Kdo jsme, abychom soudili?!?

Uzavíráme seriál o pionýrských přešlapech slíbeným náhledem na léta, kdy řada z nich byla založena a později často i napravena. Uvádím ho – zcela úmyslně – výrokem Františka Radkovského, emeritního biskupa plzeňského, kterým reagoval na otázky vážící se k minulosti: „Kdo jsme, abychom soudili?“

50. léta XX. století
jsou totiž velmi živou minulostí a naše hodnocení je tak nesporně rozjitřené. Při procesu s poslankyní Miladou Horákovou uváděli „lid“ lačnící po trestu do extáze lidé, kteří dnes požívají značné úcty. Uvedeme-li namátkou některá jména… Jiří Ruml je ještě dnes označován za (bývalého) radikálního stalinistu, přestože mu už mnoho lidí „odpustilo“. Pavel Kohout – autor veršů dnes označovaných za stupidně budovatelské, ve jmenované době milovaný představitel mládeže, nyní oficiální disident. Patnáct let prý nesměl publikovat Jaroslav Foglar po kritice, kterou o něm v roce 1952 napsal Ivan Klíma a poslal ho tzv. „na index“, kde se ovšem sám ocitl po roce 1970… A mohli bychom pokračovat, abychom na konkrétních lidských osudech dokumentovali obludnost z 50. let a páchané hlouposti. Přidržme se však historie Československého svazu mládeže, jehož byla Pionýrská organizace součástí. V tomto období (nejen) v něm totiž nastalo nepřehlédnutelné „utahování šroubů“, kterému je těžké porozumět bez znalosti celospolečenského ovzduší…

Ladislav Lis a Zdeněk Hejzlar
Znáte ta jména? Dnes asi jen málo lidí, ale v letech 1948–1952 to byla jména proslulá. Zdeněk Hejzlar byl známým mládežnickým politikem, tvůrcem a vrcholným představitelem ČSM, respektovanou a vzývanou osobností. V roce 1952 ovšem z úst jeho kolegy a spolupracovníka L. Lise zazněla tato slova: „Banda zrádců byla tvůrcem teorie o zvláštní specifické cestě k socialismu i o zvláštním specifickém hnutí mládeže. Podle nich měl být svaz mládeže nadstranickou, nepolitickou a kulturní organizací, která by byla neutrální v boji tříd, která by se řídila vlastní ideologií, podceňovala svaz mládeže, nedávala mu perspektivu. Stranické vedení, které je zárukou skutečně dobré práce ČSM, nahradila soukromými a osobními schůzkami Hejzlara a Švermové, Gemindera a jiných spiklenců. Tak se snažila izolovat ČSM od strany. Hejzlar šířil dlouhá léta v ČSM kult fašistické titovské organizace mládeže a naopak izoloval ČSM od leninského komsomolu. Hejzlar byl šiřitelem trockistické teorie, že osobní život nesouvisí s politickým životem a morálně rozkládal i vedení ČSM.“ Následně byl Zdeněk Hejzlar odvolán ze všech funkcí… – na rozdíl od třeba M. Horákové či H. Píky ovšem nebyl popraven. O několik roků později byl i Ladislav Lis politicky zlikvidován. Chtělo by se říci – v tomhle případě po právu za to, že „prodal“ svého spolupracovníka a kolegu.

Nezlehčuji!
Jen poukazuji na fakta, že v době, kdy byl svět na pokraji jaderné války, v tzv. lidových demokraciích vrcholil hon na imperialistické agenty, stejně jako ve Spojených státech stíhání pro neamerickou činnost (zacílené proti komunistům), nebylo snadné chovat se racionálně. Ve společnosti, která vnímala odlišné (politické) názory a hodnocení jako trestné činy, těžko hledat rozum a lze jen nalézt paralely ve staletích předcházejících. Nešlo totiž o výlučnost 50. let XX. století. S podobnými excesy se musela vyrovnat francouzská historie kvůli brutálním přehmatům za francouzské revoluce, či církev s hrůzami své inkvizice…

Dvě strany jedné mince
Každá organizace či spolek a tedy i Pionýr, vychází ve svém vývoji z dvojjediné podstaty. Její první součástí je společenská situace, v níž vzniká a v níž se rozvíjí. V dětské organizaci se přímo i nepřímo obrážejí společenské skutečnosti, činitele, které posunují vývoj společenské reality (proměňují ji). Ona na tyto vlivy v té či jiné míře odpovídá, přizpůsobuje se vzhledem k nim, nebo naopak usiluje o překonání těch, které jsou pro její další vývoj nepříznivé. Druhou rovinou je vlastní vývoj sdružení, vlastní osobité tradice, hledání samostatných cest na základě poučení z tohoto vývoje.

Což je obecná pravda a bylo by velmi vhodné, abychom ji měli na paměti při jakýchkoli soudech, tedy i při těch o naší vlastní minulosti.

Martin