Mávnutí křídel motýlích – Neviditelné děti 2

Před nedávnem (v lednovém vydání) jsme vám v této rubrice přinesli článek k zamyšlení týkající se dětských vojáků, který se jmenoval „Neviditelné děti“. Abychom ukázali smysl naší rubriky v symbolice jejího názvu, přinášíme vám i jeden praktický nápad, který se podařilo realizovat na podporu boje proti zneužívání dětí ve válečných konfliktech. I když je vnímán kontroverzně, je to určitě nápad zajímavý.

„Následujících dvacet sedm minut je experimentem. Aby fungoval, tak mu musíte věnovat pozornost,“ říká naléhavý hlas a slibuje: „Jestli se nám podaří, změníme směřování lidských dějin.“

Takhle začíná půlhodinový film Kony 2012, který se stal nepřehlédnutelnou událostí virtuálního světa. Ukazuje amerického aktivistu Jasona Russella, jak svému čtyřletému synovi polopaticky vysvětluje svou misi: zatčení Josepha Konyho, vůdce kruté ugandské milice Armáda božího odporu.

„Je to smutné,“ říká roztomilý blonďatý chlapec, když slyší o tom, jak Konyho vojáci unášeli děti a cvičili z nich kruté dětské vojáky, „musíme ho zastavit!“ Jeho otec Jason, jeden z vůdců americké organizace Invisible Children, která se už osm let snaží na ugandský konflikt upozorňovat, říká, že ví, jak Konyho dostat: Musí ho proslavit. Až Konyho jméno, tvář a zločiny budou znát lidé na celém světě, tak se jeho zatčení stane prioritou. Zvláště američtí politici, kteří teď mají spoustu jiných starostí, se v roce prezidentských voleb více zasadí o dopadení tohoto vojevůdce, jenž je první na seznamu nejhledanějších osob Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Může k tomu přitom přispět každý, kdo film Kony 2012 uvidí – prostě tím, že o videu řekne kamarádům a sdílí ho na Facebooku a na Twitteru.

První část tohoto smělého plánu už se podařila. Kony 2012 na jaře okupoval kyberprostor. Žádné jiné video se v dějinách internetu nešířilo tak rychle. Během šesti dnů ho podle propočtů agentury Visible Research na kanálech YouTube a Vimeo vidělo sto milionů lidí. Překonalo tak dosavadní rekordy – devět dní, jež k dosažení této mety potřebovala hvězda britské soutěže Super-Star Susan Boyleová, a osmnáct dní, které to trvalo novému klipu Lady Gaga. Video o zapomenuté válce uprostřed Afriky se stalo hlavní internetovou událostí v tak různých zemích, jako jsou Spojené státy, Čína, Peru nebo Nigérie. Ze zapomenutého Josepha Konyho se náhle stala součást globální popkultury.

Není úplně snadné tomu rozumět. Politiků i zkušených novinářů se na Konyho začaly náhle ptát jejich děti. Na hlavní globální agendu se dostalo téma, jež se začalo šířit mimo běžné mediální kanály. Obyvatelé Ugandy a znalci Afriky zase nechápali, proč se najednou na celém světě mluví o šestadvacet let trvající občanské válce, do níž sice bylo zavlečeno třicet tisíc dětí, ale vrchol konfliktu proběhl před deseti lety a teď je v regionu považována spíše za vedlejší problém. Čeho jsme se to stali svědky?

Přijdou další

„Není to video o Konym. Je to geniálně natočený apel, který vybízí celou generaci k využití svého potenciálu,“ říká sociolog Jakub Macek, který se na brněnské Masarykově univerzitě zabývá novými médii. „Dalších deset let se o tomhle videu bude učit v seminářích o budování společné identity.“

Kony 2012 je mezi virálními videi, jak se říká nahrávkám s desítkami milionů internetových diváků, výjimečný tematickou závažností. Dosud byla tato videa krátká a vcelku banální. Vrcholem je třeba Numa Numa Dance, nahrávka studenta, který před webkamerou ztřeštěně tančí na moldavský popový motiv a dosáhl miliardy zhlédnutí. Teď se ale hitem na YouTube stalo politické téma.

