Ju-Pí: Historie učitelkou života

skaut-a-pionyrMílovými kroky se řítíme do období, kdy si budeme opravdu hodně připomínat minulost. A jde o to, aby to nebylo
samoúčelné, aby z toho nečouhalo jako sláma z bot laciné poučování, ale aby to fungovalo jako nástroj: informační, podporující hrdost na dobrou značku, výkony z minulosti blízké i vzdálenější.

Celý rok 2014 bude zaslíbený jisté dávce vzpomínání, věříme, že přiměřené. Ale protože ročník Mozaiky začíná v září, rozhodli jsme se vyplnit úvodní měsíce ještě skautsko-pionýrským ohlédnutím. Protože otázek k tomuto tématu je stále dost.

Inspirace skautingem
Zeptali se mně letos v létě na jednom táboře, zda jsem myslel vážně svoje slova, že pionýrské hnutí vyrostlo ze skautských základů. A co prý na to skauti? No, abych odpověděl upřímně, musel jsem přiznat, že co na to skauti – to nevím. Ale na dotaz, zda je skauting skutečně jedním z významných zdrojů Pionýra a jeho činnosti jsem odpověděl rázné: Ano. S dovětkem, že je poctivé si to připustit. I proto, abychom si uvědomovali, že nejsme dvě znepřátelená společenství, ale můžeme přirozeně pracovat vedle sebe. A své odlišnosti si „pěstovat“, ale ne se kvůli nim nenávidět.

Vzájemná řevnivost pionýrů a junáků
Ostatně ono, řekl bych, té případné nevraživosti ubývá. I proto, že mnohde nám podmínky pro práci ztěžují všem bez rozdílu. A též proto, že osvěta přispívá ke vzájemnému poznání a tím i respektu. Žárlivé vztahy nesoucí si zátěž z minulosti se samozřejmě překonávají těžko. Když ale několikrát zopakujete, že Pionýr nikdy, ale NIKDY nezakázal skauting – ač toto tvrzení v myslích některých lidí přežívá, že postačí znát historii a nelze podobný blud šířit – i zatvrzelý oponent přinejmenším znejistí.

V té souvislosti se v rozhovoru vynořila otázka:

Zastal se Pionýr někdy nějak Junáka? Pomohl mu? 11
A pro mnoho lidí je překvapením, že existuje hezký příklad toto dokládající, a dokonce pochází i z per a vzpomínek skautských činovníků. O co jde? V roce 1968, při znovuobnovování Junáka, panovaly na tehdejším československém Ministerstvu vnitra určité pochybnosti o vnitřních dokumentech Junáka. Celé to působilo spíše jako naschvál, který byl administrativně skautingu vkládán do cesty rozvoje. Tehdejší vedení Pionýra odmítlo proto převzít vlastní ministerstvem vnitra schválené dokumenty, dokud nebude stejně kladně vyřízena i žádost Junáka. I proto tehdejší ministr vnitra Jan Pelnář předával představitelům Pionýra i Junáka potvrzené vnitřní dokumenty téměř současně.

Maličkost nebo až hloupost
nezasluhující pozornosti? Já si to nemyslím – jde o doklad, že když obě organizace existovaly vedle sebe, panovala mezi nimi místo nevraživosti neformální podpora. Což někdy může být víc než miliónová dotace.

Martin