Leden 1990

Dalo by se také říct: rok „0″ – 1990 je totiž posledním rokem desetiletí a přitom byl pro celou společnost, ale i pro pionýry zvlášť vlastně rokem nultým. Všichni ho vnímali jako začátek čehosi nového, i když čistě matematicky „novým“ je  až rok „1″. Ale podobné hříčky tehdy nikoho nezajímaly: šlo přece o start, rozběh, příležitost… Těžkosti přišly až následně a v našich ohlédnutích se jim samozřejmě nevyhneme, ostatně základní problémy naznačíme už v tomto povídání.

Povšechně

Upokojení ve společnosti,
které přinesl závěr roku 1989 – dokončením úplné přeměny nejvyšších orgánů státu (vlády, vedení zákonodárného sboru) a volbou V. Havla prezidentem dospěly zásadní politické změny do nesporného vrcholu a společenská situace se začala vracet do obyčejných kolejí. Novoroční prezidentský projev, z něhož si asi nejvíce všichni zapamatovali větu: „Naše země nevzkvétá.“ – byl potvrzením toho, že nejde o sen, z něhož se všichni probudí. Bylo zřejmé, že nešlo o žádné kosmetické překabátění, ale o faktické nevratné procesy a bylo jasné, že dalším zlomovým okamžikem budou volby v červnu. Ty měly nadobro stvrdit prožité události a jimi do jisté míry zbývalo naplnit poslední větu prezidentského projevu a výzvu zároveň: „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!“ Do té doby velké události končily a zbýval každodenní život.

Pod povrchem to však žije
Oč méně událostí se dělo na vrcholu pyramidy, o to dynamičtější bylo dění v nižších patrech společnosti. Tehdejší politické strany (tzv. tradiční i nově se rodící), společenské organizace či další součásti společnosti byly v pohybu – více či méně chtěném, ale jistě se zrychlujícím. Vše si žádalo nejlépe okamžitou proměnu. Ba, někdy i to, co dobře fungovalo. To je ovšem proces, který s sebou nese každý velký společenský zlom, a my jsme ho byli na přelomu let 1989–1990 přímými účastníky.

Co se ještě před pár měsíci jevilo jako maximalistický a jen nesnadno splnitelný požadavek, to byla v lednu 1990 již překonaná meta, o níž bylo zbytečné hovořit. Ustát a do jisté míry rozumně vyvážit protichůdné nároky nebylo nijak snadné. Byla to doba velké výzvy, dnes by se řeklo:

„Pořádnej challenge!“
Na jedné straně všednodenní události – na druhé straně zanícení až entuziasmus a zájem lidí pracujících s dětmi v Pionýrské organizaci SSM… To provázelo dění v oddílech, na pionýrských skupinách i všech vyšších orgánech PO SSM v prvních třech týdnech roku 1990. Vše směřovalo k jednání konference. Od ní očekával leckdo leccos – snad i mávnutí kouzelného proutku, jež vyřeší všechny problémy provázející společností vždy málo vnímanou a ještě méně oceňovanou práci s dětmi ve volném čase.

Vzrušené diskuze nabírající na intenzitě, jak ze sebe lidé postupně setřásali určitý ostych. Uvolňoval se místy skutečně zadržovaný gejzír energie. A třeba jen tento prvek, kdy na sebe narážely různé zkušenosti s odlišnými přístupy – od volnomyšlenkářské Prahy až po (například na Slovensku opravdu blokované) iniciativní vystupování, vyvolával srážky sám o sobě, ani se ještě nepřešlo k vlastnímu obsahu…

„Při ohlédnutí za přelomem let 1989–1990 se mi živě vybavuje vzpomínka na jednu z mých prvních pionýrských cest do Prahy na zasedání tehdejšího předsednictva České ústřední rady Pionýrské organizace SSM, kde jsem byl předat materiály z naší městské konference a požádat o možnost vystoupení na odpoledním zasedání pléna České ÚR PO SSM. Několik hodin jsem čekal za dveřmi, abych se dozvěděl, že nejednají o našich návr­zích, ale o tom – jak mne uml­čet. Závěr byl jednoznačný: nemám právo vystoupit.

