Mávnutí křídel motýlích – Svět bohatne, chudých přibývá II.

V minulém čísle jsme uveřejnili výběr z rozhovoru s německým politickým filozofem Thomasem Poggem, který otiskl časopis Respekt. Vzhledem k jeho rozsahu se ale ani zkrácený do jednoho vydání nevešel, proto nyní uvádíme druhou část, která přímo navazuje tam, kde předchozí text skončil.

 Takže řešením je nekupovat od takových zemí suroviny?

Pokud není splněna aspoň základní demokratická legitimita, tak ne. A podobné je to při půjčování peněz. Občané chudých zemí z těch dluhů, které jejich vládci naberou v zahraničí, přece nic nemají. Elita ty peníze ukradne a věřitelé pak chtějí, aby je celé státy splácely, třeba tím, že budou spořit ve veřejných investicích. Spousta zemí je proto dodnes vysoce zadlužená a vydává více peněz na splácení dluhů než na vlastní rozvoj – to v řadě zemí platí navzdory odpouštění dluhů v minulém desetiletí a je to skandální.

Teď dovolujeme našim bankám brát peníze, které byly zjevně ukradené – různými diktátory, politiky, byrokraty v rozvojových státech. Přitom máme přísná pravidla pro vklady, u nichž má banka podezření, že nějak souvisejí s podporou globálního terorismu nebo s obchodem s drogami. Banky v takovém případě musí podezřelé peníze hlásit vládám, což je dobrým příkladem potenciálu mezinárodních pravidel. Proč ale banky nemusí hlásit vklady peněz od diktátorů a byrokratů, které jsou zjevně zpronevěřené v rozvojových zemích? Tento problém je obrovský. Z rozvojových států podle důvěryhodných odhadů každým rokem mizí 1,3 bilionu dolarů – korupcí, zpronevěrou veřejných peněz, různými účetními triky… Z chudých zemí tak každým rokem mizí desetinásobek veškeré rozvojové pomoci. Přitom všechny bohaté státy na rozvojovou pomoc vydávají 125 miliard dolarů ročně!

Snižuje se ale podíl chudých na celkovém počtu obyvatel planety.

To samozřejmě ano. A byly doby, kdy 80 až 90 procent obyvatel planety bylo chudých. Ale nepoměřuji dnešek se stavem, který byl na Zemi před 100 lety. Poměřuji ho možnostmi současné společnosti, a proto je nynější chudoba prostě skandální. Dala by se docela snadno vymazat ze světa. Nejchudší čtvrtina obyvatel planety se na bohatství světa podílí 0,78 procenta. Kdyby tento podíl stoupl jen na 1,5 procenta, tak by extrémní chudoba zmizela. Ve srovnání s našimi možnostmi jde tedy o poměrně malý problém. Před 300 lety by k odstranění chudoby nestačily všechny peníze tehdejšího světa, dnes je to v našich silách.

Zveřejni, co zaplatíš

 Vaše volání po tom, aby veřejnost tlačila na spravedlivější globální pravidla, předpokládá, že se Evropané budou zajímat o ty nejchudší. Není to naivní?

Troška naděje tu je. Třeba v tom, že vážně jen jedna dvacetina světové populace profituje ze současných pravidel hry, jak už jsem řekl. Až si lidé uvědomí, že všichni ostatní prodělali, tak to bude zárodek tlaku na nějaké změny. Pak si třeba někdo z Prahy uvědomí, že globální pravidla utvářená úzkou elitou nejsou špatná jen pro českou střední třídu, ale také pro někoho z Konga. Krize v tomto otevírá oči, třeba hnutí Occupy Wall Street šlo touto cestou – i střední vrstvy v Americe si uvědomily, že jen nejbohatší jedno procento zvýšilo svůj podíl na bohatství země, a to velmi výrazně, a všichni ostatní tratili, nejvíce ti nejchudší.

Jak tedy za zlepšení konkrétně bojovat?

Vidím dvě cesty – kompenzační a reformní. Měli bychom kompenzovat svůj podíl na nespravedlnosti světa a splatit trochu z toho, jak ze současného systému těžíme. Kdybychom totiž žili ve spravedlivém řádu, dařilo by se nám mnohem hůře. Můžeme podporovat kvalitní neziskové organizace nebo pomáhat přímo – já třeba občas zaplatím nějakým studentům stipendium. Druhá cesta, reformní, je ještě důležitější. Jde o práci na promýšlení zmíněných alternativ. Musíme se snažit předkládat smysluplné alternativy, nepřenechat pole mezinárodních regulací jen mocným lobbistům. Tolik mladých lidí přece odchází jako dobrovolníci pracovat s dobrými úmysly do chudých zemí, učí na školách, stavějí studny. Jenže jedno špatné rozhodnutí na globální úrovni může zkazit tolik, že pak potřebujeme 100 tisíc dobrovolníků k tomu, aby tuto škodu napravili. Proto je třeba pravidla upravit aspoň trochu ve prospěch chudých – včlenit zájmy chudé většiny světa do globálních dohod. To je smysluplnější než nošení kufrů peněz ve formě rozvojové pomoci.

Máte nějaký příklad takového hledání alternativ?

Firmy by se například měly řídit principem „zveřejni, co platíš“. Každá firma, která vyváží zdroje z rozvojové země, řekněme z Nigérie, by měla povinně zveřejnit své platby nigerijské vládě za konkrétní množství barelů ropy. Kdyby to ropné společnosti dělaly, tak by občané Nigérie aspoň měli možnost podívat se své vládě na prsty, znát její příjmy. To je dnes vcelku jasné u daní – z národních rozpočtů je zřejmé, kolik peněz vlády na daních přijímají. U surovin je to jiné – příjmy se skrývají, neudávají se přesné částky, vše je netransparentní.

Další příklad je z oblasti ochrany intelektuálního vlastnictví. Pracuji ve zdravotnickém fondu (Health Impact Fund), který se snaží jít jinou cestou. Chceme vynálezce motivovat jinak než jen klasickým ziskem na trhu s léky. Fond by každým rokem rozdal šest miliard dolarů a každá firma by u nás mohla nahlásit nový lék. Každý vynálezce pak dostane peníze z fondu na základě toho, jak velký je léčebný dopad jeho léku. Když se ze všech přihlášených léků podílí osmi procenty na zlepšení zdraví lidí, tak firma dostane osm procent z těch šesti miliard. Podmínkou přihlášení léku ovšem je, že musí být na celém světě prodáván za výrobní náklady. Od prvního dne by tak medicína byla prodávaná za minimální ceny a i chudí by k ní hned měli přístup.


Thomas Pogge (58)

Německý politický filozof, který se zabývá teoriemi spravedlnosti, především na globální úrovni. Od počátku 80. let žije a přednáší především ve Spojených státech, od roku 2008 vede program globální spravedlnosti na Yaleově univerzitě. Jeho neznámější knihou je World poverty and human rights (Světová chudoba a lidská práva). Do Prahy přijel jako host Fora 2000.