Ju-Pí: Jak společnost svoji mládež vlastně neznala aneb Listopad 1989

temer1Mládež byla v listopadu 1989 ve společnosti převážně vnímána stále „nadšeně budovatelsky“, a nebo jako zlotřilá a vcelku nevděčná sociální skupina. Myšlenku, že by se měla stát hybatelem razantních změn ve společnosti, tu si připouštělo jen nepříliš mnoho lidí, mezi nimi ovšem byla řada představitelů tehdejšího SSM. To je skutečnost, kterou dnes vnímá málokdo.

Náhled vědecký…
V roce 1988 se konala sociologická konference, na níž bylo prezentováno velké množství výsledků sociologických zkoumání, mezi jinými též vývoje hodnotových orientací mládeže. Čísla dokládala, že mezi mladými lidmi dlouhodobě stoupá význam obecných hodnot (spravedlnost, přátelství, láska, svoboda) na úkor hodnot ideologického charakteru (např. společenské angažovanosti). Tato proměna byla asi běžně ne zcela pozorovatelná a jen těžko chtěná, ale zřejmá. Mnoho lidí na mládež hudralo a podobné posuny v náladách mladých lidí si nepřipouštěli. Kdo ji ovšem vnímal byli někteří představitelé zatracovaného Socialistického svazu mládeže, jednak na centrální úrovni, a nebo například v Praze.

davPraktický projev
se vyjevil v rámci krajských konferencí před Celostátní konferencí SSM a zejména na jednání v Praze (která „byla vždycky divná“). Tamější oficiální vzpoura vůči nadirigované osnově měla dohru v příkrém hodnocení shora. Je smutné, že záporný posudek přicházel více a důrazněji z vyšších orgánů Pionýrské organizace SSM než od samotných svazáků, kde už leckomu z vedoucích představitelů docházelo, že „časy se mění“.

Také vydání samizdatového ČINu – zpravodaje čs. skautů a skautek (1. číslo vyšlo v dubnu 1989), které jsem četl za svých řídkých návštěv Prahy (absolvoval jsem tehdy základní vojenskou službu), bylo dokladem, že se nálada ve společnosti opravdu posouvá. A dojem, že mládež může sehrát jinou roli, než se na oficiální pohled zdálo, byl znát.

Když 20. září 1989 byla v Rudém právu publikována slova Vasila Mohority, tehdejšího předsedy Ústřední výboru SSM, že SSM si nedělá monopol na organizování československé mládeže a neobává se vzniku jiných organizací… mnozí četli značně nevěřícně.

policieDoslova šok
přišel skutečně v listopadu, i když šlo zatím stále o překvapení v rámci – můžeme říci – oficiálních struktur. Ve dnech 11. – 12. listopadu totiž proběhla Celostátní konference Socialistického svazu mládeže. Dění na ní již neslo nepřehlédnutelnou pečeť třaskavé atmosféry, která byla zejména v Praze přímo hmatatelná. To se ostatně projevilo i na jednáních orgánů SSM v Praze. Nepřeslechnutelným projevem (dnes pro leckoho možná nepochopitelným) bylo oslovování kolego a kolegyně na jednání Městského výboru SSM a Městské vysokoškolské rady namísto do té doby běžného soudružko – soudruhu. Na podzimním plenárním zasedání Městské rady PO SSM Praha bylo také ovzduší elektrizující, běžná formálnost vzala za své a v kuloárech už se hovořilo o aktivitách skautů a skautek jako o hotové věci. Ostatně řada členů MR PO SSM skautské kořeny měla a nijak to nezastírala, takže informace tam pronášené byly přímo od pramene.

Intermezzo o skautingu I.
Jak už bylo řečeno výše, v dubnu 1989 vyšlo první číslo ČINu, což bylo jistým vyvrcholením neoficiálních snah o obnovení československého skautingu, které začaly nabývat konkrétnějších podob již v r. 1988.

