Mávnutí křídel motýlích – Neviditelné děti

„Když mi bylo devět, byla jsem vojákem a sama jsem si byla otcem i matkou, ve čtrnácti jsem se stala bodyguardem a současně jsem porodila první dítě, syna. V patnácti jsem nevěděla, kolik mužů mě použilo, v devatenácti jsem těhotná utíkala z Ugandy přes Tanzanii, Keňu, Zambii a Zimbabwe do Jihoafrické republiky. Odtud jsem se o čtyři roky později s pomocí vysokého komisaře OSN pro uprchlíky dostala do Dánska,“ uvedla sedmadvacetiletá China Keitetsi, autorka biografie Musela jsem zabíjet.

Být dětským vojákem je podle ní velmi těžké: „Když jste zbabělí, bojíte se, budete mít jako dítě život ještě těžší, každý si z vás udělá míč, do kterého si kopne, a tak všichni chtějí být co nejchladnokrevnějšími zabijáky. Tlak kolektivu dětských vojáků bych nikomu nepřála zažít.“

Ještě horší to mají dívky. „Když jste holka, zneužije vás každý muž, který chce, a kluci se vám kvůli tomu ještě smějí. Bála jsem se, kdy mi zas někdo řekne, pojď ke mně. Pak jsem se jen těšila, až bude devět hodin ráno a budu moci zase odejít. Jako s bodyguardem se mnou mohl můj velitel kdykoli spát. Jednou  jsem se rozhodla, že s ním nepůjdu, že neotevřu a ráno mu povím, že jsem neslyšela, když klepal. Řekl mi, že když neslyším, musím nechávat dveře otevřené. Musíte žít s tím, že kdokoli může použít vaše tělo, nakonec se těla vzdáte a uvažujete o něm, jako o něčem, co vám nepatří.“

Keitetsi se netají, na čem se podílela a proč. „Dělali jsme špatné věci, a přesto jsme se cítili dobře, protože nás velitelé pochválili, že jsme odvedli dobrou práci.“ V knize několikrát připomíná, že děti jdou za tím, kdo se o ně stará a pochválí je.

Velitelé přitom uměli dobře s dětmi manipulovat, povzbuzovali pocit sounáležitosti, dokázali zneužít jejich citů: „NRA jednou namluvila dětem, že jejich rodiče zabili nepřátelé Gandů a na základě toho je naverbovala.“

Ani po útěku ze země to nebylo nijak snadné. „V Jihoafrické republice to není jako v Dánsku, dali mi papír, že mohu v zemi zůstat, ale musela jsem si sama najít práci. Byla těžká, uklízela jsem, nosila bedny s ovocem a pivem a bila se do břicha, protože jsem se bála, že jako těhotná o místo přijdu. Na poslední chvíli jsem šla do nemocnice, kde jsem porodila dceru. Neviděla jsem ji šest let.“

Keitesti je ráda, že skončila v Dánsku, i když teprve tam si plně uvědomila hrůznost celé situace: „Nyní mám vše, svobodu, nikdo mě nezneužívá, mám psychologa, jenž mi pomáhá vrátit se do života. V armádě to však bylo jednodušší, velitel řekl, co si máte myslet, co máte dělat, zapálíte si a o ničem nepřemýšlíte. Když odejdete, musíte se učit být matkou, ženou, rozhodovat se.“

Bábovičky z písku

Konečně jsem se měla zapojit do opravdových bojů, o kterých se starší děti něco navyprávěly. Ještě pořád jsem žila v přesvědčení, že je to celé hra, a tak jsem se už nemohla dočkat. Během pochodu buší nám dali rozkazy, a jakmile jsme dorazili ke štěrkové cestě, ukryli jsme se ve křoví. Po jisté době nám velitel oddílu poručil, abychom se posadili doprostřed cesty a předstírali, že si hrajeme v písku.

Netrvalo dlouho a přímo proti nám vyrazil dlouhatánský konvoj vládních vojsk. Podle rozkazu jsme zůstaly sedět a „bezelstně“ si hrály v písku. Konvoj zastavil až těsně u nás. Téměř všichni vojáci teď vyskákali z aut. To byl dohodnutý signál pro nás: měly jsme vzít nohy na ramena a pelášit zpátky k oddílu. A naši se v okamžiku, až uvidí, že jsme v bezpečí, měli pustit do ostřelování vládních vojáků z pancéřovek RPG. Ale úplně takhle se to neseběhlo. Než jsme se stačily rozkoukat, svištěly nám kolem uší kulky, a tak jsme stihly uběhnout sotva kousíček a schovat se za nejbližší stromky. Cesta i se vším, co na ní předtím stálo, byla rozstřílená na cimprcampr. Jakživa jsem nezažila tak ohlušující, děsivý rámus. Tohle nebyla hra. Kamarádi mě chytili a stáhli zpátky za strom, právě když jsem se chystala vstát a vzít do zaječích.

Kdeže jsou ti vojáci?

Přestřelka skončila, bitva byla vyhraná a všichni se jako na povel vyřítili na cestu a pustili se do strhávání šatů z mrtvých vojáků. Já jen přihlížela, jak spodní prádlo a boty nepřítele mění majitele. Teď jsem byla teprve zmatená. Tak tohle že má být svoboda, o které básnili a za kterou jsme měli tu čest položit život? Ani v těch nejdivočejších představách by mě nenapadlo, že se svoboda rovná okrádání mrtvol. Sledovala jsem zraněné vojáky volající o pomoc a rozjařené nadšení, které mě naplňovalo před bojem, vystřídal smutek. Rázem už nebylo tak snadné myslet na ty druhé jako na nepřátele.


DĚTSKÝ VOJÁK

„Dětský voják je jakákoliv osoba mladší osmnácti let, která je součástí pravidelné nebo nepravidelné ozbrojené síly nebo ozbrojené skupiny, neomezené však jen na děti. Může sloužit v jakékoliv funkci, zahrnující nejen bojovníky, ale i kuchaře, nosiče, poslíčky a další, kteří takovouto skupinu doprovází. Definice zahrnuje i dívky, které jsou rekrutovány ze sexuálních důvodů a pro nucená manželství. Nejedná se tedy jen o dítě, které nosí nebo nosilo zbraň.“ (UNICEF, 1997)

„Vojenští velitelé ovládají dobře metody, které z dětí činí dobře seřízené a velmi efektivní zbraně, zastrašit je a vychovat podle vlastního přání není až tak těžké. Vyzbrojeny lehkými zbraněmi mohou být stejně dobrými, a možná i lepšími vojáky než dospělí. Dají se totiž přimět k věcem, kterých často dospělí nejsou schopni.“ (Obara Otunnu, zvláštní zmocněnec OSN pro otázku dětí ve válečných konfliktech)

V pravidelných i nepravidelných vojenských oddílech dvaceti zemí světa působí v současnosti kolem 300 000 dětských vojáků, child soldiers, neboli invisible children – neviditelné děti (odhad francouzské sekce Dětského fondu OSN – UNICEF).

 Podle fondu je verbování dětí do armády systematické. V případě, že odmítnou, jsou jednoduše uneseny a zařazeny do bojových oddílů. Dětští vojáci jsou pověstní svojí krutostí a bezhlavou odvahou. Na územích, která dlouhodobě procházejí válečnými konflikty, vyrůstají generace mladých lidí, kteří prožili část dětství jako přímí účastníci zabíjení, znásilňování a rabování.