Mediální stratégové ve službách Russellovy organizace Invisible Children video promyšleně šířili sociálními sítěmi. Klíčový byl moment, kdy se odkaz #STOPKONY objevil na twitterovém profilu populární americké moderátorky Oprah Winfreyové. Její účet sleduje deset milionů fanoušků a Kony 2012 se začal exponenciálně šířit světem právě poté, co fanoušci Oprah začali odkaz rozklikávat. Podobně fungovaly twitterové profily zpěváka Justina Biebera, herečky Angeliny Jolie, Rihanny nebo herce George Clooneyho.

Kony 2012 na chvilku ukázal, jak rychle se nápad, informace může šířit po celé planetě. A to úplně mimo jakoukoli kontrolu a dosah klasických strážců informací – televizí, novin a jejich editorů.

To, jak bude vypadat tento svět nových globálních kampaní, samozřejmě neumí nikdo předpovědět. Část odpovědi však může přinést bližší pohled na debatu, která vznikla hned po rozšíření Konyho 2012.

Koloniální stereotyp

„Kdybychom tohle promítání nezorganizovali, tak by nás to video úplně minulo,“ říká člen lokální neziskovky na severu Ugandy reportérovi televize Al-Džazíra. Organizace promítla film minulý týden pod širým nebem v jednom z měst, v nichž Joseph Kony páchal nejvíce zločinů. Diváci jsou už před začátkem zmatení. Diví se, že součástí americké kampaně je rozdávání triček s podobiznou muže, který jim způsoboval utrpení.

„Video zjevně nezapůsobilo na lidi, kterým se snaží pomoci,“ oznamuje do mikrofonu reportér Al-Džazíry. Místní naštvalo, jak zjednodušeně je krutá válka, kterou prožili, podána.

Stejně radikálně kampaň odmítli prakticky všichni afrikanisté, humanitární pracovníci a afričtí blogeři. „Potřebujeme jiné kampaně. Nechceme takovéto útoky na city, které vzbuzují mylný dojem, že američtí studenti mohou zachránit africké děti,“ prohlásila například ugandská novinářka Rosebell Kagumireová. V jejích očích kampaň navazuje na koncerty Live Aid na pomoc hladovějící Etiopii, které v osmdesátých letech celosvětově rozšířily pověst Afriky coby bezbranného kontinentu čekajícího na pomoc bělochů. V kampani jí a dalším kritikům chybí především detailnější informace o pozadí světem opomíjeného konfliktu, který zasáhl do života statisíců lidí.

Jde například o to, že lidé z Invisible Children šestadvacet let trvající válku se složitými příčinami zredukovali na problém jednoho nelidského vojevůdce, ačkoli zločiny páchala i ugandská armáda. Úplně přitom míjí současný vývoj v regionu a používá deset let staré záběry lidského utrpení. Na severu Ugandy je dnes ve skutečnosti mír a místní komunity potřebují podporu především s návratem k normálnímu životu. Konyho milici tvoří podle odhadů už jen dvě stovky oslabených bojovníků, kteří jsou na útěku.

Odborníci také odmítají volání filmu po větší americké intervenci. Zvláště africkým blogerům vadí opakování starého koloniálního vzorce, podle něhož bílý humanista pomáhá bezbrannému černochovi řešit jeho problémy, a to ačkoli v terénu působí spousta místních iniciativ.

Ne každý ale s touto zásadní kritikou chytré propagandy souhlasí. „Pouhé rozhořčení Američanů Konyho samozřejmě nezastaví. Ale během let jsem se naučil, že pozornost veřejnosti může vytvořit prostředí, v němž se zvyšuje pravděpodobnost nalezení nějakého řešení,“ napsal na obhajobu kampaně Nicholas Kristof, který v The New York Times komentuje dění v Africe.


kony-2012