Je hra na vojáky výchovou k agresi?

Halasné promluvy do mobilu v tramvaji nemám rád, ale i tak jsem musel vyslechnout, že jakýsi Bery bude asi ke stáru agresorem… Následně jsem pochopil, že Bery je tak páťák a ona zdrcená maminka je celá rozvrkočená, neboť její syn si neustále hraje na vojáky, ovšem nikoli na PC, ale skoro vopravdicky, s dalšíma klukama… Pousmál jsem se a představil si airsoftový oddíl, ba stačí mi přejít chodbu a podívat se na jednu fotku svého mladšího syna. 🙂

Jak moc je to opravdu problém?
Dnešní společnost nabízí nepřeberně podnětů, nezřídka jdoucích do extrémů. Jsou tak dvě polohy: jedna směřování k pochopení druhého, k citlivosti a druhá být drsňákem prosazujícím si jen to své, opravdu až tak nepřekonatelné protipóly? Běžný vývoj bývá přece zhruba někde mezi…

Touha „poprat se za spravedlnost“ nebo vyhrávat a soupeřit je prostě dětem (pozor: klukům, ale i dívkám) přirozená. Není tak ani nic neobvyklého, že si kluci chtějí hrát na vojáky. My jako četníci a zloději, indiáni a běloši, čtyři z tanku a pes a Němci zápolili taky a nevyrostli z nás gangsteři, alespoň z naprosté většiny. Má-li hra alespoň elementární pravidla (což jsou i ta „klukovská“) a jinak kolem sebe děti vnímají normální prostředí, pak taková hra neznamená, že ze synka bude profesionální zabiják. V rámci genderové vyrovnanosti musím ostatně poznamenat, že bují též kulty silných bojovných žen… Nic z toho ještě neznamená drsnou militarizaci.

Více přirozeného vývoje neuškodí
Posouvání se k totální korektnosti a stálé apelování na rozvoj vnímavosti ubíjí v dětech touhu po soutěživosti. Vše musí být vyvážené. Je-li dítě vychováváno jako z cukru, přistupuje-li se k němu křehoučce – na stromy lézt nesmí, je to nebezpečné, do kaluží skákat nemůže, kvůli ušpinění, školní brašnu nést nemůže, neb je nevkusně těžká…

Mám za to, že pozastavovat bychom se měli nad hrou, která je plná agresivity a dítě je během ní jako smyslů zbaveno, nerespektuje pravidla, prostě nic. A to může být i fotbalový zápas, stejně jako zdánlivě nevinné „klukovské kočkování“… V tu chvíli je už ovšem pozdě nahlédnout, co dítě svou agresivitou ukazuje. Každé násilné chování má svůj příběh a příčiny – takové chování se nerodí z ničeho nic. Je jen zrcadlem něčeho, co dítě prožívá. A boj, agresivita, může být to jediné, v čem cítí ochranu sebe sama. Příčinou ovšem těžko bude hra na vojáky. Ta je pro kluky ostatně i holky zdravá a za tím si stojím – ač může být dost těch, co se mnou nesouhlasí. Těžko bude totiž horší než masové vraždění v PC bojových hrách. Co vy na to?

Martin