Týž den jsem se po­prvé setkal i se současným předsedou Pionýra Martinem Bělo­hlávkem. S tím jsem našel společnou řeč… A tak tento den ovlivnil můj ži­vot na dalších několik roků.
Společnými silami se podařilo ce­lou organizaci dát do pohybu a na konci prosince 1989 jsem byl dotázán, zda je brněnská organizace schopna do jednoho měsíce organi­začně připravit mimořádnou konfe­renci pionýrských pracovníků.“

Vlastimil Coufal
předseda Městské rady PO SSM Brno a od května 1990 místopředseda České rady Pionýra

Slabinou byla diskuze před jednáním
Na tu vlastně ale nebyl tak úplně čas. Proti sobě stály dvě tendence: Rychle uspořádat celostátní konferenci – i jako doklad vůle po změnách, a na ní provést přeměnu. Současně tu byla potřeba věcné rozpravy, nároky na čas pro vyjasňování názorů, pohledů, vůle nově definovat potřeby a jejich oddělení od hurárismu. Tento rozpor nebyl rozumně řešitelný, viděno s odstupem: pro tehdejší vedení PO SSM šlo vlastně o plavbu mezi Skyllou a Charybdou…

Kdo si poctivě sestaví časovou osu dění v PO SSM od listopadu´89 do ledna ´90 nemůže říci, že by všechny orgány Pionýrské organizace SSM „spaly“ nebo pohrdaly názory zdola. Ale ono nebylo ani možné – při zachování základních demokratických principů – reagovat ze dne na den (občas i z hodiny na hodinu) – události se totiž valily neuvěřitelnou rychlostí. Přitom v nejvyšších orgánech PO SSM (předsednictvo Ústředí rady PO SSM a Ústřední rada PO SSM, a totéž v obou republikách – české i slovenské) bylo mnoho dobrovolníků ze všech regionů… To je prvek, na který se leckdy zapomíná. Proti tomu totiž stála představa, že by neměli mluvit „aparátníci“, navíc ti – jakkoli byli okamžitě dosažitelní – rozhodně neměli v orgánech většinu. A tak nešlo zcela objektivně vždy přijít s odezvou ihned, jak by to bylo potřeba.

Dalším momentem k nepřehlédnutí byla nesporná setrvačnost, která v organizaci rozměru PO SSM z r. 1989 byla. Vytrvalost však měla i velkou přednost – organizace průběžně stále řádně fungovala: oddíly se scházely – děti měly činnost, což jistě nebylo špatně. Proto posuzovat klady i zápory dění té doby je nutné v souvislostech.

Určitá část členů vedení PO SSM totiž tvrdila, že není ani organizačně možné takové jednání připravit…
To se nakonec uskutečnilo i díky nesmírnému nasazení pionýrských pracovníků z Brna, kteří výraznou měrou přispěli k přípravě a organizačnímu zajištění hladkého průběhu konference.
I po čtvrtstoletí si zaslouží obdiv a patří jim velký dík.

1-puvodni-znakVýhrady k PO SSM
Není zde prostor pro podrobný rozbor slabin a kladů PO SSM. Jistě, klišé nabízí snadný výsledek: odsouzení, neboť šlo o organizaci poplatnou režimu. Tohle pokroucené veřejné mínění bylo a stále je nesmírným nebezpečím. Ale dříve nebo později i v širším povědomí převáží závěr, že nic není jen černé (či bílé)! Předlistopadová veřejnost většinou zaznamenávala jen stafážové záležitosti PO SSM a nevěděla téměř nic o dobré neformální práci stovek pionýrských oddílů a skupin. Jakkoli bylo „všechno špatně“, tak neoddiskutovatelnou skutečností zůstane, že pionýrští pracovníci si své řekli na Celostátní konferenci SSM (začátkem listopadu 1989). A řekli hlasitě a důrazně, co je v organizaci štve a co jim vadí. O dva měsíce později proto jen opravdu maličké množství vedoucích bylo tak nespokojených, že chtěli práci s dětmi ukončit.

