Honza Zadražil – I já denně zažívám dobrodružství na míru.

V minulém čísle jste si mohli přečíst rozhovor s olympioničkou Štěpánkou Hilgertovou. Tentokrát jsme oslovili osobnost z úplně jiného ranku – herce Jana Zadražila, který rád vyhledává zajímavé příležitosti nejen v herectví. Do Pionýra chodil jako dítě, stejně jako naprostá většina jeho vrstevníků, vedoucím už se ale stát nestihl.

Se sympaťákem Honzou jsme se setkali v Brně, kde už osmou sezonu exceluje coby Nikola Šuhaj v Baladě pro banditu. Nad šálkem čaje jsme si povídali o tom, jak na svůj oddíl vzpomíná, co mu členství v Pionýru dalo a co si o něm myslí dnes.

Co se ti vybaví, když slyšíš slovo pionýr?
Džíny…

To je poměrně neobvyklá asociace, proč zrovna džíny?
Je to věc zhruba stejně datovatelná i co se týče doby vzniku. Takhle si to pamatuju. I tatínek mi říkal, když jsem byl malej, že se tím slovem označovali lidi, kteří se rozhodli, že úplně změní svůj život, že odejdou i třeba ze své země a půjdou někam, kde před nimi ještě nikdy nikdo nebyl. Průkopníci. A ty džíny… Když jedeš objevovat, jedeš v džínách. Není to ale objevitel v tom smyslu, že jedeš někam něco objevit a pak se vrátíš hezky zpátky do tepla domova. Ne, jedeš a jsi odkázaný sám na sebe, respektive na skupinu lidí, s kterými jedeš. Sám toho většinou moc nezvládneš, vždycky je dobré, když máš kolem sebe lidi, na které se můžeš spolehnout. A to je pro mě pionýr.

Chodil jsi do Pionýra?
Chodil. To jsme chodili všichni. To byl jeden z paradoxů, který v té době přišel. Jestli se nemýlím, tak Pionýr existoval už před rokem 1945 – byla to jedna z organizací jako Junák nebo Sokol. A v naší době si režim vybral zrovna tuhle organizaci a povýšil ji na povinnou, aby měl o lidech přehled. Ale zrovna tohle období, i když je asi nejdelší, neberu v jeho historii jako důležité. Chodil jsem do Pionýra, respektive do ´turisťáku´. Pro mě to byli lidi, kteří se chtěli potkávat a pracovat s námi. Nechtěli, aby z nás vyrostly úplný trumpety.

Jak dlouho jsi tam chodil?
Od první třídy asi do patnácti nebo šestnácti. A potom jsem měl asi začít dělat vedoucího, ale začal jsem dělat svou práci, a už jsem se k tomu nedostal.

Nikdy jsi neuvažoval o tom, že bys vedl nějaký oddíl, pracoval s dětmi?
To zase jo, to mě vždycky dost bavilo. Později jsem dokonce jezdil na tábory jako vedoucí. Ty sice nebyly pod žádnou organizací, ale byly to pionýrské začátky. Šlo o bigbeatové tábory uprostřed lesa, kde byla zařízená zkušebna a jezdily tam děti, které se chtěly naučit hrát na nějaký nástroj, potažmo naučit se hrát dohromady. To tu nikdy nebylo, nikdo to nedělal. Je pravda, že tyhle děti byly často dost velký ´řízci´ – ve věku od 11 do 16 let, většinou lidi, kteří část roku žili na ulici. Mnozí z nich tam poprvé zažili, že je někdo bere vážně, že se někdo zajímá, jak žijou, jestli se cítí na světě nějak platní. I to mi přijde jako synonymum Pionýra – hledáš svou krevní skupinu. Máš nějakou partu přátel, s kterými se můžeš potkat, někam patříš. Ten pocit je hodně důležitý, protože člověk je ve výsledku stádní tvor, a proto je dobrý mít tlupu, do který patříš. A pokud je ta parta postavená na dobrých základech, tedy že je proto, aby se ti lidé potkali a pomohli nejenom sobě, ale i směrem ven, pak v ní můžeš dostat ten pocit, že má cenu být na světě.

Kdy a jak ses dozvěděl, že Pionýr existuje i po revoluci?
Jsem docela pravidelným návštěvníkem Bambiriády v Praze, tehdy to bylo tuším na Letné, a tam jsem mezi stany zahlédl stanoviště Pionýra. Překvapilo mě to, to musím říct, protože jsem si myslel, že se ho podařilo za těch čtyřicet let tak spojit s komunismem, že si nikdo netroufne vzít ho a oprášit. Dát mu zpátky ten správný význam – že to není nadávka, ale naopak obdivuhodné. Když o někom někdo říká, že je pionýr, tak to pro mě je člověk, který je ochotný udělat o jeden krok víc než všichni ostatní. Jít se podívat ještě o kus dál, kde nikdy nikdo nebyl nebo kde všichni říkají: Tam ne, tam to bude moc těžký a složitý. A ten, který řekne: Já vím, ale zkusím to, je pro mě pionýr.

Když jsi poznal, že tohle sdružení funguje a stále pracuje s dětmi, zjišťoval sis nějaké další informace?
Nezjišťoval, ale asi proto, že jsem se na té Bambiriádě u pionýrského stanu zasekl na docela dost dlouho. Velmi mě potěšilo, že zmizel veškerý ideový balast, který tam strana dosadila, a že to je zpátky organizace, která má chuť poskytnout všem, kteří o to stojí, možnost najít takovouhle partu. Potěšilo mě, jak je různorodý. Že to není jedna cesta, ale že sdružuje všeliké možné zájmy.