Tzv. „Iniciativní skupina pro obnovení činnosti Junáka“ (tvořili ji Václav Břicháček, Jan Pfeiffer, Alexej Pludek a Pavel Macháček) napsala V. Mohoritovi na začátku října dopis, v němž mimo jiné uvedli, že pozastavení činnosti Junáka nebylo v souladu se stanovami a navrhli pracovní setkání s předsedou ÚV SSM.

nechceme-nasiliVsuvka z Pionýrské organizace SSM I.
Přímo v PO SSM se dění rozhýbávalo pomaleji. Z hlediska dospělých byl rok 1989 vyplněn přípravou a jednáním konferencí pionýrských pracovníků, které předcházely Celostátní konferenci SSM. Revolta a otevřenost z pražské konference pionýrských pracovníků nikam dál nepřeskočila, naopak od představitelů PO SSM zněly spíše výtky halené do hávu argumentů, aby se mezi děti netahala politika a vedoucí se soustředili především na práci v oddílech. Také personální změna ve vedení České ústřední rady PO SSM (16. září), kdy populárního Jaroslava Koutného vystřídala Eva Palánková, nemělo v hnutí příliš dobrý ohlas.

Na Celostátní konferenci SSM byla dětské organizaci věnována jedna sekce „Děti a jejich organizace“. I když projednávaných témat bylo mnoho, čtyři z nich dominovala. Šlo o podíl dětí na řízení vlastní organizace, o personální zajištění činnosti, o vztah SSM a PO SSM a o materiálně-technické zázemí pro činnost. Zvláště bouřlivé bylo jednání o podílu dětí na řízení a námět na osamostatnění PO SSM. Dnes si leckdo může říci: Hm a v čem to bylo tak revoluční? Má svým způsobem pravdu. Dnes je rozjitřená atmosféra té doby vyčpělá a diskutované problémy působí jako z prehistorie. Tehdy však takový fakt, že po letech odstrkování předseda Ústřední rady PO SSM, Stanislav Klíma, začal samostatně působit jako představitel PO SSM v Ústředním výboru Národní fronty – to bylo po mnoha desítkách let něco nevídaného a dramatický posun.

0827-mDnes se to nepřipomíná
Leckomu z vůdců protestního dění není po chuti připustit, že Socialistický svaz mládeže byl spíše než brzdou, tak v mnoha ohledech hybatelem vývoje. Ostatně někteří vrcholní představitelé následných protestů byli současně i svazáckými funkcionáři (viz například Martin Mejstřík), nebo v SSM získali základní zkušenosti.

Je dost ponižujících komentářů k práci tehdejšího SSM. Viděno s dnešním odstupem se těžko lze divit, léta byl SSM vnímán jen jako prodloužená páka státostrany. Byl však současně i místem, kde byl prostor pro samostatnou práci – v tom nejširším smyslu slova. Proto šla z průběhu i výsledků Celostátní konference SSM hrůza i naděje. Vždyť pojem společenská angažovanost byl pro mnoho mladých synonymem pro formálnost a marnost. A najednou taková otevřenost na nejoficiálnějším svazáckém jednání!

Juventofobie,
což je chorobný strach z mladé generace, v níž se vidí nebezpečí a ohrožení vlastního mocenského postavení, byla léta zpátky zřetelná. Bylo to pochopitelné: Nová generace nebyla zatížena normalizací a stále důrazněji a hlasitěji odmítala hru na dvojí pravdu – veřejnou a soukromou. Politické vedení Československa počalo cítit, že tenhle rozpor začíná být nepřekonatelný. Ona zdánlivě lhostejná mladá generace působila dojmem, že pojem vlastenectví je pro ni vyprázdněné slovo a společenské otázky většinu mladých příliš nezajímají. Zcela v duchu slov Marka Bruta: „Dav necítí potřebu svobody, ale plného břicha.“

Celostátní konference do toho však vstoupila dramaticky a její účastníci se rozjeli z Prahy domů možná až překvapeni sami sebou a děním na jednání onoho víkendu v pražské Lucerně. Zbýval vlastně už jen týden…

foto_kdo_kdyz_ne_myOslava 17. listopadu
Městská vysokoškolská rada SSM a Městský výbor SSM měly ruku na tepu doby, a tak přijaly roli jistého zprostředkovatele, protože bylo jasné, že konflikt mezi mládeží a státní mocí na den tak výjimečný jako byl 17. listopad – Mezinárodní den studenstva bude střetem dramatickým. Svazáci s tzv. nezávislými studenty se stali organizátory manifestace na paměť 17. listopadu 1939. Ostatně žádost o povolení studentského pochodu z Albertova na tento den byla podepsána předsedou Městské vysokoškolské rady SSM v Praze, Jiřím Jaskmanickým (rozhovor s ním byl v Mozaice v prosinci 2009, str. 5).