Nespornou slabinou organizace byl vztah k pionýrské vrchnosti, kterou řada „obyčejných“ vedoucích vnímala velmi kriticky, nezřídka i bez určitého důvodu, zkrátka jenom z principu. A také proto, že je vždy módní vedení kritizovat a svrhávat. Nebylo to v případě všech členů předsednictva Ústřední rady PO SSM spravedlivé hodnocení, ale byla to realita. Ostatně leccos prokázala i volba vedení na samotné konferenci, kdy například předseda ÚR PO SSM, Stanislav Klíma, svůj mandát obhájil a stal se prvním předsedou Pionýra. I delegáti uznali, že třeba právě on dělal, co mohl!

Ale byli i další členové předsednictva ÚR PO SSM, kteří trpně nevyčkávali a navíc za nimi byl kus poctivé dlouholeté pionýrské práce – Bohuslav Kühnel, Hynek Gregor a další.

A obsahová příprava konference nebyla přes nedostatek času zanedbána, „hlasu lidu“ bylo popřáno sluchu. V prosinci nastartovaná, byť jen pomalu se rozebíhající, veřejná diskuze přinesla nakonec stovky dílčích i zcela zásadních podnětů. Návrhy dokumentů připravené k projednání konferencí byly o řadu z nich doplněny – v materiálech k jednání se promítly například v podobě i několika alternativních návrhů.

Co z toho plynulo?
Podstatný výstup: na konferenci totiž nešlo o konflikt mezi zastánci jakési zkostnatělé a neživotné podoby organizace a jejich odpůrci, novátory. Nikoli. Tam šlo o hledání takové podoby, která by umožnila existenci i v nových podmínkách. Leckdo to nedomýšlel tehdy a neuvědomuje si to ani dnes, ale ať byla Pionýrská organizace SSM v mnoha ohledech kritizovaná a jistě jí do dokonalosti chybělo mnoho – umožnila tisícům vedoucích kvalitně pracovat s dětmi, vzdělávat se a využívat nesporné metodické zázemí.

A i proto bylo v jednání tolik silných emocí – kdyby vše bylo jasné a PO SSM neměla potenciál vytvořit zázemí novému, byla by příprava jednání (a i následný vlastní průběh konference) zcela jiným příběhem. Nešlo by o příležitost, ale o pouhou demontáž. Třebaže i podobný přístup existoval – například z obavy, aby obnovený Pionýr nebyl příliš silnou konkurencí novým sdružením, která již tehdy vznikala v představách některých přítomných…

Brno, 20. ledna 1990

Na jednání konference bylo původně zvoleno 440 delegátů s hlasem rozhodujícím z celého Československa, tři se však mandátu vzdali, zbylo 437 delegátů. Do Kongresové haly Výstaviště v Brně jich přijelo 414, což je 94%! I toto číslo svědčilo o zájmu pionýrských pracovníků o změny v Pionýrské organizaci SSM a jejich nasměrování.

„Máme historickou odpovědnost a také příležitost samostatně rozhodnout o tom, jakou chceme mít naši organizaci. Vyrojilo se mnoho různých představ, návrhů i ultimativních požadavků. Rozhodujme však demokraticky, snažme se především hledat to, co nás spojuje a na čem jsme schopni se v přesvědčivé většině shodnout. Čeká nás rozhodování o tak zásadních otázkách, jako je to, zda chceme, aby naše organizace by­la i nadále pionýrská, nebo zcela jiná, jaké bude její základní zaměření a orientace, zda bude samostatná a nezávislá. Nenechme se při tomto rozhodování unášet vášněmi, uvědomme si odpovědnost za ty, kteří nám dali svoji důvěru.“