Sám máš dvě dcery. Neuvažoval jsi později o tom, že by holky chodily do některého oddílu Pionýra?
Uvažoval bych o tom ve chvíli, kdy by holky řekly, že chtějí. Pamatuju si z vlastního dětství, že mě vždycky nejvíc bavily věci, pro které jsem se rozhodl sám. Myslím, že jakmile je to rozhodnutí od rodičů, tak v určitém věku to a priori není dobrý. Takže čekám a dávám dobrý pozor, na co by holky mohly zareagovat, na co by měly chuť. A v tom se je snažím podpořit. Je fakt, že Káča, ta starší, je to nejtypičtější městské dítě. Z čehož jsem trošku nešťastnej, protože já jsem z Řeže u Prahy a vyrostl jsem v lese. Ale Káča je dáma a výletům a podobným věcem moc nedá. Nicméně mladší Julča je velká turistka, takže mi dělá radost. Káča s námi jako malá taky chodila, ale už ji to přešlo. Julču to drží dýl, což mě těší. S rodinou máme u řeky pozemek, kam jsme si přivezli karavany. A teď jsme se s tátou a bráchama zbláznili a koupili jsme si šestimetrový indiánský týpí, čímž jsme si splnili ten sen ze Dvou divochů. Bydlíme tam a Julča je hodně nadšená. Ve svých osmi letech je schopná pracovat se sekyrou, nasekat si dřevo, udělat si oheň a to jsem fakt pyšnej tatínek.

To jsou ale přece naprosto ideální předpoklady pro vstup do pionýrského oddílu…
To jo… Kdyby přišla s tím, že by o něco podobného stála, říkám proč ne. Samozřejmě se to odvíjí i od toho, jestli už je tam někdo, koho zná.

Naše sdružení přišlo loni s novým mottem: Pionýr je dobrodružství na míru. Dá se nějaké dobrodružství zažít i ve tvém hereckém povolání?
Dá, a asi proto to činím. Je to vždycky veliký dobrodružství, a protože já ho takhle chci prožívat, je pro mě na míru. A myslím, že je to výborné motto. Ve výsledku totiž záleží jen na tobě, jestli dobrodružství zažiješ. Pokud ho chceš a stojíš o něj, pak ho i prožiješ.

Považuješ se za dobrodruha?
Jo!

A máš v hlavě nějaké dobrodružství, které sis ještě neprožil, ale chtěl bys? Máš nějaký dobrodružný sen?
To je těžký, protože bych to strašně nerad zakřikl. Mám víc štěstí než rozumu, takže se mi ty sny plní každý den. Mám okolo sebe lidi, které mám moc rád, jsou pro mě důležitý a mají rádi i oni mě. Dělám práci, která mě baví tak moc, že ji ani nepovažuji za práci.

Čerpáš z toho, co jsi v Pionýru, resp. turisťáku zažil?
Já myslím, že jo. Naučil mě nebýt sólař. Naučil mě fungovat ve skupině. Že větší srandu si vždycky užiješ, když jsi s někým, než když jsi sám. Že máš nějaký cíl a kolem sebe i lidi, se kterými ho můžeš dosáhnout. V tom je divadlo stejné – někdo na tebe musí posvítit, někdo ti připraví kostým, nejsou to zkrátka jen ti kolegové na jevišti. Za divadelním organizmem se skrývá obrovský tým lidí, bez kterých by to nefungovalo. A tahle pospolnost mě baví a to si myslím, že mi dal i ten Pionýr v dětství. A myslím, že ta dovednost fungovat ve skupině se musí svým způsobem pěstovat – pracovat na tom a učit se to. A nejlepší je, když se ji učíš podvědomě jenom tím, že tam jsi. A když je to od dětství a ve skupině, která ti dá místo, dá ti možnost, abys jí byl platný, ale zároveň tě naučí, že je třeba respektovat určitý hranice zase někoho dalšího, je to důležitý do celýho žití.

Letos to je už 23 let, co Pionýr obnovil samostatnou činnost. Je něco, co bys mu chtěl popřát?
Džíny! Aby fungoval jako džíny. Zná je každej, nosí je každej a ještě pořád jsou znakem lidí, kteří se chtějí lišit v tom dobrém slova smyslu. Jsou znakem jakéhosi rebelství, mladistvosti, energie a zároveň mají velkou tradici. Je to praktická věc, která se ti hodí, ale neobnosí se. Zkrátka džíny!


Herec Honza Zadražil: I já denně zažívám dobrodružství na míru

Herec Honza Zadražil: Pionýr je pro mě člověk, který jde o krok dál než ostatní

Herec Honza Zadražil: Ať Pionýr funguje jako džíny! Ať je známý, mladistvý, praktický, ale ať se neobnosí


Kdo je Jan Zadražil

Jan Zadražil se narodil 5. listopadu 1975 v Řeži u Prahy, je ženatý a má dvě dcery – čtrnáctiletou Kateřinu a osmiletou Julii. Vystudoval Státní konzervatoř v Praze a během svého života už si zahrál na mnoha pražských i mimopražských scénách, například ve Strašnickém divadle, Divadle Na Fidlovačce, Na Vinohradech, Pod Palmovkou, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Středočeském divadle v Kladně nebo v brněnském Divadle Husa na provázku.

Před čtyřmi lety si během Divadelního léta pod plzeňským nebem střihl roli Chlestakova v Gogolově Revizorovi, od listopadu 2005 je možné ho vidět v novém pojetí kultovního představení Balada pro banditu. V posledních letech se objevuje také ve filmu (Vy nám taky, šéfe!, Labyrint) a v televizi (Přešlapy, Cesty domů, Černá sanitka). Honza Zadražil také hraje a zpívá v kapele Moje řeč.