Mávnutí křídel motýlích – Naštvěte se!

Je mu 93 let, ale stává se idolem nespokojených mladých Západoevropanů: hrdina protinacistického odboje Stéphane Hessel.

Vloni na podzim objevil dávno zapomenutý žánr: manifest. Jeho třicetistránkový apel „Rozhořčete se!“ vyšel v malém levicovém nakladatelství. Knížku si během osmi měsíců koupily dva miliony Francouzů a byla přeložena do 22 jazyků. Ve Francii se prodává i v supermarketech a největší berlínské knihkupectví ji vystavuje přímo vedle prodejní kasy.

Brožura za čtyři eura totiž vystihla duševní stav západní Evropy, kde roste nespokojenost s tím, že za selhání soukromých finančních trhů platí celá veřejnost. A současně tím připomíná paradox finanční krize: demonstrací a občanské neposlušnosti zatím bylo v amerických a evropských ulicích velmi málo. Alespoň v kontextu třiceti milionů nezaměstnaných a více než deseti bilionů dolarů z peněz daňových poplatníků, které krach na Wall Street stál.

Manifest Stéphana Hessela je ve srovnání s jeho předchůdci velmi skromný. Marxův Komunistický manifest vyzýval k proletářské revoluci, Bretonův Surrealistický manifest si přál konec logiky, zatímco Hessel po čtenářích chce jen, aby se zase uměli pořádně naštvat.

„Chci, aby si každý z vás našel důvod k rozhořčení… Říkám mladým lidem: Jen se podívejte kolem sebe a určitě něco najdete. Nejhorším možným postojem je lhostejnost, pocit, že ‚nic nezmůžete’… Ten vás zbavuje jedné ze základních lidských vlastností: schopnosti a svobody být rozhořčený,“ píše se v manifestu. Jen kdo se umí pořádně pobouřit nad neřešenými problémy našeho světa, ten je může změnit k lepšímu, zní vzkaz charismatického devadesátníka.

Hessel v rozhovorech hovoří jako vlídný, optimistický, šťastný muž, který dokonale zvládl umění zestárnout. Důvodů ke zlobě kolem sebe ale vidí hodně: dominanci neodpovědných finančních trhů nad demokraticky zvolenými vládami, plundrování planety, izraelskou okupaci palestinských území, likvidaci sociálního státu.

demonstrace-reuters-2„Mají tu drzost nám říkat, že stát už nemá peníze na sociální programy. Jak ale můžou chybět peníze potřebné k pokračování a prohlubování těchto výdobytků po desetiletích enormního bohatnutí Evropy?“ ptá se pobouřeně a mluví tím velké části Západoevropanů z duše. Hessel nechápe, proč není dost peněz na zajištění bezplatného školství a důstojných důchodů, když tu tyto peníze byly po roce 1945, kdy Evropa ležela v troskách a začal se budovat moderní sociální stát, „největší kulturní výkon 20. století“.

Jeho slova jsou výzvou, která se nenechá vyvést z míry nuancemi komplikovaného světa: „Moc peněz … nikdy nebyla tak velká, sobecká a bezostyšná jako teď, kdy její služebníci pracují v nejvyšších patrech vlády. Privatizované banky se starají hlavně o své dividendy a obrovské mzdy ředitelů, a nikoli o veřejné blaho. Propast mezi chudými a bohatými nikdy nebyla tak hluboká, nikdy se tak nepodporovala soutěž a oběh kapitálu,“ píše se v manifestu. Působí to jako málo originální, patetický hněv starého socialisty. Hesselovým větám však přidává na významu jeho nevšední osobnost. Osobnost kultivovaného vzdělance, který v televizi děkuje svým rodičům za trojjazyčnou výchovu a naučení se umění obdivovat druhé lidi, jež člověka motivuje k neustálému zlepšování. Osobnost posledního žijícího člena dvanáctky diplomatů, kteří v roce 1948 sepsali Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN. A osobnost hrdiny francouzského protinacistického odboje.

 Příběh 20. století
„Do roku 1931 vládl optimismus, byli jsme na cestě ke Společnosti národů, ke sjednocenější Evropě. A pak, náhle, začali sílit všichni ti fašisté a my jsme nevěděli, kam se věci řítí,“ vzpomínal Hessel na dobu, kdy byla katastrofa mnohem blíže, než si optimisté uměli představit, „jen nikdo nechtěl další válku. Až pak v roce 1939 lidé cítili, že se tenhle svět už nepodaří udržet pohromadě.“

Tehdejší dvacátník Stéphane Hessel byl rozhořčený. Z nacismu. Z francouzské kolaborantské vlády. Utekl proto z Francie a přidal se k odbojovému hnutí generála Charlese de Gaulla. Jeho příběh pokračoval výsadkem do Francie v roce 1944, zatčením gestapem, měsíčním výslechem a mučením, převozem do koncentračního tábora Buchenwald. Tam byl odsouzen k trestu smrti a přežil jen díky tomu, že vězeňský kápo zaměnil jeho identitu s identitou jiného vězně, který právě umíral na tyfus. Hessel pak putoval do pracovního tábora Dora a při následném převozu do Bergen-Belsenu se mu povedlo prchnout z vlaku.

„Byli jsme mladými patrioty. To je něco, co už dnes neexistuje a ani nemá smysl. Musíme to něčím nahradit. Být světoobčany. Zasazovat se za svět, a nikoli za Německo, Anglii, Francii,“ tvrdí Hessel a odkazuje na Jeana-Paula Sartra. „Každý jedinec je odpovědný za celý svět,“ cituje filozofickou ikonu studentských protestů šedesátých let a popisuje charakter svůj a svých vrstevníků z francouzského odboje: „Patříme k lidem, kteří začínají žít, když vůči něčemu odporují. Když jdou věci hladce, tak nejsme důležití. Musíme se naučit odporovat, nejen nechat věci jen tak plynout.“

Slova muže, který přežil frontovou linii 20. století, znějí naivně a idealisticky. „Jsem utopista. Skoro všechny velké myšlenky jsou utopické,“ říká. Ze zkušenosti dějinných otřesů, které ve své době nikdo nečekal, si spíše než strach z budoucnosti odnesl optimismus. „Konec kolonialismu se zdál být nemožným, ale pak přišel vítr, který byl tak silný, že se lidé museli změnit… Také stalinismus vypadal věčně, a pak mohl být náhle překonán… Berlínská zeď vypadala pevně, a pak se k překvapení všech náhle zhroutila… Na takový vývoj věřím,“ vysvětluje a řídí se svým oblíbeným básníkem Hölderlinem: „Když přichází něco špatného, tak ani to dobré není daleko.“

 Svět je pro Stéphana Hessela jedním velkým problémem, který je však řešitelný: pokud si lidé budou věřit, naštvou se, seberou odvahu a změní věci, jež se zdály být neměnnými. „Když si něco budeme přát, tak to můžeme také prosadit. Kdo by nám v tom měl zabránit,“ odpovídá na otázky po realističnosti účinné regulace finančních trhů a sází přitom na dvě věci: silné globální instituce a mladé lidi, kteří už budou muset přijít s konkrétním návrhem, jak změny uskutečnit. Stéphane Hessel se je jen snaží paternalistickým tónem probudit: „Cítím to jako povinnost starého muže, který už nic jiného dělat nemůže, a chci to říct, jak nejjasněji to jde,“. Vztek a rozhořčení jsou však jen prvním krokem.

Převzato z týdeníku RESPEKT – redakčně kráceno.