Hrdost

Duben – tradiční měsíc, který vyvolává směs hrdosti a rozpačitosti… Slavit či neslavit? Připomenout si 24. duben 1949 nebo se bojácně přikrčit a tiše mlčet?
Oblastní porady – o nichž je řeč na jiném místě – mne většinou naplnily spíše pocitem hrdosti, tak si v té souvislosti dovolím několik vět právě o ní.

Hrdost je vnímána různě. Většinou v kladném smyslu slova, ale je nezbytné nepřehnat to s ní, aby nepřerostla v pýchu, to je životní zkušenost. (A soudím, že zrovna u nás, v Pionýru, kde se hodně nosí hyperkritičnost, najmě navzájem, to asi úplně nehrozí.) Proto svoji dubnovou úvahu propojuji právě s datem 24. dubna 1949, které někteří pionýři nevnímají jako naši zrovna nejhonosnější příležitost k pochlubení se. Ale s použitím slov G. H. Lichtenberga: „Hrdost, ušlechtilá vášeň, není slepá k vlastním chybám, ale pýcha ano.“ – dostává vhodný rozměr a přivádí k mému oblíbenému závěru, že potřebujeme znát vlastní minulost – místo zbabělého nehlášení se k Pionýru a jeho tradicím. Protože mezi hrdostí a ponížeností stojí něco třetího – a to je odvaha, smělost. Ne nekritičnost, ne slepota. Byl bych rád, kdybychom všichni cítili hrdost na náš spolek, bez ohledu například na jisté osobní nevole. Ostatně nejsem sám, kdo je přesvědčen, že máme být nač hrdí. A právě hrdost nám určuje míru smutku či radosti. Propojením s naší historií – protože v ní máme nějaké přešlapy – platí dvojnásob slova Ch. Dickense: „Kdo z hrdosti nepřizná vlastní chyby, nemá hrdost.“

Martin