Květen … bod zlomu

1-puvodni-znakMájový měsíc roku 1990 byl „bodem zlomu“ – jak ve vnitřním životě Pionýra, tak v životě celé tehdejší československé společnosti. Nešlo jen o proměněný charakter volných dnů (tehdy) – 1. a 9. května, ale o události skutečně historického významu, byť v běhu tehdejších dnů byly možná vnímány jenom jako děje zaznamenané ve zpravodajství, bez konkrétního dopadu. Byl především poslední měsíc před volbami – kterými měla být stvrzena společensko-politická proměna v Československu. (A předvolební doba bývá vždy docela horká.)

Vnější situace
Popis dění v květnu musíme začít a (také budeme končit) líčením dění ve společnosti, protože vývoj v Pionýru jím byl – pochopitelně – zásadně ovlivňován.

Už první den – 1. máj – předznamenal proměny: Svátek práce, pokud se slavil, tak nikoli velkolepými oficiálními průvody, ale vystřídala je spíše improvizovaná představení, dnes bychom řekli happeningy. Oslavy osvobození od fašismu se poprvé přesunuly do Plzně a převládlo zdůraznění, že jsme byli osvobození americkou armádou. Československo navštívil generální tajemník Organizace spojených národů Javier Pérez de Cuéllar či řeholnice Matka Tereza. Prezident ČSFR, p. Václav Havel, vystoupil poprvé na parlamentním shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku. V květnu 1990 také vznikla Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj – podpisem Dohody o ustavení Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD, se sídlem v Londýně). Jejím cílem bylo – mimo jiné – poskytovat finanční podporu zemím střední a východní Evropy.

V politické rovině je nezbytné zmínit některá ekonomická rozhodnutí vlády: například o zrušení státních dotací na potraviny, čímž mělo dojít k narovnání cen*/, ovšem s odkladem platnosti na 9. červenec1990 a dále vyhlášení zásad ekonomické reformy. K tomu mělo dojít již dříve (původně se počítalo v březnu), ale bylo kolem toho mnoho (vášnivých) debat až sporů, a tak reforma přišla na svět až v květnu. Nebyly také naplněny představy některých, že půjde o nějaký pevný harmonogram, ale spíše šlo o definování určitých zásad, jak postupovat, s tím, že bude dále dopracován a předložen zákonodárným sborům (mělo jít o více než 15 zákonů – nových či potřebujících zásadní novelizace!). Dnes se to nemusí jevit jako příliš dramatické jevy, ale tehdy ve společnosti narůstal neklid, ba až podrážděnost, že se vlastně stále „nic neděje“, přestože hesla z listopadu a prosince nabízela snadná řešení… Tento nepokoj potom mířil k dalším cílům… Na začátku května se na Václavském náměstí utábořili iniciátoři hladovky za řešení majetku komunistické strany a to už byl krok, který veřejné mínění významně podněcoval.

V Pionýru
v květnu organizační dění vyvrcholilo ustavováním nových orgánů – kdy prozatímně utvořené ústřední orgány vystřídaly nové. Ty byly tvořeny podle zcela nové konstrukce, více méně zastupitelského typu – neboť nové orgány tvořili přímo zástupci každého nižšího článku, tj. Českou radu Pionýra tvořili po jednom zástupci všech okresních organizací, Federální radu potom dvě komory – česká a slovenská, jimiž byly automaticky Česká a Slovenská rada Pionýra. Šlo svým způsobem o zjednodušení, ale současně i náramné početní rozšíření. Členů ČRP bylo tím pádem přes osmdesát, což rozhodně nevytvářelo příliš pohotovou a výkonnou instituci. Přímé zastoupení okresních organizací bylo novým a zajímavým prvkem a mohlo vést k lepšímu toku informací, ale funkčnosti významně nenapomohlo.

První květnový víkend (5. – 6. 5.) se v Domě kultury DP hl. m. Prahy uskutečnila ustavující zasedání nových orgánů – v sobotu 5. 5. souběžně české a slovenské rady, v neděli 6. 5. se obě komory sešly společně a ustavily Federální radu Pionýra.

Nově zvolení představitelé Pionýra

Federální rada Pionýra:
– předseda: Bohuslav Kühnel (za Pionýr)
– místopředseda: Ľudovít Lupták (za Pionier)

členové předsednictva FRP:
za Pionýr: Martin Bělohlávek, Vlastimil Coufal, Antonín Jeřábek, Alena Mašková, Ivo Nevečeřal
za Pionier: Zlatica Beňová, Anna Budjačová, Valéria Gorodovičová, Anton Javorka, Ľubica Korečková
Předseda Federální kontrolní a revizní komise: Jiří Duchoslav (za Pionýr)

Česká rada Pionýra:
předseda: Martin Bělohlávek, místopředseda: Vlastimil Coufal

členové předsednictva ČRP: Viktor Dvořák, Magdalena Huleová, Antonín Jeřábek, Miroslav Kohout, Alois Koloničný, Jaroslav Koutný, Alena Krutková, Václav Macela, Miroslav Mandrys, Miroslav Němec, Eduard Trtílek, Roman Urbanec, Jana Valová, Petr Vašek, Jiří Vostřel

Předseda České kontrolní a revizní komise: Antonín Senko

Témat k řešení na jednáních bylo mnoho – nyní uveďme jedno zcela zásadní: tak jako v celé společnosti i do Pionýra nadobro pronikl „federální spor“, který se projevil ve dvou rozhodnutích. Shodě na potřebě přesného vymezení obsahu a práce jednotlivých orgánů/rad a došlo k průlomu v hierarchii orgánů, kdy – po vzoru uspořádání organizace z r. 1968 – byl důraz položen na roli republikových orgánů a federální organizace začala mířit spíše k postavení koordinační instituce.

Tyhle události příliš nepoznamenávaly dění na úrovni pionýrských skupin a oddílů, kde stále docházelo v postupném tříbení názorů a postojů, a jak už bylo popsáno dříve, stále více pod vnějším vlivem. Ten směřoval ke stálému oslabování vlivu a postavení Pionýra a sílící kritice. Přesto dále probíhala příprava letní činnosti*/ i řádná, pravidelná činnost v oddílech (schůzky, víkendovky).

Stále trvalo pnutí ohledně symboliky Pionýra – spor o to, jestli je pionýrský odznak vytvořený Slávou Jílkem nadčasový nebo naopak svazující a symbolizující minulost hořel podobně jako tři plameny v něm obsažené. Debaty vycházely z uměle vytvářených teorií výkladu prvků znaku. Autor sám žádné spojení pionýr-svazák-komunista nespatřoval ani nevyjadřoval, interpretátorů v tomto duchu i jiných podobně zkreslujících se ovšem našlo dost. Emoce (zastánců i odpůrců užívání) tak přiživovaly neustále se vzdouvající vlny odporu či souhlasu s jeho zachováním.

Nebyla to ostatně jediná neshoda, která dění v organizaci v tomto období provázela. Kromě již zmíněných – jako byly spory o výši příspěvků či „vyjasnění kompetencí“, ale i neustálé dohadování s představiteli Svazu mladých, se v organizaci stále intenzivněji debatovalo také o vztazích mezi obnovujícími se či novými (od Pionýra se odštěpujícími) sdruženími. Půtky totiž vyvolávala opakovaná pomlouvačná tvrzení s lacinou kritikou minulosti, od níž se odcházející pokoušeli oddělit. Nezřídka zaznívala i tvrzení, že někteří pracovali v PO SSM z donucení a činnost vlastně sabotovali a mařili i práci jiných. Směšné bylo, když šlo nezřídka o bývalé velmi aktivní pracovníky PO SSM a tímto „slovním průjmem“ se jen pokoušeli vymezit.

Všeobecným kladným vztahům nepřispívala ani opakovaná tvrzení některých představitelů obnoveného Junáka – o likvidaci skautského hnutí pionýrským… Čpěla z toho účelová snaha získat (majetkový) prospěch a nezakládala se ani na pravdě – ovšem, kdo by se po ní z veřejnosti tehdy pídil. Účel světil prostředky.

Ostatně to vedlo i k neúspěchu projektu první platformy pro spolupráci – Majetkoprávní unie (respektive SODM). Pohřbila ji nevůle hledat kompromis – bez ohledu na objektivní společný zájem.

Zhruba v polovině května, přesněji v sobotu 19. 5., proběhla dvě jednání – v Pionýru poprvé řádně zasedalo předsednictvo České rady Pionýra (v Šumperku), které řešilo velké množství nahromaděných záležitostí českého Pionýra.

V Praze se konal junácký sněm… Předseda Pionýra na něj byl pozván, ale s ohledem na souběžné jednání orgánu Pionýra se omluvil a vyslal za sebe zástupce, dlouholetou pionýrku Milenu Kořínkovou.

Text pozdravného vystoupení na IV. sněmu Českého Junáka, svazu skautů a skautek
(19. května 1990, Praha, přednesla pí. Milena Kořínková, členka Pražské rady Pionýra a Obvodní rady Pionýra Praha 10)
„Vážení přátelé,
dovolte mi z pověření České rady Pionýra a osobně předsedy ČRP Martina Bělohlávka, který se dnes účastní zasedání v Šumperku, pozdravit váš sněm jménem téměř půl milionu členů Pionýra v celé ČR.
Ti z vás, kdo v uplynulých letech v nejrůznějších organizacích a tedy i v naší organizaci Pionýr nepřestali pracovat s dětmi, dobře vědí, jak zoufale málo opravdu obětavých a znalých lidí bylo v této republice ochotno obětovat všechen svůj volný čas výchově nejmladší generace. Proto opravdu upřímně a opakovaně vítáme zahájení činnosti vaší organizace, protože ji chápeme jako kvalitní rozšíření nabídky smysluplné činnosti pro děti a obhajoba jejich zájmů se může stát naší společnou platformou pro další spolupráci. Věříme, že bude dobrá a všestranná, protože máme mnoho společných problémů výchovných i materiálně technických.
Ještě jednou vás chci ujistit o tom, že pionýři nikdy neusilovali o likvidaci junácké organizace a dnes, kdy tato organizace opět naplno žije, jí přejeme jen to nejlepší – mnoho sil, trpělivosti a hodně, hodně úspěchů.“

V Junáku…
v té době proběhl rovněž završující akt obnovy: 19. května proběhl IV. sněm. Konal se za účasti řady hostů, mezi nimiž byla zástupkyně Pionýra. Jednání mělo svoji slavnostní část, kde dostali prostor vystoupit i hosté sněmu, včetně zahraničních. Většina času byla ovšem vyplněna pracovním jednáním – o výchovných otázkách, ale značný prostor byl věnován i majetkoprávním záležitostem, problematice historie a pochopitelně volbám nových orgánů Junáka. Starostou byl po Antonínu Sumovi zvolen p. Jarmil Burghauser.

V hnutí samotném – kromě doznívání radosti z obnovy – probíhalo rovněž tříbení postojů a z nich plynoucích stanovisek. V diskuzích se propracovávala celá řada postojů, jedno z významných témat se týkalo i duchovní výchovy, ale citlivým byl rovněž postoj Junáka ke spolupráci s jinými organizacemi, což pochopitelně souviselo i se zapojováním skautů a skautek, kteří dosud pracovali v jiných organizacích. Ožehavý a rozporný byl poměr ke skautům-komunistům a otázkou bylo – co s nimi? Na jedné straně měli mnoho praktických zkušeností v práci, současně ovšem je komunistická minulost diskvalifikovala – a že šlo o rozepři ostrou, budiž dokladem, že přinesla první rozštěpení skautského hnutí (v r. 1990 vznikl i Svaz skautů a skautek ČR). Tohle oddělení části skautů vyvolalo určité obavy z případného dalšího tříštění organizace, jak ho skautské hnutí znalo z období první republiky.

sbirka-zakonuVnější okolnosti podruhé…
Popisem dění kolem Pionýra jsme začali a budeme jím i končit. Se stále se přibližujícími volbami (přichystané byly na 8. a 9. června) se ovzduší ve společnosti ustavičně radikalizovalo. Mimo jiné i tenkrát společnost rozděloval postoj k případným církevním restitucím a tehdejší vláda národního porozumění se velmi bránila přistoupit na (rychlé) vypořádání zejména katolickou církví vznesených požadavků. Majetkové záležitosti nejrůznějších institucí zkrátka opatrenivyvolávaly nespokojenost. Společnost si však žádala nějaké konkrétní řešení… To nakonec přišlo v podobě zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací, které zmrazilo majetek a ukládalo politickým stranám a společenským organizacím (bývalé) Národní fronty, aby do 30. června 1990 sestavily výkaz svého majetku k 30. dubnu 1990.

Bylo to opatření vážné a řadě institucí podlomilo aktivity… Pionýr (a jeho orgány až do úrovně okresů) to měl zdánlivě snadné, neboť majetek neměl… – i když tomu málokdo věřil. Na koho ovšem opatření dopadlo, byly pionýrské skupiny.

Zásadní komplikace spočívala i v tom, že se za tímto opatřením přijatým 18. května jen nejasně rýsovalo jeho praktické naplnění. K tomu měla přijít realizační vyhláška ministerstva financí, jež se však rodila zdlouhavě a provázely ji nejrůznější fámy (nakonec vyšla ve Sbírce zákonů až v červnu…).

Martin


*/ V přípravě letní činnosti právě třeba rozhodnutí o uvolnění cen potravin vyvolávalo obavy, protože se očekávalo značné zdražení, a tím mohlo dojít k dramatické proměně nákladů na stravování. Rychle se proto přepočítávaly táborové rozpočty.