Krakonoš a případ okradených lyžníků

kradez bundy

V předchozím článku jsme se dostali k pojmu majetkové újmy (dříve se hovořilo o „škodě“, ovšem její obsah je odlišný od „újmy“). Podle nového občanského zákoníku je každý povinen počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Tento požadavek je neobecnějším „preventivním“ ustanovením, které zavazuje každého. Porušení má za následek odpovědnost. Vedle citovaného § 2900 OZ zákon obsahuje řadu relativně konkrétních situací, se kterými spojuje odpovědnost. Jeden ukázkový „případ“ se odehrál na přelomu loňského a letošního roku.

Lukáš, vedoucí oddílu, byl spokojený. Zimní prázdniny, které trávil se členy svého oddílu ve Vrchlabí, neproběhly, co do počasí, přesně podle plánu, ale zbývajících 5 dnů bylo jako z katalogu: sněhu habaděj, sjezdovky upravené, svěřenci bez úrazů, dokonce s vlekařem dohodl skupinovou slevu. Z vrcholu sjezdovky sledoval oddíl, který na úpatí sjezdovky „hřadoval“ před restaurací.

Vychutnal poslední oblouk, který jeho snowboard opsal, a zastavil před oddílovým hloučkem. „Takže si dáme čaj, něco malého na zub a za 30 minut nás autobus vyzvedne na parkovišti“, zavelel. Z okna restaurace spatřil přijíždějící autobus přesně ve stanovenou dobu. Děti se začaly oblékat a v tom to přišlo: tři z nich nemohly nalézt své bundy.

„My jsme je měli každý na své židli, u našeho stolu“ – s pláčem několikrát opakovala Anička. „Máma mne přetrhne jako hada, ta bunda byla nová – dostala jsem jí pod stromeček“, pokračovala. „Ta moje byla taky od Ježíška“, doplňoval ji Vašek, „ale fakt tu nikde není“, pokračoval, když prolezl pod řadou stolů.

Za chvíli byla situace jasná – ztratily se tři bundy. Byly na židlích kolem stolu, který byl nejblíže dveří, jehož dětské osazenstvo stůl opustilo, aby se přidalo ke skupince u výdejního pultu. Tam ukázněně čekali každý na svůj párek v rohlíku s čajem, zatímco je neznámý poberta obral o ošacení.

Kdo to zaplatí?
Autobus nakonec odjel s dvouhodinovým zpožděním. Povolaní policisté si totiž vše museli poznamenat, v policejním mikrobusu sepsali protokoly, okradených dětí se vyptali, jak že ty jejich bundy vypadaly, a od vlastníka restaurace se dozvěděli, že je to tuhle sezonu už třetí případ okradených turistů. „Takže mi to oznámení podepište, tady máte vaší kopii a telefon na oddělení“, řekl na závěr policejní praporčík „a to je asi tak všechno. Moc mne to mrzí, ale alespoň že se to stalo v den odjezdu. Kdyby to bylo na začátku vašeho pobytu, bylo by to horší.“ Praporčík už byl ve dveřích restaurace, když ho zastihl Lukášův dotaz na možnou náhradu škody. Jen smutně pokrčil rameny „Ledaže bychom toho lumpa chytili, ale s tím moc nepočítejte. Letos tu máme jednu partu, co krade lyže a snowboardy, druhou přes auta a vypadá to, že teď tu máme někoho nového přes bundy. To víte, o prázdninách je tu narváno a i když děláme co můžeme, tak všechno neuhlídáme. Kolegové objedou ještě dneska bazary a zastavárny v okolí, ale většinou to není moc platné.“

