Listopad 1990

„Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského fóra, tak proč jim tuhle víru brát…“ – člen parlamentní komise, která dohlížela na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989 (citace z knihy Václava Bartušky „Polojasno“, 1990, Ex libris knihy).

Pokud se vám nezdá zvolený citát zrovna optimistický, souhlasím. Nicméně mnoho přímých účastníků se ve svých vzpomínkách shodlo, že pravda o listopadu 1989 vyjde najevo „…tak nejdřív za dvacet let!“

Listopad byl na události bohatý
Počínajíc těmi zdánlivě okrajovými… Víte, že například tehdejší Federální ministerstvo spojů udělilo právě v listopadu 1990 společnosti Eurotel dvě licence: licenci na mobilní síť v pásmu 450 MHz, a exkluzivní licenci na veřejné datové služby? Co na tom, že to bylo sice vcelku na nic, neboť služby z toho plynoucí nebyly nabízeny, ale – Eurotel myslel dopředu!

  1. listopadu 1990 podepsal americký prezident poskytnutí doložky nejvyšších výhod Československu, což znamenalo úplnou normalizaci vzájemného obchodu.
  2. listopadu přijel právě G. Bush – jako první americký prezident – na oficiální návštěvu Československa. Byla to politická událost prvořadého významu a kromě jednání s V. Havlem a federálním premiérem M. Čalfou přednesl projev ve Federálním shromáždění a sešel se i se slovenskými představiteli.

035-02f-havel_1-ctk1O týden později, tj. 23. a 24. listopadu 1990 se konaly volby do zastupitelstev obcí. Šlo o první komunální volby konané v Československu po sametové revoluci a první po zrušení systému místních národních výborů a městských národních výborů, místo nichž se volila zastupitelstva měst a obcí. Okresní národní výbory a krajské národní výbory coby zastupitelské samosprávné orgány byly zrušeny bez náhrady. Nejvíce hlasů získalo Občanské fórum – 35,57%, druhá Komunistická strana Československa obdržela 17,24% hlasů, Československá strana lidová 11,5% a nezávislí kandidáti 10,6% hlasů. Voleb se zúčastnilo téměř asi 63% všech voličů.

Za zaznamenání stojí i výzva, kterou v listopadu 1990 vydalo devět bývalých vůdců studentské stávky z r. 1989 a která vešla do historie pod názvem „Ukradená revoluce“.

Významnou událostí
bylo nesporně ukončení „tahanic“ kolem majetku bývalého SSM. Shrnout by se dala asi takto: Nejste schopni se shodnout (a navíc je pro to politické klima) – tak se „majetek zabaví ve prospěch lidu“. (Což, třebaže jde o parafrázi, zcela odpovídalo realitě.) Organizace dětí a mládeže tak dlouho nebyly schopné se dohodnout na (spravedlivém?) rozdělení či společné správě majetku bývalého SSM, až Federální shromáždění ČSFR*) schválilo 16. 11. 1990 – doslova v předvečer výročí 17. listopadu – ústavní zákon (č. 497/90 Sb.) nazvaný: o navrácení majetku bývalého Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské federativní republiky. A bylo to… V tom je asi skryto i ono „čertovo kopýtko – nešlo „jen“ o to, že se sdružení neuměla (nebo možná nechtěla?) dohodnout. Šlo též o nespornou společenskou objednávku, která tím byla splněna – aby se už konečně něco konkrétního stalo „s tím minulem“. Jak skončilo navrácení majetku SSM lidu, je možné se dnes bez problémů přesvědčit z mnoha příkladů, dodnes se vlekoucích soudních sporů atd.

Pionýr musí hodnotit jako nesmírný úspěch odst. 5, § 2, který se v rámci přípravy zákona podařilo (doslova) vybojovat. Jednak jím byl obhájen elementární majetek Pionýra – pionýrských skupin a současně byla v ústavním zákoně zakódována existence Pionýra a jeho držba majetku. Dnes už víme, že šlo o úplnou ekonomickou i politickou prohru sdružení dětí a mládeže. Uvažovaná alternativa, která však nezískala podporu tzv. historických organizací (Junák, ČTU, YWCA, YMCA…), mohla možná vytvořit skutečné ekonomické zázemí sdružením – podobně jako postupovaly odborové svazy. Na místě je ovšem i ono „kdyby“, protože společenský tlak na nějaké, jakékoli radikální, zúčtování s minulostí byl nesmírně silný.

Pro připomenutí ducha listopadu 1990 zveřejňujeme toto „svěží právní dílko“, aby si každý mohl učinit obrázek, jak zněl zákon (ústavní!), jaké záměry jsou v něm naznačeny (s majetkem v tehdy odhadovaném objemu asi 2,5 miliardy Kčs!) a jaký byl jeho skutečný osud…

 

Ústavní zákon ze dne 16. 11. 1990 o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky

Socialistický svaz mládeže se považoval za „blízkého spolubojovníka“ Komunistické strany Československa, byl jí ve své činnosti podřízen a připravoval své členy ke vstupu do komunistické strany. V důsledku toho se podílel na všech neoprávněných výhodách, které si Komunistická strana Československa přisvojila. K částečnému odstranění následků tohoto stavu se Federální shromáždění usneslo takto:

§1

Podniky, hospodářská a účelová zařízení Svazu mladých, nástupce Socialistického svazu mládeže, přecházejí dnem účinnosti tohoto ústavního zákona bez náhrady do vlastnictví státu – České a Slovenské Federativní Republiky.

§2

(1)    Svaz mladých, jeho orgány a organizační složky jsou povinny do 30 dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona vydat státu – České a Slovenské Federativní republice nemovité a movité věci, peněžní prostředky a majetková práva, kromě majetku uvedeného v § 1 tohoto ústavního zákona, které měl bývalý Socialistický svaz mládeže v držení ke dni 31. 12. 1989. Jde-li o věci nemovité, zapisuje se od účinnosti tohoto ústavního zákona v evidenci nemovitostí jako jejich vlastník Česká a Slovenská Federativní Republika.

(2)    Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na nemovité a movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, k nimž měly právo hospodaření základní organizace bývalého Socialistického svazu mládeže.

(3)    Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na movité věci tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací cena nebyla vyšší než Kč 5.000,-.

(4)  Nejsou-li věci a majetková práva uvedené v odstavci 1 ke dni účinnosti tohoto ústavního zákona v držení Svazu mladých, jeho orgánů a organizačních složek, je Svaz mladých povinen vydat do 30 dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona státu – České a Slovenské Federativní republice peněžitou částku odpovídající ceně těchto věcí nebo majetkových práv ke dni 31. 12.1989, pokud nejde o věci a majetková práva, které byly státu vydány již přede dnem účinnosti tohoto ústavního zákona.

(5)    Ustanovení odstavce 4 se nevztahuje na věci, peněžité prostředky a majetková práva, které jsou v držení organizace Pionýr.

(6)    Ustanovení odstavce 4 se nevztahuje na věci, peněžité prostředky a majetková práva, které byly bezplatně převedeny do vlastnictví jiných osob s povolením federálního ministerstva financí.

§3

Vláda České a Slovenské Federativní Republiky upraví po projednání s vládou České republiky a s vládou Slovenské republiky podrobnosti a postup při provádění § 1 a 2.

§4

Vláda České a Slovenské Federativní Republiky po dohodě s vládou České republiky a s vládou Slovenské republiky stanoví rozdělení tohoto majetku tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže.

§5

Ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona se na Svaz mladých, organizaci Pionýr, jejich orgány a organizační složky nevztahu­je zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací ve znění pozdějších předpisů.

§6

Tento ústavní zákon se nevztahuje na nemovité věci ve vlastnictví státu, které byly na základě hospodářské smlouvy odevzdány bezplatně Socialistickému svazu mládeže do trvalého užívání.

§7

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1991.

Běžný život v Pionýru
se však již také pomalu stabilizoval, na všech úrovních. Předsednictvo České rady Pionýra se v listopadu sešlo dvakrát – na obou velmi pracovních jednáních se projednávalo množství organizačních, obsahových záležitostí, problémy související s přenosem informací. Zcela nově přibyly do agendy i otázky související s hospodařením – s veškerou odpovědností za ekonomiku Pionýra v ČR, potažmo celkového federálního. Zahájena byla i diskuse o možnosti zřízení hospodářského zařízení Pionýra (se zvažovaným názvem Pionýr servis).

Z obsahové problematiky lze vyjmout připravovaný záměr na soutěž Dětská porta (tehdy opravdu nikdo netušil, jakých rozměrů může akce dorůst). Jedno z východisek na posílení (viděno dnešníma očima: evergreen!) informačního toku – bylo i rozhodnutí o vydávání zpravodaje Pionýra pro Čechy a Moravu, dnešní MOZAIKA PIONÝRA.

Bylo rozhodnuto o termínu a místu konání I. konference Pionýra v ČR – byla svolána na 26. – 27. ledna 1991 do Prahy. I proto, že už konečně bylo „o čem jednat“, protože stovky, možná tisíce hodin diskuzí, o tom, jestli to „máme zabalit či nikoli“, skončily.

Zásadní otázky: Má Pionýr místo v nové situaci nebo to byl jen produkt minulosti, který nemá dále právo na život? Máme vůbec nějakou koncepci výchovy? A jestli ano, tak jakou, co je zásadní, co je přednostní? Jak by „to“ mělo fungovat? – byly jich vpravdě desítky a jedna vedle druhé byly zásadní či, chcete-li, principiální… shrnuto do tématu: Jaký má být obnovený Pionýr? – se programovým seminářem uzavřely.

Pojmenování: Pionýr či jiné a nebo také žádné a vše zrušit?

To byly choulostivé, diskutované a citlivé otázky…

„Název Pionýr svazuje organizaci, především v očích veřejnosti, s totalitním obdobím, s PO SSM jako monopolní, manipulovanou organizací orgány KSČ, SSM, státu. Změna názvu by však vedla k odsuzování „převlékání kabátů“, ani bychom tím nic nevyřešili, protože v organizaci v tomto období zůstávají pracovat členové PO SSM a přijímáme řadu kladných prvků. Záleží na činnosti, zda si organizace vybuduje uznávanou pozici ve společnosti. Doporučujeme zachovat název Pionýr.“

závěr jedné ze sekcí z pracovního semináře

Martin