Karel Krtička (*1943 – †2016)

karel-na-web2Psát ohlédnutí za člověkem, který mne provázel čtenářsky bezmála čtyři desetiletí a osobně (tudíž pionýrsky) jsme se znali pětatřicet roků, je těžké. Znal jsem Krtka i jeho skvělou ženu Blanku, řekl bych, dost dobře, a tak jak vybrat podstatné? Vídali jsme se více i méně, rád jsem zastavoval u nich na táboře (vždyť Blančiny dobroty byly proslavené), ba jednou jsem vstoupil nejen do tábora, ale rovnou i skupinové kroniky…

Karel pracoval v Pionýrských novinách, byl ve vedení Pionýra (1968–70) – za což ho čekala odplata. Pak pracoval „jen“ s oddílem „Lvíčata“, a tak jsme se setkávali – oficiálně i neoficiálně. Také jsme se dost dohadovali – viděli jsme některé věci jinak, já byl daleko bojovnější, Krtek opatrnější… Když jsme – sedíce vedle sebe v autobuse – odjížděli časně nad ránem 21. ledna 1990 z Brna, z jednání Mimořádné konference pionýrských pracovníků, Karel říkal: Čeká nás těžká doba… a situaci jsme probírali skoro celou cestu do Prahy.

Po překonání jedné nelehké zdravotní situace jsem ho – po dohodě s Blankou (aneb za vším hledej ženu) –přitáhl k okruhu spolupracovníků Mozaiky Pionýra a později ho přesvědčil, aby se stal odpovědným redaktorem. Měl neocenitelný novinářský dar, vládl slovem, dovedl vystihnout myšlenku… Soudím, že posunul náš zpravodaj o velký kus dopředu. Lámali jsme si spolu hlavy nad pojetím knížky o pionýrské historii – zde byl nedocenitelnou studnicí vzpomínek. Po Blančině předčasné smrti se stále více stahoval do sebe, v redakci už „jenom“ pomáhal – naposledy jsme se viděli při tvorbě červnového čísla, když přinesl podklady. Pozdravili jsme se jen letmo, ostatně nový ročník začne zase v srpnu/září… Místo korektur však přišla už jen zpráva, že je na JIPce a po bezmála dvou týdnech zpráva nejsmutnější.

Uchovám si Krtka v paměti z táborů, setkání oddílů, klábosení či vážných debat o dětském hnutí, Pionýru a pionýrství, nebo i z Tábornické stezky. Myslím, že nejsem sám. Čest jeho památce.

Martin