Mávání křídel motýlích – Svět bohatne, chudých přibývá I.

Střední třída v Evropě a rolníci v Africe čelí stejnému problému: globální pravidla hry jsou nastavená v jejich neprospěch, těží z nich poměrně úzká, nejbohatší elita lidstva. Tvrdí to alespoň německý politický filozof Thomas Pogge, který se na Yaleově univerzitě specializuje na výzkum globální spravedlnosti.

V tomto čísle Mozaiky vám přinášíme některé jeho myšlenky z rozhovoru, který s ním udělal Tomáš Lindner z Respektu. Text je tak rozsáhlý, že ho I po značném krácení uvádíme rozdělený na dvě pokračování.

 Evropa i Spojené státy mají hospodářské problémy, Číně, Indii, Turecku i řadě afrických států se daří. Znamená to, že globalizace vede k větší rovnosti a spravedlnosti?

Ne, jen se mění povaha nerovnosti. Od kolonialismu až do poloviny devadesátých let se stále zvyšovala nerovnost mezi státy, mezi jejich různým tempem ekonomického růstu. Teď mnohé rozvojové země skutečně rostou rychleji než západní ekonomiky, fenoménem dneška je ale všude na světě zvyšování vnitrostátní nerovnosti. Třeba v Africe vzniká jakási střední třída a současně podmínky těch nejchudších jsou stále horší. Dochází k tomu prakticky všude, celková míra nerovnosti na světě tedy stoupá a značnou zodpovědnost za to nesou globální pravidla.

Co tím myslíte?

Globální pravidla vznikají úplně jinak než na národní úrovni. Tam když se v parlamentu schvaluje nějaký zákon, tak se o tom v ideálním případě diskutuje v novinách, můžeme kontaktovat svého poslance a zjistit si jeho postoj, můžeme o tom napsat článek, demonstrovat. Mezinárodní pravidla však vznikají za zavřenými dveřmi. Občané nemohou jejich utváření vůbec ovlivnit. Nevíme, kdo a jak hlasoval, kdo a co prosazoval. Děje se to příliš daleko, nemáme přesné informace, témata jsou velmi komplikovaná. Ale současně existují mocné lobbistické firmy, které dokážou situaci analyzovat a prosazovat své zájmy na mezinárodní úrovni. Právě proto ti úplně nebohatší získali větší vliv nad utvářením pravidel našeho soužití. Vy a já patříme i v Evropě k relativně privilegovaným jedincům, a přesto nemáme na tato rozhodnutí skoro žádný vliv. Nejchudších 75 procent obyvatel planety už vůbec žádný a přitom se jich tato pravidla bytostně dotýkají. Vzniká tak systém, který jasně zvýhodňuje ty úplně nejbohatší.

O jaká data svůj názor opíráte?

Když planetu rozdělíte na dvacetiny podle příjmů, tak uvidíte, že všech 19 chudších dvacetin v letech 1988 až 2005 tratilo, jen nejbohatší dvacetina zvýšila svůj podíl na celkovém bohatství ze 43 na 46 procent. Pětiprocentní elita dnes vlastní skoro polovinu světového bohatství. Není to tedy už přímo Západ, který by prosazoval své zájmy na úkor ostatních. Je to globální elita, která žije všude na světě – nejčastěji stále v Americe a v Evropě, ale také v Brazílii, Indii, Číně a jinde. Není nutně loajální k žádnému národnímu státu.

Pravidla globální elity

Různé kampaně apelují na to, abychom se cítili spoluodpovědní za chudobu ve světě. Nesu ale jako vcelku běžný Čech nějaký podíl viny na situaci nejchudších?

Možná jiný, než si myslíte. Naše vlády pomáhají udržet nadnárodní pravidla, která jsou nastavená v náš prospěch a pro chudé jsou nevýhodná, dokonce neustále snižují jejich podíl na světovém bohatství, jak už jsem o tom mluvil. Za podobu tohoto nadnárodního řádu jsou zodpovědné státy a skupiny států, jež mají největší vliv na jeho utváření – například Evropská unie. Vzhledem k tomu, že žijeme v demokraciích, mají občané, tedy i Češi nebo Němci, konečnou zodpovědnost za tato pravidla, která evropské vlády prosazují naším jménem.

Nemůže rostoucí nerovnost být výsledkem třeba technologických změn, které prostě někdo s nejlepšími startovními podmínkami dokázal nejlépe využít? Dá se prokázat, že tato stoupající nerovnost je produktem konkrétních pravidel, jež někdo vědomě upravil ve svůj prospěch?

Rostoucí nerovnost je každopádně podezřelou indicií, že se něco takového děje. Dokázat to můžeme třemi způsoby. Můžeme se konkrétně podívat na některá pravidla a analyzovat, kdo z nich má prospěch a kdo na nich prodělá. Na půdě Světové obchodní organizace (WTO) se třeba prosadila protekční regulace v obchodě s bavlnou, takže chudé země nemají volný přístup na západní trhy. Můžeme poměrně přesně spočítat, jaký z toho mají prospěch některé sektory západní ekonomiky a o kolik ročně přicházejí chudé státy.

A třetí způsob?

Můžete si také všímat toho, co naopak nebylo na půdě WTO vůbec zregulované, třeba dodržování minimálních pracovních standardů. To vede k tomu, že některé státy zvyšují svou konkurenci tím, že mají co nejnižší ekologické a sociální standardy a co nejnižší mzdy. To přece také mohlo být zregulované, kdyby prioritou byla životní úroveň chudých lidí.

Nejhorší však je, že každá skupina lidí, jež se v kterékoli rozvojové zemi prohlásí za vládce, může prodávat přírodní bohatství této země a jménem celého národa se zadlužit v zahraničí. To je přece neuvěřitelné privilegium, které by vůbec nemuselo existovat. V Evropě konzumujeme suroviny, jež importujeme třeba z afrických zemí. Kdo nám je ale prodává? Jsou to často vlády, které nemají vůbec žádnou legitimitu, vůbec nehájí zájmy občanů. Jak získaly vlastnická práva na tyto suroviny? Jsou to mnohdy kradené zdroje – přístup k nim získáváme od vlád, jež se k moci dostaly převratem, válkou, podvody, a pomáháme je tak udržet. Přece když přijdu se samopalem do obchodu a převezmu nad ním kontrolu, tak ještě nemám právo prodávat zboží z tohoto supermarketu.

pokračování v následujícím čísle


clipboard01