Ju-Pí: Povinnost k Bohu – první princip skautingu

„Nade vším technickým stojí ovšem vysoko junácký zákon, mravní závazek zapečetěný dobrovolným junáckým slibem. … Od junáckého zákona vede strmá cesta k Dekalogu, k zákonu Božímu a ke Kristu, po ní kráčejí nejstatečnější rytíři junáctví, sdružení v nábožensky vedených oddílech všech křesťanských vyznání.“

Rudolf Plajner

skaut-a-pionyrPřekvapení?
Může být. Ve veřejnosti, jak ostatně ukázala i redaktorka veřejnoprávní ČT, přežívá představa, že skauting nemá s duchovní výchovou žádnou spojitost. Sám jsem byl několika kolegy/lektory napomenut, že školím i jinak prezentuji nesmysly, neboť skauting je hnutí nenáboženské…

Pohříchu – jde o vnější zmatení pojmů. Rozhodně nemám za cíl prezentovat nepravdy, například přisuzovat skautingu vazbu k nějaké konkrétní církvi. To by bylo neumělé a nepravdivé zjednodušení. Skauting je dnes velmi širokým hnutím, kde jsou jak proudy přímo vázané na některou církev – Klub Pathfinder má přímou vazbu na Církev adventistů sedmého dne, tak i hlavní proud skautingu, který uplatňování prvního principu skautingu „Povinnost k Bohu“ vnímá sice volněji, ale s nepřehlédnutelným důrazem.

Nutno podtrhnout
Nejde o nějaký (můj) pokus vnášet nesváry. Ale když už máme, jako pionýři, někde osvětlit rozdíly mezi Pionýrem a Junákem (skautingem), těžko lze tuto principiální odlišnost přejít. Protože jde skutečně o různost podstatnou. A znovu také připomenu, že je nezbytné rozlišovat mezi pojmy církevní – náboženský – duchovní.

V minulém čísle byl vysvětlován smysl této rubriky. A protože jde současně též o téma živé (odlišnosti Pionýra a Junáka), věnujeme mu tohle pokračování.

Základy skautingu položil sir R. Baden-Powell
Abychom snáze a plně pochopili hloubku myšlenkových základů skautingu a jeho podstatu, je nezbytné se ponořit do minulosti a vrátit se na začátek historie skautského hnutí k jeho třem principům, jimi jsou: Služba Bohu, služba bližnímu a služba sobě. Sir Robert odmítal skauting bez náboženského základu, neboť by tak ztratil svůj význam. Proto za nejdůležitější chápal princip první a uváděl k tomu: „První jsou povinnosti vůči Bohu. Na tomto základě plníme povinnosti skautské.“ Podle něj je skaut věřícím člověkem, neboť bez víry v Boha a bez plnění jeho zákonů „by za mnoho nestál“.

Skauting za I. republiky
I když A. B. Svojsík u nás založil skautské hnutí ještě za Rakouska-Uherska, ovšem s vědomě oslabeným důrazem na první princip (který v té době navíc zněl povinnost k Bohu a králi), rozmach nastal především po roce 1918. Skutečností však bylo, že zde vedle sebe existovalo několik organizací hlásících se ke skautingu. Mimo jiné mezi prvními vzniklo i sdružení židovských skautů.

O něco později vedle skautingu A. B. Svojsíka vznikaly i oddíly s výraznou křesťanskou orientací (katolické i evangelické), celé hnutí bylo značně členité. Zprvu žily všechny organizace vedle sebe (někdy i s jistou mírou rivality), ale některé – když se více seznámily s praxí, způsobem vnímání a osobního zacházení se zbožností ve skautingu A. B. Svojsíka – se postupně stávaly autonomními členy „svojsíkovského“ Svazu junáků a skautek RČS. Proces splývání – a naplnění ideje A. B. Svojsíka – v jednu skautskou organizaci vyvrcholil na mimořádném sněmu Svazu junáků skautů a skautek RČS v prosinci 1938, což bylo završeno ustavujícím sněmem sjednocené skautské organizace (leden 1939).

Po II. světové válce
došlo ke skutečnému obrození jednotného skautingu. A s obnovením skautských orgánů došlo i k obnově duchovní rady (což se stalo hned v roce 1945). Ostatně otázka řešení této citlivé záležitosti byla jedním z podnětů návštěvy světové náčelní lady O. Baden-Powell (podzim 1946). Během ní se setkala se skautskými činovníky ze všech organizačních stupňů – navštívila totiž i řadu středisek, účastnila se i evangelických a katolických bohoslužeb. O duchovní náplni skautingu mimo jiné uvedla: „Náboženská výchova ve všech skautských oddílech je samozřejmostí, protože každý skaut se hlásí k nějakému náboženství. Myslím, že o tom nemusíme mluvit, jsme-li skutečnými skauty.“ Od zahraničních skautských ústředí se československému skautingu dostalo uznání za vzorné vyřešení náboženské otázky v hnutí.

V krátkém období let 1968–70 nebyla duchovní výchova nijak zdůrazňována, tehdy platné stanovy (z roku 1968) neobsahovaly žádná ustanovení o duchovních radách, přesto i v této době řada tzv. homogenních oddílů existovala.

Po třetí obnově skautingu
Oživení skautského hnutí začalo během roku 1989 a vrcholilo na jeho konci, v prosinci 1989. A mimochodem – duchovní rada byla ustavena hned začátkem ledna 1990. K jistému rozrůznění sice došlo: v březnu 1990 přibyl k Junáku také Svaz skautů a skautek – ale jako zásadní programový důvod svého odlišení prezentoval účast skautů-komunistů v obnovujícím se Junáku. Návazně na debaty ve skautském hnutí o podílu a hloubce užívání a prezentování prvního principu vznikly také skautské oddíly YMCA.

Jinak ale převládla myšlenka hnutí neštěpit a už vůbec ne kvůli uplatňování prvního principu. Jako určující byla přijata myšlenka přivést český skauting k postupné, ale skutečné proměně, důsledně vystavěné na principech světového skautingu, včetně odpovídajícího promítnutí prvního principu: povinnosti k Bohu. Ten byl sice v minulosti skautingu u nás určitým způsobem snad oslaben, ale nikoli nerespektován.

Dnes se často ve skautingu používá pojem „skautská spiritualita“. Ta nesmí být nadřazována náboženskému vyznání, cítění, úctě k Bohu, čímž by mohlo docházet k pojetí skautingu i jako možné náhražky náboženství, což v žádném případě neplatí. Skautské chápání spirituality spočívá v její vstřícnosti a respektu k náboženskému vyznání každého jednotlivého člena.

Jde zkrátka o princip všeobecný.

Proto až se zase redaktor či rodič zeptá
lze bez obav uvést, že mezi základní odlišnosti Pionýra a skautingu opravdu patří odlišný vztah k víře. Pionýr se nehlásí (ale členům v tom nijak nebrání) k žádnému náboženství či jiné ideologii, zatímco jeden ze tří základních principů skautingu je povinnost k Bohu a prvky víry jsou v jeho programu i činnosti přítomné.

Martin