Stanislav Klíma v úvodním slově předsedy na MKPP

s6_22Jednání začalo
Kdo zažil mnoho předcházejících konferencí, kdy se po v tichosti přijaté úvodní zprávě rozeběhla klasická diskuze, při níž se za řečnickým pultíkem četla předem připravená vystoupení, ten se nestačil divit. Ale to snad očekával jen málokdo… Jednu chvíli se zdálo, že nemalá část delegátů s sebou přivezla vlastní (a pochopitelně ten nejlepší) návrh nových dokumentů. A z toho byl značný Babylón…

Před zahájením konference ještě proběhla mezi delegáty anketa. Každý se mohl vyjádřit k nejdůležitějším bodům diskutovaných materiálů. Ta sice prokázala velkou shodu názorů z hlediska základního cíle – pokračovat v práci – a jeho rámcového vymezení, ale proti předpokladům to jednání neurychlilo. Některé skupinky delegátů či jednotlivci utápěli čas i energii svoji i ostatních v nekonečném připomínkování třeba již potřebnou většinou přijatého závěru, jen proto, že osobnímu názoru (čti formulaci) nebylo popřáno sluchu… Připomínky k připomínce připomínky – to byla nezbytná daň, kterou bylo třeba „platit“ za získanou volnost a nedostatečný respekt k vlastním pravidlům.

Hlavně NĚCO udělat! Cokoli a hlavně okamžitě!
To bylo motto radikálů, aniž by tito nezřídka tušili či alespoň navrhovali, co a jak dál… Proto byly i chvíle, kdy mnohé delegáty zaplavoval pocit nedůvěry – že nastalý zmatek může nakonec přerůst až v rozklad. Několikráte hrozilo, že se ve vymezeném časovém prostoru nepodaří konferenci dojít až k řádnému usnesení. Opakované návrhy, dohady, upřesňování, změny, hlasování a zase hlasování. Bojovných diskusí bylo vpravdě nekonečné množství – třebas‘ se často zápolilo skutečně „jen“ o slovíčka, nebo se konference utápěla v opakovaně vyvolávaných procedurálních problémech.

Za zopakování však stojí, že v jednom nebyl spor vyhrocený či na vážkách: když přišla na pořad otázka, zda pokračovat v práci s dětmi. V tom panovala téměř úplná jednota: Ano, určitě, vždyť jsme v oddílech s dětmi dělali léta dobrou práci. Slov­ní řež nastávala často v jednotlivostech. Mnozí nebyli ochotni přistupovat na kompromisy při formulování. Průběh jednání byl opravdu velmi složitý. Hlasovacím maratonem, často ani ne odstavec po odstavci, ale větu po vě­tě procházely schválením nově tvořené dokumenty.

Navíc – a to připouštěla opravdu menšina účastníků – nešlo jen o nové dokumenty a nové tváře ve vedení. Konference měla sice dát potřebný nový rámec v podobě organizačního řádu (stanov), ale měla také nalézt shodu a stanovit jasný směr dalších kroků, které je nezbytné společně dělat.

Jedno z diskutovaných témat bylo přirozeně pojmenování. Pro připomenutí uvádíme, z jaké nabídky se vybíralo:

Československá pionýrská organizace, Československé pionýrské hnutí, Československý Pionýr, Děti pravdy, Dětská organi­zace, Kamarád, Lvíčata, Organizace československých dětí, Pionýrská lvíčata, Pionýrská organizace, Pionýrská organizace ČSSR, Pionýři 17. listopadu 1989, Pionýři pravdy, Práčata, Průkopníci, Svaz Československých pionýrů, Svaz odvážných, Zelený průkopník a Pionýr.

s6_24Výsledky ale přišly
Nabádání k zachování a užívání chladné hlavy slyšeli delegáti v průběhu jednání mnohokrát. Přesto se opakovaně rozpoutávaly dohady o věcech zásadních, ještě častěji však o detailech či slovíč­kách. Po hodinách naplněných náročným jednáním se však dospělo i k úspěšným koncům. Chmurné předpovědi se nenaplnily, přes jistou rozrůzněnost názorů i motivaci se delegáti dobrali zásadních závěrů:

  • Bylo rozhodnuto, že organizace ponese název Pionýr/Pionier.
  • Schváleny byly základní dokumenty obnoveného spolku, byť s označením prozatímní.
  • Zvoleny byly nové nejvyšší orgány:
  • Přípravná federální rada Pionýra a její předseda – Stanislav Klíma.
  • Přípravná federální kontrolní a revizní komise Pionýra.
  • Byl přijat text dopisu předsedovi vlády ČSSR Marianu Čalfovi a delegáti konference se dohodli, že vyšlou delegaci k prezidentu republiky V. Havlovi.
  • Mimořádný sjezd Socialistického svazu mládeže byl vyzván, aby vzal na vědomí rozhodnutí o osamostatnění PO, která doposud byla součástí SSM, a schválil opatření, umožňující její osamostatnění bez zbytečných průtahů.

Po půlnoci (vlastně již v neděli 21. ledna) bylo přijato poslední usnesení a konference byla – za občasného zhasnutí světel v sále techniky nespokojenými s prodlouženým časem jednání – řádně ukončena.

20. leden 1990 je zapsán v historii československého pionýrského hnutí jako den osamostatnění pionýrské organizace.

Vznikl, přesněji obnovil se, PIONÝR, samostatná organizace dětí, mládeže a dospělých.


Nesporný úspěch měl i své stíny
Kromě skutečnosti, že prozatímní dokumenty neobsahovaly ustanovení o symbolice – u níž převážil názor, že má být upřesněna až po daleko širší diskuzi vedené i s dětmi, nebo též kvůli nezodpovězeným otázkám – co bude s profesionálními vedoucími pionýrských skupin (na něž konference rozhodně ani odpověď dát nemohla) bohužel zůstaly jen ve velmi hrubých obrysech naznačeny potřebné organizační postupy, které bylo potřebné vykonat, ideálně koordinovaně. Pionýru tato nedůslednost přinesla do budoucna mnoho, zejména ekonomických problémů.

Na jednání přítomný předseda Ústředního výboru SSM, Martin Ulčák, sice slovně proces obnovy a osamostatnění Pionýra přivítal a přislíbil pomoc a materiální zajištění, ale právě to bylo školní ukázkou důsledku našeho neopatrného a příliš důvěřivého přístupu. Zůstalo jen u příslibu.

Neujasněnost budoucích kroků a nedůslednosti v postupu, ba i neshody na jednotlivých organizačních úrovních způsobily, že na mnoha místech následně převládly pouze dílčí zájmy a blaho a zájem Pionýra trpěl. Napravovala to sice svojí následnou prací Přípravná federální rada Pionýra, ale ta nemohla zastat všechno. Ostatně ne všichni její členové se práce v ní účastnili a k naplňování závěrů MKPP přispívali, někteří působili i naopak…

 

Do konce ledna 1990

se toho už o mnoho více nestihlo, i když se na mnoha věcech začalo pracovat doslova hned po skončení konference. Bylo třeba zabezpe­čit především osamostatnění organizace – po stránce organizační i ekonomické.

