Malí škůdci

20050127_132Škoda je zákonem definována jako majetková újma, která vznikla poškozenému a má v zásadě dvě podoby:

  • Škoda spočívající ve ztrátě hodnoty majetku – tedy například ztráta věci, která nastala skutečnou ztrátu – z kapsy nám vypadla peněženka, odcizením nebo ztráta věci zničením (požárem, dopravní nehodou nebo zásahem živlu jako je povodeň, požár či zásah bleskem).
  • Škoda spočívající v ušlém zisku – tedy škoda spočívající v tom, že jsme nezískali to, co by se nám bez škodné události dostalo. Jako příklad může sloužit poškození nákladu ovoce, který farmář veze do výkupny a v důsledku dopravní nehody dojde ke zničení nákladu – tedy farmář přišel o přepravované ovoce – a současně byl farmář zbaven šance ovoce prodat – ušel mu zisk – rozdíl mezi náklady na vypěstování ovoce a výkupní cenou.

Až na nečetné výjimky za škodu vždy někdo nese odpovědnost a takovému subjektu (může jím být jak fyzická, tak právnická osoba) se říká „škůdce“. Logicky tedy dovodíme dva rozhodující jevy: škůdce a škoda. K tomu, aby škůdce za škodu odpovídal, musí být mezi oběma jevy nějaký vztah, který založí to, co nás doopravdy zajímá:

Odpovědnost za škodu
Pokud odpovědnost je, pak poškozený může po škůdci žádat její náhradu. Pokud tomu tak není, pak škůdce není škůdcem, nebo z nějakého důvodu za škodu neodpovídá.

Nebudeme se tu zabývat teoretickými konstrukcemi tzv. objektivní odpovědnosti za škodu, která je zpravidla spojena s provozování určité činnosti – tam platí, že pokud z této činnosti vzejde škoda, provozovatel činnosti za ní vždy (až na výjimky) odpovídá.

Nejčasněji to bývá tak, že příčinnou škody je jednání škůdce, které spočívá v porušení nějaké povinnosti – lhostejno zda převzaté zákonem či smluvně a toto porušení (de facto nezákonné jednání) bylo příčinou vzniku škody. Tomuto vztahu, mezi porušením povinnost se říká příčinná souvislost a je třeba mu rozumět tak, že porušení povinnosti je v příčinné souvislosti se škodou tehdy, pokud by bez porušení povinnosti škoda nevznikla.

Vzhledem k tomu, že život je velmi mnohotvárný, může být příčin škodné události i několik – například strojní zařízení je nesprávným použitím přetíženo (prvé porušení) a prvky zařízení, které měly přetížení zabránit, jsou nedbalostí údržby mimo provoz (druhé porušení), provozní mistr funkčnost ochranných prvků před zahájením provozu neprověřil, ač měl (třetí porušení) – v jejich důsledku vznikne požár a jím dojde poškození stroje a budovy a navíc ochranné požární hlásiče jsou v důsledku nekázně mimo provoz (čtvrté porušení) – k hasičskému zásahu dojde později a škoda je daleko větší, než by jinak byla.

Můžeme učinit stručné shrnutí obecných předpokladů odpovědnosti za škodu: a) Porušení povinnosti, b) Vznik škody c) Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.

Logicky nám z toho plyne, že povinnost může porušit jen ten, kdo jí má dodržovat. Mohou ale existovat situace, kdy škoda vznikne bez porušení povinnosti – takovou situací může být například zemětřesení nebo zásah bleskem. Takovým jevům se říká „vyšší moc“ nebo latinsky „vis maior“.

Kdo za co odpovídá?
Nositelem odpovědnosti může být jak osoba právnická, tak osoba fyzická. U osob fyzických je nepochybné, že plné odpovědnosti za škodu nabývají dosažením zletilosti. Ale jak je to s našimi nezletilými svěřenci – tedy dětmi od 6 let do okamžiku dosažení zletilosti?

Podle právní úpravy v novém občanském zákoníku stejně tak, jako postupně nabývají způsobilosti k právním úkonům – tedy s přihlédnutím k věku a rozumové vyspělosti (která umožňuje sedmiletému si koupit zmrzlinu, ale již ne kolo, které si může koupit šestnáctiletý), nabývají způsobilosti býti škůdcem – tedy způsobilosti k protiprávním úkonům.

Nezletilec proto odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a současně je-li schopen posoudit jeho následky (schopnost rozeznat správné od nesprávného).

Jak je tomu v případě, že byť jen jedna z těchto schopností není dána vůbec? Pak slovy zákona „Není-li ten, kdo způsobí škodu, pro nezletilost nebo pro duševní poruchu schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.“

Pokud je schopnost ovládat se a rozpoznávat (nebo jedna z nich) omezena, pak platí, že společně a nerozdílně s ním odpovídá ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.

Onen imaginární „dohlížitel“ se zprostí odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal.

Prakticky
V závislosti na vyspělosti nezletilého je třeba posuzovat jeho odpovědnost za škodu, která je dítětem způsobena. Jako příklad nám může sloužit situace, kdy sedmileté dítě během tábora do rybníka vylije desetilitrový barel koncentrovaného čisticího prostředku, neb se mu rybník zdál špinavý, a když totéž udělá sedmnáctiletý mladík. V prvém případě by plná odpovědnost dopadala na výchovné pracovníka z důvodu zanedbání dozoru (tedy na sdružení jako celek), ve druhém by plná odpovědnost a náhrada škody dopadala na mladíka (pokud by samozřejmě nebyl významně mentálně zaostalý), neb ve věku 17 let již každý ví, že lít čisticí prostředek do rybníka je pitomost, neboť pro téměř všechny vodní živočichy to znamená jistou smrt.

V našem případě – tedy občanského sdružení – není založena odpovědnost konkrétního výchovného pracovníka, neboť vykonává-li dohled organizace svými pracovníky (i dobrovolníky), její pracovníci takto přímo neodpovídají, neboť odpovědnost nese organizace. Odpovědnost pracovníků vůči organizaci je však zachována, tedy: Pionýr by, pokud by byla dána jeho odpovědnost, byl povinen škodu uhradit, a pokud by pracovníci zanedbali dohled, mohl by požadovat škodu od nich – na taktové důsledky pamatuje naše kolektivní pojistka, kterou by měla být většina škod kryta.

Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra