Kterak makak nevydělal ani za mák

2014 opice a fptoKdyž fotograf David Slater vyrážel do Indonésie za ohroženými makaky, možná věřil, že svými snímky obsadí stránky novin a časopisů. Skutečně se mu to podařilo, ale v rubrikách podivností a kuriozit. David jednou ponechal fotoaparát bez dozoru, čehož využila opice, která mimoděk pořídila řadu fotografií. Ty k pobavení široké veřejnosti fotograf zveřejnil a jeden z obrázků vstoupil ve známost jako opičí selfie (fotografie sebe sama, pozn. red.) a fotograf se proslavil. Historka však měla pokračování: Nadace Wikimedia opičí selfie zveřejnila coby volné dílo. Na to David Slater reagoval s tím, že práva náleží jemu a své tvrzení podepřel vlastnictvím fotoaparátu, vykonanou cestou a výdaji na ni.

Co na to zákon
Spor šel tak daleko, že Americký úřad pro autorská práva (vzdálená obdoba našeho Úřadu průmyslového vlastnictví) vydal vysvětlení, že nositelem autorských práv může být jen člověk, neboť autorské právo chrání výsledky duševní práce, založené na tvůrčích pochodech mysli vlastní výlučně člověku. Shodný názor zastává náš autorský zákon – vysvětluje autorství pomocí dvou definic: díla a autora. Autorským dílem může být jen dílo literární a jiné dílo umělecké či vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Autorem pak je fyzická osoba, která dílo vytvořila. Pro zajímavost – mluvčí zmíněného úřadu údajně uvedl, že nebude přiznáváno autorské právo k dílům od zvířat, rostlin, subjektů mimozemských a ze záhrobí.

Macaca-nigra-self-portrait-full-body

Zkusme ale teoreticky připustit, že by autorem skutečně bylo zvířátko. Pak bychom narazili na velmi obtížně řešitelné problémy: Jak například opice podepíše smlouvu? Jak si určí honorář? Neopomenutelným úkolem by pak bylo i ověření totožnosti – kde mám záruku, že pes se kterým jednám, je tím psem, který naštěkal a navyl nový psí šlágr, a to ponechávám stranou otázku zvířecí zletilosti – mohu o smlouvě jednat se psem, kterému ještě nebyly dva roky, nebo se mám obrátit na jeho rodiče?

Proč máme autorské právo
Historií s opičí selfie jsem chtěl poukázat na často opomíjenou úctu, kterou je třeba zachovávat k autorským právům a autorství vůbec. Každý, kdo zodpovědně zapátrá ve své paměti, si vybaví, jak z internetu, knihy či časopisu použil článek, fotografii, obrázek… Přitom za takovým dílem jsou někdy hodiny či dny práce, nákup drahého vybavení, počítačových programů, vzdělávací kurzy…

Potřeba se zabývat autorskými právy vyplynula z technického pokroku. V době, kdy se díla šířila jen opisy, ručními kopiemi, tu a tam knihtiskem a operu mohl vyslechnout jen ten, kdo zaplatil vstupné, byli na tom autoři relativně dobře. V okamžiku masového tisku, obrazových reprodukcí, s vynálezem fonografu, rozhlasového vysílání, filmu a magnetofonu se situace od základu změnila: výkon umělce stačilo jednou zaznamenat a umělec už nebyl potřeba. Mohl klidně umřít hlady, ovšem jeho výkon byl zaznamenán, dal se neomezeně množit a prodávat. Vznikla potřeba řešení. Autoři jsou totiž vzácné zboží. Mají něco navíc: tvůrčího ducha. Tehdy vznikla konstrukce autorských práv. V našem právním systému rozeznáváme dva druhy: práva osobní a práva majetková. O právech osobních stačí vědět, že začínají právem tvrdit, že jsem dílo vytvořil – prostě hlásit se k autorství a své dílo hájit proti zásahům (např. kdyby můj obraz chtěl někdo „vylepšit“). Tato práva nelze „prodat“ (to však nebrání plagiátorům, aby si přisvojili autorství jiného).

Druhou skupinou jsou práva majetková – lze je zpeněžit. Zvláštností autorských děl je fakt, že se použitím obvykle nespotřebují – film lze vysílat bezpočtukrát, stejně jako vydat knihu, vytisknout fotografii či instalovat počítačový program. Proto je toto majetkové právo konstruováno jako právo „užití“ díla, které se uděluje licenční smlouvou, která obsahuje alespoň dvě skutečnosti: jaké užití se dovoluje (např. kdy, kde, jak a v jakém množství lze knihu vydat) a jaká odměna (tzv. honorář) za to autoru náleží. Autorská práva jsou tzv. práva nehmotná – většinou nemají hmotný objekt, který by bylo možné držet nebo někam zavřít. Velmi pěkně je to zřejmé při „koupi“ počítačového programu, který je ke stažení na internetu. Nekupujeme si totiž program, ale právo jej použít (někdy si bez pouhého zaškrtnutí „I agree“ přečtěte licenční ujednání).

Autorské právo v praxi
Jako jakákoliv smlouva i ta licenční může být jak úplatná (za poplatek, autorskou odměnu), tak bezplatná, v každém případě je třeba, aby ten, kdo dílo (třeba i fotografii, která je zveřejněna na Facebooku či jinde internetu) použije, měl souhlas autora. Výjimku tvoří díla tzv. volná (je to u nich uvedeno), nebo díla s doložkou „CC“, což je zkratka anglického označení „Creative Commons“. Zjednodušeně řečeno jsou to díla k volnému použití za podmínky, že nově vytvořená díla budou označovat dílo původní a budou rovněž opatřena doložkou „CC“.

Na hříšníky, kteří neoprávněně užívají cizí díla, zákon pamatuje dvojím způsobem: jednak musejí za neoprávněné užití díla zaplatit dvojnásobkem obvyklé odměny, jednak některá neoprávněná užití cizích děl mohou být potrestána i vězením (viz celnické razie na tržnicích cílené k potlačení obchodu s padělky významných značek).

Rubem ochrany jsou tzv. bezplatné zákonné licence – neziskové užití děl při občanských či náboženských obřadech nebo při úředních akcích pořádaných orgány veřejné správy, při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo školského či vzdělávacího zařízení (to by mělo dopadat na naši činnost), k výuce nebo užití žákova díla, vytvořeného ke splnění povinností plynoucích ze vztahu ke vzdělávací instituci (tzv. školní dílo). Dalším případem bezplatného a povoleného použití díla je tzv. citace s uvedením zdroje (bez citací by nebyla možná vědecká práce, činnost kritiků a recenzentů), pak tzv. licence zpravodajská – pro sdělovací prostředky, licence úřední – například pro soudní činnost, nebo propagace uměleckých děl a jejich prodeje.

Až tedy budete příště stahovat něco z internetu, je třeba dobře zvážit, proč a jak, a pokud to bude stažení dovolené, tak v duchu alespoň autorům poděkujte.

Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra