Jan Kovařík – Dětské publikum mám hrozně rád!

Jana Kovaříka mnozí znáte z koncertu Děti dětem, ze závěrečného večera pionýrského projektu Umačkáni dětmi, ale samozřejmě i z televize rozhlasu. Možná ale nevíte, že tento usměvavý moderátor byl v dětství také pionýr. Jak na tyto roky vzpomíná? Jak na něj působí pionýrské akce plné dětí dnes? Nejen na to jsme se ptali v rozhovoru pro květnovou Mozaiku.

Jako dítě jste byl pionýr, dokonce i v dospělosti jste jezdíval jako vedoucí na tábory, zkuste nám svůj bývalý oddíl trochu přiblížit?
Můj oddíl býval v Plzni a pro mě to bylo místo, kde jsem se naučil strašnou spoustu věcí. Mým vedoucím byl Pepa Oliverius a jeho letní tábory byly naprosto nezapomenutelné. Navíc jsem se jako pionýr dostal ke své dnešní profesi – ve druhé třídě jsem se (víceméně omylem) stal členem Stanice mladých reportérů při Československém rozhlasu v Plzni a učil jsem se rozhlasovému řemeslu při přípravách pořadu Pionýrská Jitřenka. Tenkrát jsem se rozhodl, že to je můj osud a že tomuhle řemeslu se chci věnovat, a ono se to podařilo!

Už jste moderoval několik našich akcí, jaký je to pro vás pocit? Vzpomenete si třeba při koncertu Děti dětem, před hledištěm plným „našich“ dětí, na své roky v Pionýru?
Dětské publikum mám hrozně rád, protože je naprosto spontánní a zároveň poměrně nekompromisní. Věnuji se celé řadě aktivit pro děti i mládež, od festivalů mateřských škol Mateřinka, až po vědomostní soutěž Eurorébus a vždycky, když mám vyjít s mikrofonem před sál plný malých dětí, nebo holek a kluků v pubertě, tak vím, že musím podat maximální výkon, jinak mě „nevezmou“. Na druhou stranu, když se to povede a pódium s publikem si navzájem porozumějí, je dětské publikum to zdaleka nejvděčnější a nejskvělejší a já se na něj vždy znovu a znovu moc těším!

Když jsem zmínil koncert – kdo vás tam naživo viděl, ten ví, že jste vtipálek a veselá povaha. Zkuste si vzpomenout na nějakou žertovnou historku, kterou jste s oddílem prožil.
Na táborech, kam jsme s naším vedoucím Pepou jezdívali, byla spousta stanů, asi dva pokoje v hájovně a pak velmi oblíbený seník, kde se mohlo vyspat asi pět lidí. Čím jsme byli starší, tím častěji se nám s mými kamarády dařilo vybojovat si seník pro sebe, což ostatní nesli vcelku nelibě. A když jsme se jednou vytahovali až příliš, sebrali nám na celý den žebřík. Vzhledem k tomu, že to bylo asi 5 metrů vysoko, netroufli jsme si skočit a prožili jsme docela krušný den a nakonec jsme byli moc rádi, když nám před večeří žebřík vrátili…

Takovým šoumenem, jako jste vy, se člověk asi musí narodit, ale přesto, využíváte i po těch letech, třeba při práci, něco, co jste se v dětství v Pionýru naučil?
Samozřejmě! V Pionýru a taky v dětském rozhlasovém vysílání jsem se naučil několik základních věcí, kterých se držím dodneška – například takové jednoduché principy, jako že slib je třeba dodržet, že výkon každého jedince se podílí na výkonu celku, že kamarád je ten, kdo ti pomůže, když je nejhůř, a taky, že ve dvou (či více lidech) se to lépe táhne.

Předpokládám, že bez ohledu na množství zkušeností je každý živý vstup před sálem plným lidí tak trochu dobrodružství. Vyhledáváte i jiné dobrodružné zážitky? Jste dobrodružná povaha?
Nejsem dobrodružná povaha, jediné dobrodružství, které vyhledávám, je ostrá horská túra lesem nebo po náhorních planinách, na kterou se moc rád vydávám sám. Ale není to adrenalin, co mě tam žene, je to příležitost být sám se sebou v krásných místech, kde nepotkáte nikoho. Jinak si myslím, že náš dnešní život je dobrodružný sám o sobě dost, a tak nic dalšího nehledám. I když… bydlím nedaleko od Vltavy a vážně přemýšlím o tom, že bych si pořídil loď. Nebo aspoň loďku. To by mě asi bavilo.

Pionýr používá motto „Dobrodružství na míru“. Na posledním koncertě Děti dětem jste o něm mluvil jako o něčem, co člověk prožívá se svými dobrými druhy. Co je pro vás osobně takové dobrodružství na míru?
Cokoliv, co prožijeme s dobrými druhy je super. Důležité je udělat si čas na lidi, které máte rádi a strávit ho s nimi tak, abyste měli na co vzpomínat. Jak stárnu, tak si to uvědomuju víc a víc. Proto se snažím být co nejčastěji se svými rodiči i se svými dětmi, s několika málo opravdovými přáteli, které mám, a je více méně jedno, co se přitom děje. Kdybych si ale měl vybrat opravdu dobrodružství na míru, tak bych asi vyrazil se svými nejbližšími na sever, do Švédska, Norska a Finska, obytným autem, za kterým bych táhnul loď a nevrátil bych se alespoň měsíc nebo raději dva.

Když jsme u těch mott – na webu jsme se dočetli, že to vaše zní: „Největší chybou je klást si nízké cíle.“ Jaké cíle myslíte, že by si mělo v současném světě klást sdružení, jako je Pionýr?
Mělo by se pokoušet vychovávat slušné lidi. Zní to jako klišé, ale já si vážně myslím, že když bude mezi mladými co nejvíc slušných lidí, budeme všichni společně žít líp a veseleji. Snažím se své děti vést k tomu, aby věděly, že slušnost a dodržování pravidel nejsou slabostí, ale naopak znakem velké vnitřní síly a přesvědčení, že pravda nakonec vždycky zvítězí. A nevadí, že jí to někdy strašně dlouho trvá…


Hero, TK Sunar, 23. 1. 2013.
Hero, TK Sunar, 23. 1. 2013.

Jan Kovařík
Absolvent Fakulty sociálních věd UK Praha (rozhlasová a televizní žurnalistika). Moderoval řadu televizních i rozhlasových pořadů a také společenských, kulturních, sportovních i prezentačních akcí.

Pomohl na svět řadě projektů pro děti a mladé lidí – například soutěži Eurorébus a nebo projektu Dreamcatcher aneb chyť svůj sen.

Narodil se ve znamení Panny. Mezi jeho koníčky patří knihy, horská turistika, golf a péče o zahradu. Za největší životní úspěch považuje své tři děti – dcery Kačenku a Andulku a syna Honzíka.

(zdroj: www.ceskatelevize.cz)