Jedno z hesel, které se na demonstraci na Albertově skandovalo, bylo: Kdy – když ne teď? Kdo – když ne my?
Další průběh už je známý…

svickaIntermezzo o skautingu II.
Sílu v listopadu pochopitelně nabraly i snahy bývalých činovníků Junáka směřující k urychlení obnovy skautského hnutí. Hned v pondělí po víkendu za 17. listopadem, 20. 11., se někteří členové redakce ČINu sešli v klubovně ČSOP (ve Spálené ulici, Praha 1) a připravili „Prohlášení přípravné skupiny pro obnovu skautingu“. Mělo sedm bodů a podepsali ho Jaroslav Foglar, Ivo Vacík, Jan Remišer a Jiří Zachariáš. Tamtéž (v klubovně ČSOP) pak byla také zřízena „Skautská informační kancelář“.

Dne 23. listopadu se sešli zástupci „Iniciativní skupiny pro obnovu skautingu“ s pracovníky sekretariátu Ústředního výboru SSM. O čemž informovala i Mladá fronta, deník ÚV SSM, dne 28. listopadu.

Obnovování Junáka tak poněkud trpělo naznačenou dvoukolejností, která měla své důvody v hodnocení minulosti a odlišném pohledu na vyrovnání s ní. Shoda naopak panovala na potřebě obnovy a bylo ujednáno uskutečnit na začátku prosince shromáždění a na něm projednat otázky obnovy Junáka již v širokém plénu.

Vsuvka z Pionýrské organizace SSM II.
Nakonec se rozpohybovali i pionýrští pracovníci nejenom v Praze. I když i tak byl vývoj v Praze o dva kroky vpřed. To nebyla výhoda, protože výrok: Co to tam v té Praze vymýšlejí? – byl už tehdy zakořeněný. Třeba „Demokratické fórum pionýrských pracovníků“ vzniklé na popud vedoucích z 1. PS Podskaláci reagovalo na pomalou odezvu orgánů PO SSM a v jednom ze svých požadavků vyzývalo Ústřední radu PO SSM k okamžitému odstoupení. To pochopitelně vyvolávalo zase různé reakce – horkokrevní revolucionáři křičeli: Už včera bylo pozdě, abyste zmizeli!, rozumně uvažující ovšem říkali – když všichni abdikují, kdo připraví to, co chceme nejvíc: konferenci? Ivan Urban, tehdejší vedoucí 1. PS Podskaláci, proto na dotaz: Jak to Demokratické fórum PP myslí s pojmem okamžité odstoupení ÚR PO SSM vysvětloval: „Je jasné, že někdo musí připravit jednání. To slovo „okamžité“ vyjadřuje obavu, aby ústřední rada nechtěla pokračovat ve stejném složení i po konferenci.“

Nakonec se oficiálního stanoviska všichni dočkali 29. listopadu – zasedání předsednictva Ústřední rady PO SSM: změnilo program připravovaného jednání pléna a rozhodlo o ustavení pracovních skupin pro přípravu nového základního dokumentu pionýrské organizace a akčního programu.

kvetinaPrudké tempo
dění, které stále zrychlovalo, dalo koncem listopadu téměř zapomenout událostem předcházejícím. V dnešním spíše poklidném toku života si lze nesnadno představit divoký běh událostí v listopadu 1989, kdy v jednu chvíli nepředstavitelné věci se druhého dne stávaly překonanou veteší.

Jedna věc však zůstane neoddiskutovatelná: mládež – přestože měla mít mozky vymyté a pouze indoktrinované komunismem – předvedla, že není nevšímavou a otupělou masou. V tom je nesporná a zásadní inspirace pro všechny následovníky.

Martin
Ilustrační fotografie jsou z různých internetových zdrojů.