Na vrcholu pionýrské pyramidy aktuálně probíhalo zpracování oficiálních dokumentů, aby mohly být postoupeny Federálnímu ministerstvu vnitra – to bylo příslušným státním orgánem, který dokumenty tehdejších společenských organizací schvaloval, přesněji potvrzoval. V nižších patrech docházelo k následným prudkým i pohnutým debatám o výsledcích vrcholného pionýrského (i svazáckého) rokování a jeho dopadech. Tam byl jeden z nejdůležitějších úkolů vytvořit nové orgány Pionýra – zajistit volby jejich členů, od pionýrských sku­pin až po celostátní úroveň, a času na to nebylo nekonečně, termín byl do konce května toho roku, aby tak bylo vyslyšeno ono původně tak hlasité volání po personální obměně. A šlo o jeden z příkladů, že snáze se hovoří, než koná…

Do života bylo také potřeba uvádět další schválený ideový cíl konference: spolupracovat s nově vytvářenými i obnovovanými organizace dětí (a mládeže), které se najednou objevovaly jako houby po dešti. To nebylo vždy snadné a své u toho sehrávaly opět stereotypy v myšlení. Mnozí neznali minulost a ti znalí se nechtěli rozvzpomenout, jak to bylo například v r. 1970, kdy naprostá většina tehdy existujících organizací, mezi nimi i samostatný Pionýr, ukončila svoji činnost a společně vytvářela novou jednou organizaci – tehdy Socialistický svaz mládeže, respektive jeho dětskou součást Pionýrskou organizaci. A hlavním držitelem a správcem majetku byl právě SSM a nikoli Pionýrská organizace, která jako celek nebyla ani samostatnou právnickou osobou. To byly jenom pionýrské skupiny, které si – například z Junáka – přenesly svoji materiální základnu (stany či jiné podobné vybavení).

Složení Přípravné federální rady Pionýra:
Praha – město: Bělohlávek Martin, Kühnel Bohuslav
Středočeský kraj: Vostřel Jiří, Kohout Milan
Severočeský kraj: Jurajdová Jaroslava, Macela Václav
Jihočeský kraj: Roháček Pavel, Klíma Stanislav (předseda PFRP, za Čechy, Moravu a Slezsko)
Západočeský kraj: Kubů František, Stacová Miroslava
Východočeský kraj: Němec Jiří, Kloučkova Alena
Severomoravský kraj: Kořenek Petr, Jánoščík Josef
Jihomoravský kraj: Dojiva Svatopluk, Drachová Vlasta
Bratislava – město: Beňová Zlatica, Fábryová Anna
Západoslovenský kraj: Godovičová Valeria, Ťulákova Zlatica (místopředsedkyně PFRP, za Slovensko)
Středoslovenský kraj: Bubňáková Jana, Juřík Marian
Východoslovenský kraj: Trembuljak Miroslav, Ocetníková Vlasta

Perličky k některým osudům členů PFRP:
Sváťa Dojiva – přijal odpovědnost za přípravu ekonomiky Pionýra, nakonec se však – jako bývalý skaut – rozhodl vrátit do své původní mateřské organizace a odešel i se všemi informacemi…
Josef Jánoščík – převedl úplně všechny pionýrské skupiny (svého) okresu Bruntál pryč z Pionýra do jiných organizací nebo je nechal zaniknout…
Všichni zástupci Slovenska odešli z federalizované organizace k 31. 12. 1992 při rozdělení federálního státu.

emblem_of_socialist_youth_union_of_czechoslovakia-svgMimořádný sjezd Socialistického svazu mládeže
se konal za týden po MKPP, ve dnech 27. – 28. ledna 1990 v Praze. Měl podobně dynamický a bouřlivý průběh a přijal celou řadu rozhodnutí, která zcela zásadně ovlivnila i širší vnitropolitickou situaci. Byla vytvořena nástupnická organizace SSM – Svaz mladých*/ a rovněž na něm došlo ke schválení osamostatnění Pionýra, jak žádala naše Mimořádná konference PP.

Martin


*/ Dnes už vlastně neexistující organizace, přesněji snad spíše přežívající zcela formálně, která se vlastně rozplynula, a to i s podstatnou částí nemalého majetku Socialistického svazu mládeže. Z něho Pionýr nezískal vlastně nic – až po r. 2000 několik nemovitostí, ty ovšem již od Fondu dětí a mládeže, který část majetku bývalého SSM, respektive Svazu mladých, převzal.