Kde byl mobil?

Letní tábor začal, vše postaveno, počasí jako na objednávku. Celotáborová hra na téma přežití v prostředí zasaženém přírodní katastrofou všechny doslova pohltila. Nikdo nechtěl rozdělávat oheň jinak než pomocí lupy a dokonce se u dětí objevily i návrhy eliminovat některé hygienické úkony, aby to prý bylo „jako doopravdy“. Bavily se děti i dospělí. Idyla vládla do 10. dne, kdy jedna z dívek – Alena – přišla s tím, že se jí ztratil mobilní telefon. Oddílový vedoucí Petr zprvu nechápal: mobilní telefony a jakákoliv elektronika a podobná zařízení byly jednoznačně zakázány – i v přihlášce a při předání dětí to rodiče potvrzovali. Hlavní vedoucí rozhodl o tom, že bude provedena, se souhlasem dětí, prohlídka osobních věcí, stanů a okolí tábora. Bezvýsledně. Druhý den zastavilo u tábora luxusní auto, ze kterého vystoupila Alenina maminka s neskrývanými obavami, co se stalo s její dcerou, která se jí v dohodnutou dobu neozvala. Hlavní vedoucí podal vysvětlení. Maminka odpověděla tím, že předpokládá, že se dceři dostane odpovídající náhrady škody, protože ke ztrátě došlo v rámci pořádání tábora, podle jejího názoru se jednalo buď o krádež některým z dětí, za což pořadatel odpovídá, nebo krádeží třetí osobou, což nasvědčuje nedostatečné ostraze tábora, a i v takovém případě pořadatel také odpovídá, navíc se jednalo o telefon v pořizovací ceně přes 10 000 Kč a ona rozhodně nemíní financovat organizační táborový šlendrián. Na reakci, že Alena neměla mít vůbec žádný telefon, opáčila, že ona přece nebude šacovat dceru a kontrolovat jí ve 13 letech zavazadla a že pořadatel odpovídá za majetek svěřenců bez ohledu na to, zda je to věc povolená nebo nepovolená, a avizovala dopis rodinného advokáta, který má být očekáván pionýrskou skupinou.

Věc se šťastnou shodou okolností vyřešila o dva dny později, kdy Alena nalezla telefon v toaletní brašně – zapadl mezi stěnu a odpáranou podšívku a díky tomu, že brašna byla plná kosmetický doplňků, bez kterých se mladá slečna v prostředí zasaženém přírodní katastrofou neobejde, nebylo ani poškození, ani obrysy telefonu vidět.

Jak ovšem postupovat při pořádání tábora u věci dnes tak obvyklé, jako je mobilní telefon? V prvé řadě je třeba si uvědomit, že účast na táboře (tzv. zotavovací akci) je fakticky smlouvou mezi pořadatelem tábora (pionýrskou skupinou) a rodiči o tom, že pořadatel zajistí pobyt dítěte na táboře za určitých podmínek. Některé podmínky jsou dány zákonem (například požadavek zdravotní způsobilosti), některá pořadatelem (například minimální věk, požadované vybavení apod.). Mezi takové může samozřejmě patřit i zákaz určitých předmětů (například nože s čepelí delší 12 cm, ale i mobilní telefony). Pokud je takový požadavek formulován, musí být logicky provázen důsledky porušení takového zákazu – například tím, že za mobilní telefon zodpovídají děti a rodiče, nikoli pořadatel, a pokud bude zjištěno držení přístroje, bude kontaktován rodič s tím, že má dvě možnosti – buď umožnit uschování telefonu u vedení tábora, nebo vyzvednout dítě do 24 hodin po vyrozumění. Ovšem pozor: v okamžiku převzetí přechází odpovědnost za přístroj na provozovatele (PS). Osobně se kloním ke způsobu, kdy telefony, které má už opravdu téměř každý, by měly být označeny a uschovány společně v přiměřeně „pancéřovaném“ zavazadle a určena denní doba, kdy je mohou děti používat. Rubem takového kompromisního řešení je jednak odpovědnost provozovatele tábora za telefony v době jejich uschování, jednak odpovědnost za obtížně předvídatelné poškození v rámci provozu tábora v době, kdy děti telefonují (například zasažení telefonujícího dítěte hracím míčem).

Michal Pokorný
advokát, právní zástupce Pionýra