do vězení, po návratu Áiša zabije. Policisté nakonec nechali všechny na pokoji a odešli. Jemence nepřekvapilo to, že ji otec přinutil provdat se za muže pětkrát staršího. Ani to, že ji muž hned první noc znásilnil, byť údajně sliboval, že počká, až bude dívka starší. Překvapivé bylo, že se desetiletá dívka rozhodla začít bojovat. Stala se zčistajasna nejslavnější rebelkou proti dětským sňatkům na světě. Její případ je hozeným kamenem, který rozvířil stojaté vody. Utekla od manžela domů. Postavila se proti otci a nakonec po peripetiích stanula sama v soudní budově v San´á. A když se jí překvapený soudce zeptal, co dělá tak sama v soudní budově tak velkého města, řekla, že chce rozvod. Dívčin případ si vzala za svůj jedna prominentní jemenská advokátka. Zprávy o ní se začaly objevovat i v zahraničním tisku. Hlavní novinové titulky přitahovaly mimořádnou pozornost, a když byl dívčin rozvod nakonec povolen, spustily davy v soudní budově nadšený potlesk. Dívenku pak pozvali i do Spojených států, kde se jí dostalo dalšího nadšeného přijetí. Každému vyrážela dech její neuvěřitelná a skličující důstojnost a vyrovnanost. Toto byl příběh malé Nundžúd Alí.

Volně redakčně upraveno dle článku v National Geographic z června 2011 „Příliš mladé na vdávání“.

Připravil Lee