Jak zvládat kritiku

Kritika – dobrý rádce, ale i zákeřný nepřítel, který dokáže stravovat sebevědomí neuvěřitelným způsobem. Podstatou je – jak má člověk kritiku zvládnutou sám v sobě. Narcis, který má moře ke kotníkům, všude byl a všechno zná nejlíp, ten rozhodně kritikou šetřit nebude – především jako zbraní. Ovšem i tzv. hromádka neštěstí bez špetky sebevědomí umí vypustit jedovatý šíp kritiky – činí tak ovšem často především v (přehnané) sebeobraně.
Kritika je svým způsobem všudepřítomná, protože hodnocení nás provází na každém kroku. Zásadně nás však odlišuje přístup k ní…

Kritika je (běžnou) součástí života, proto je nezbytné učit se (slovo naučit zde není na místě) s ní pracovat. Neustále, průběžně.

Konstruktivní kritika (taková, jež současně navrhuje i řešení, není jen útokem) je důležitým předpokladem fungování a rozvoje každého kolektivu, ale i každého z nás. Bez ní ustrneme, přestáváme růst. Nezřídka se nám nemusí líbit, ona vždy opravdu radostná není, ale důležitý je obsah sdělení. A naše práce s ním. Když si totiž věci pojmenujeme, jak se říká: nastavíme zrcadlo, může nám pomoci překonat tápání, nejistotu a ukázat směr.

Pokud si někdo kritikou jiných léčí vlastní šrámy, zpackaný život či selhání nebo pocit zneuznanosti, jde o jinou záležitost, protože taková kritika často bývá zlá, a proto velmi zraňující a i připravený člověk je z ní zaskočený. S kritikou se nemá bojovat – k tomu musíme vést i děti, ale musíme na ní růst.

Na (zdejším) malém prostoru lze některé věci pouze naznačit, proto shrnutí bude lapidární: bez kritiky to nejde, jako vedoucí s ní musíme pracovat k dětem i k sobě. Nezbytné potom je činit tak s rozmyslem.

Martin