Historie festivalu Porta – vzpomínky a perličky

Festival Porta předloni oslavil již padesátiletí trvání (1. ročník se konal v roce 1967 v Ústí nad Labem) a nejen ta délka potvrzuje známé české úsloví „V hudbě život Čechů“. Ale o významu toho dlouhatánského festivalu nebo třeba o třicetitisícovém hledišti plzeňského Lochotína v závěru osmdesátých let už toho bylo napsáno hodně, a tak připojím jen pár drobností, které mi vyvstanou v hlavě, když se řekne Porta, protože jsem měl to životní štěstí řadu roků s Portou strávit.

  • O recitály hudebních skupin na Portě ve Svitavách byl takový zájem, že se všichni diváci ani náhodou nemohli vejít do sálu, kde se hrálo. Ti, kteří se dovnitř již nedostali, vytáhli ešusy, přiložili misku ke stěně a ucho k misce. Ešusy fungovaly jako zesilovače…
  • Co je Porta Portou, užívá nejen heslo „Hudba je lék a Porta nejlepší apatykou“, ale taky začíná zpěvem trampské hymny „Vlajka vzhůru letí“. Při této hymně zpívá, kdo zná slova, a všichni stojí, jak se při hymně sluší.
  • Ohlas a věhlas Porty se dostal i za hranice, a tak se mezi hostujícími muzikanty začali objevovat i umělci ze zahraničí. Do Plzně přijela i ruská (tehdy sovětská) písničkářka Žanna Bičevská s typickou ruskou sedmistrunnou kytarou a těžkými černými vyšívanými šaty k vystoupení. Měla vystupovat společně se Spirituál kvintetem. Jiří Tichota ji přivítal, ale pak jí sdělil, že Porta je normální festival normálních lidí, a že by měla mít na sobě něco jiného než ten černý hábit. Irena Budweiserová sáhla do své garderoby a půjčila Žanně lehoučké pestré minišaty. Žanna tehdy o Portě řekla: „Porta je svět, kde bych chtěla žít!“
  • Kapelu Lokálka milovali všichni, kteří měli rádi v písničkách humor. Dokázala s vtipem zpívat i o vážnějších věcech. Například rostoucí počet vietnamských obchodníků oslavila písní zpívanou s asijskou výslovností a refrénovým sloganem „Máte dobré pivo, špatný rákosí…“
  • Na Portě tisíce diváků stanovaly, a toho občas využili pobertové. Vašek Souček jednou divákům povyprávěl, jak za ním přišla dívka, že jí ukradli ve stanu peníze, které měla na cestu domů, a teď neví, jak se dostane. Vašek vytáhl desetikorunu, položil ji na kraj podia a poprosil diváky, aby se přidali, pokud mohou. Výsledkem bylo, že dívka dostala peníze na vlak, o něž přišla, a štáb Porty měl i na odškodnění několika dalších případů.
  • Ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař je všeobecně známá píseň „Ten dělá to a ten zas tohle“. Byla Porta, přijela skupina Hop trop a zazpívala zaktualizovanou verzi „Ten krade to a ten zas tohle“. Muzikanti odjížděli z Porty s celou řadou žádostí, kde všude by měli zahrát.
  • Tři roky – v závěru sedmdesátých let – se Porta konala v Olomouci. To bylo v dobách, kdy se finále dělilo podle žánrů: jeden večer byl folkový, jeden country, jeden trampský. Trampové většinou bydleli v olomouckých Smetanových sadech a do haly chodili společně průvodem. Tenhle zvyk přetrval i další roky, i když striktní dělení žánrů už bylo minulostí.
  • Plzeň přivítala Portu v roce 1981, na výstavišti, kde se hrálo ještě dvakrát, než si zájem diváků vynutil přechod do lochotínského amfiteátru, který původně sloužil jako letní kino pro 11 000 diváků.
  • Velký zážitek byl, když zpíval na Lochotíně Wabi Daněk. Prázdné podium. Na něm jeden človíček s kytarou a proti němu 30 000 posluchačů. Wabi začal hrát Hejkala a na jeho „Hej!“ odpovědělo třicet tisíc „ Hej!“ takovým způsobem, že to bylo slyšet až na druhém konci Plzně.
  • Jarmila Šuláková, hvězda strážnických folklorních slavností, v civilu prodavačka v prodejně Supraphonu, vystupovala s vizovickou kapelou Fleret. Když se Fleret chystal ke svému prvnímu vystoupení, sledoval jsem paní Šulákovou, jak přišla k maskovací síti a pohlédla na zaplněné třicetitisícové hlediště před sebou. A víte, co se stalo? Tato hvězda Strážnice, která musela léta rozdávat radost svým zpěvem tisícům posluchačů, se odvrátila od sítě a zbledla… Pak se síť otevřela, Fleret začal hrát, Jarmila začala zpívat a Lochotín byl její.

Všímal jsem si, kolik muzikantů jezdí na Portu společně se svými dětmi a dělalo mi to velkou radost, protože záhy se začalo ukazovat, jak ta jablka opravdu nepadají daleko od stromu. Mladí i nejmladší muzikanti se začali objevovat mezi těmi staršími a netrvalo dlouho a objevily se první kapely, složené celé ze synů nebo dcer muzikantů. A tohle chvályhodné činění pokračuje a trvá dodnes. Možná k tomu přispěla i Dětská Porta, jejíž 26. ročník se v roce 2017 pořádal.

Autorem článku je Jan Dobiáš, který je s Portou mnoho let a mnoho let byl jejím Portýrem – redaktorem časopisu, který je pro diváky vydáván.
ilustrační foto: archiv Dětské Porty