Lukáš si představoval, jaké to bude oznámit rodičům takovou nepříjemnost – asi měl dávat na děti větší pozor. Zaplatil svou útratu a pomalu se oblékal. Pozoroval autobus za oknem, odkud na něj mávaly děti. Když už se sbíral k odchodu, někdo mu zaklapal na rameno. Otočil se a mel pocit, že je to Krakonoš: starší pán v zeleném klobouku, s mohutnými kníry, ještě mohutnějším plnovousem a fajfkou, jejíž hlavička měla velikost šálku na espreso. „Mladíku, já tady poslouchal, co vám vykládali ti četníci, ale ono to tak úplně není.“ „Co prosím?“ reagoval Lukáš. „No, že byste musel čekat, až ty zloděje chytnou. Četl jsem v novinách, že když se ztratí oblečení v restauraci, tak že za to odpovídá majitel, a že by správně měli mít i šatnu. Ale že prý musíte požádat o náhradu škody.“ Lukáš poděkoval pánovi a vydal se k výdejnímu pultu, kam povolali vedoucího. K odpovědnosti za ukradené bundy se neměl, protože za ty si přece odpovídá každý sám. Loni dokonce nechal odstranit věšáky, aby je nemusel hlídat, a kam by přišel, kdyby měl hostům hlídat oblečení. Lukáš to vzdal.

V Praze předal děti rodičům, vysvětlil, co se stalo, a slíbil, že do týdne zjistí, jak je to s oddílovou pojistkou. S rodiči okradených dětí se dohodl, že mu pošlou kopie účtů za ukradené bundy a že tu věc „nějak zúřaduje“. Po pravdě nevěděl, co bude dělat, a tak se o víkendu sešel s kamarádem Tomášem – právníkem – a dal mu přečíst policejní protokoly, ukázal mu účty a vše mu převyprávěl, včetně historky s Krakonošem.

„Tak ten tvůj Krakonoš měl pravdu“, řekl Tomáš, když Lukáš dokončil své vyprávění. „Majitel restaurace skutečně odpovídá za odložené oblečení, i když nechal odmontovat věšáky. Přece v restauraci nebudeš jíst v zimníku.“ „A co budeme dělat?“, reagoval Lukáš. „No, z policejního protokolu víme, kdy se to stalo, kdo je majitel restaurace, z účtů, kolik ty bundy stály a že byly všechny úplně nové. Teď musíme napsat dopis, ve kterém rodiče dětí požádají o proplacení škody – to podle těch účtů – a ten dopis musí být u majitele do 15 dnů od krádeže.“ Tomáš sepsal tři dopisy, Lukáš ještě ten samý den obešel rodiče a v pondělí doporučený dopis se třemi žádostmi putoval za majitelem. Ani ne za 14 dnů se ozvala pojišťovna, která pojistila provoz restaurace, a pak během několika dní byly všechny tři odcizené bundy zaplaceny.

V řeči paragrafů
Tento příběh s relativně šťastným koncem – když odmyslíme Lukášovo uvažování nad tím, jak to dopadne – vychází z ustanovení § 2945 občanského zákoníku s názvem „Škoda na odložené věci“. Podle tohoto ustanovení, pokud je s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, musí provozovatel nahradit nejenom ztrátu nebo zničení věci, ale i její poškození. Podmínkou odpovědnosti ovšem je, že věci byly odloženy na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají.

Činnost, se kterou je zpravidla spojeno odkládání věcí, nemá žádnou obsahovou definici – jsou takové činnosti, při kterých je odkládání věcí nutné nebo skutečně běžné – typicky je to odkládání oděvu v restauraci. Místem určeným bude věšák nebo šatna, a pokud jich není, tak se obvykle oděv odkládá na židli (alespoň já to tak obvykle dělám). V našem případě se navíc jednalo o zimní, silný oděv, který činí pohyb v prostorách restaurace nejenom nepohodlným, ale i nevhodným, takže v restauraci provozované u sjezdovky je odkládání svrchního oděvu nejen obvyklé, ale i nutné. Podobně tomu bude u lékaře, na plovárně při odkládání do uzamykatelných skříněk, v kadeřnictví, ve školní šatně či čítárně veřejné knihovny.

Velmi důležité však je, požádat o náhradu co nejdříve poté, co ke škodě (ztrátě, poškození) došlo. Podle zákona je požadavek třeba uplatnit u provozovatele bez zbytečného odkladu, nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dnů.

Přes tyto významné právní jistoty si ale své věci v restauraci hlídám.

Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra