Formalizace činnosti, přímé propojení se školami

Kde se vzalo?
Období, o kterém bude řeč, už – jako aktivní účastníci, tvůrci, nikoli děti – pamatuje jen málo lidí, jde o padesátá léta a řeč bude tedy o Pionýrské organizaci Junáka a následně o Pionýrské organizaci ČSM. Připomenutí prvního pojmenování nové organizace (r. 1949) není samoúčelné. V původních představách totiž měla působit dvojkolejně:

  • skautské oddíly, pracující v místech, měly dále působit a vedle nich měly
  • při školách vznikat oddíly nové a z nich následně celé pionýrské skupiny.

To předpokládaly původně schválené a v rámci hnutí prosazované záměry (a dokumenty).

Současně ovšem byl vyhlášen úmysl přivést do organizace během jednoho roku statisíce nových dětí (a dlouhodobým cílem bylo zapojit do její činnosti většinu dětí). Zároveň Československý svaz mládeže vyhlásil, že do roka (tj. do r. 1950) bude mít milión členů… Zde je prapůvod oné nehezké vzpomínky některých lidí a odtud pramení klišé, že Pionýrská organizace touží toliko po formálních členech.

Góly a přešlapy

Titulek tohoto seriálu může znít jako inspirace olympiádou, která probíhá právě v době tvorby tohoto čísla Mozaiky. Ve skutečnosti je ale obrazným vyjádřením toho, co chceme zachytit při pohledu na více i méně vzdálenou minulost pionýrského hnutí.

Nasbírali jsme dost zkušeností se slepými uličkami, které přinesly – při svém „odhalení“ – jen příležitost otevřeně chybu přiznat a poučit se z ní. To jsou ony přešlapy. Některé věci se nám ale opravdu daří, umíme je dobře, jsou osvědčené třeba i po desítky let… jsou to zkrátka trefy do černého, góly. V tomto seriálu vybereme z každého soudku pár kousků a trochu si je přiblížíme.

Budeme se snažit pojmenovat příčiny nezdarů a rizika, která by s sebou neslo zapomínání na ně, ale také poukážeme na věci, na které můžeme být hrdí a které stojí za to dále rozvíjet. Navíc se pokusíme ukázat, že nic není černobílé, že v každém „přešlapu“ je kousek „gólu“ a naopak.

Pro „zahřátí“ začínáme přešlapem, který je z naší historie bohužel až příliš známý…

Lov „duší“hlavicka
Bohužel, těmto cílům bylo podřízeno vlastně vše – bez ohledu na důsledek. Jenže získání členů je věc jedna a jejich (aktivní) práce další… V 60. letech – svobodně a kriticky – rozebrali tuto iniciativu vedoucí představitelé uryvek-1samostatného Pionýra a označili ji za snahu o vytvoření „úřadu nad dětmi“. Následně se jim za to dostalo příkrého
hodnocení, které jim zkomplikovalo práci i život… Ale zpět do r. 1949.

Bylo nutné vytvořit strukturu, která by mohla fungovat celoplošně. Proto byl zvolen model, který se přímo nabízel… (Co na tom, že šlo o klasickou situaci, kdy je nasnadě jednoduché, ale zároveň chybné, řešení.) Takovou strukturou přece jsou školy… Jsou všude a všechny děti do nich chodí[1]).

A tak začaly ve velkém měřítku vznikat pionýrské skupiny, které se rovnaly základní škole, ovšem bez připraveného zázemí vedoucích. Jak lehké: jednotlivé třídy byly oddíly a schůzky obvykle přímo navazovaly na výuku.

(Tím byl ovšem rodící se Pionýrské organizaci Junáka vložen do kolébky ještě jeden problém: formálně byla organizace součástí Československého svazu mládeže, ale faktický vliv na ni měla více škola, v jejíchž prostorách organizace působila, ale o tom jindy.)

Proč šlo o přešlap?
Zdánlivě to znělo jako celkem efektivní řešení… Jenže mělo hned několik velkých problémů a z nich řetězením vyplynuly potíže další.

– První byl, řekněme, propagační: vzniklo v době, kdy se nekriticky přejímaly příklady z tehdejšího Sovětského svazu, kdy obecně platilo, že co bylo odtud, bylo jen dobré a hodné napodobení. Kromě popření ideje pionýrského hnutí, že jde o hledače nových řešení, to s sebou přineslo ukrutnou ideologizující zátěž, že celičké to je jen a jen sovětský, potažmo, komunistický implantát, nevhodný pro naše výchovné tradice…

– Druhý je pedagogický: Oddíl je totiž ze své podstaty neformální kolektiv, ve kterém mají všichni, děti i vedoucí, jednu společnou věc – chtějí se v něm sdružit, mají chuť být jeho součástí, vybrali si ho, berou ho za svůj. To odpadá, když je oddílová schůzka jen další hodinou třeba po „hudebce“ a vedoucí je „souška učitelka“, což je nezřídka paní, kterou oddíl vlastně nezajímá, akorát kvůli němu musí chodit domů až o hodinu později…

– Třetí představovalo popření do vínku vložených principů celé organizace. Časem se totiž tzv. místním oddílům a pionýrským skupinám začaly vkládat do cesty administrativní překážky a dávala se přednost pionýrským skupinám při školách.

– Čtvrtým se stala „honba“ za čísly organizovaných dětí. Ta se při kritických pohledech na pionýrské hnutí stala zaklínadlem, že mu nešlo o nic jiného než o formální vliv na všechny děti. Což byl právě jen klacek na mlácení, neboť to rozhodně nebylo v nejvlastnějším zájmu organizace, ale ani dětí… – a nikdy to neplatilo.

Každý líc má i rub
Právě jsme předestřeli několik pohledů, na jejichž základě lze zavedený princip hbitě a kategoricky odsoudit. A navíc z nich vzlínají i některá nekonečně se vlekoucí klišé provázející pionýrské hnutí: formalismus, povinná účast, zavlečení zvenčí, poškolštění – která jsou nám stále a znovu předhazována. Je ovšem dokladem životnosti pionýrského hnutí, že se dokázalo s naprostou většinou prakticky vypořádat (a leckdy to ani netrvalo nijak dlouho) – vyvozením poučení a snahou o překonání.

Bohužel – i vzhledem k vlastnímu sebebičování – se nepovedlo úspěšně či možná přesvědčivě „prodat“ toto vypořádání veřejnosti, a tak podobné charakterizující fráze Pionýra stále provázejí, stejně jako pláč některých našich vedoucích, jak jsme se nedokázali vyrovnat s minulostí.

Nejen přešlap

aneb život ukazuje, že ani zdánlivě zcela chybné rozhodnutí nemusí mít jen záporné dopady

Současní dětští psychologové využívají při řešení krizových situací (např. šikany) v třídních kolektivech postupy, které dnes vyvolávají vzpomínku na oddílovou činnost. Tj. ve formálně vytvořených kolektivech budují neformální vazby – prostřednictvím her a jiných společných činnosti dětí, vedle výuky.

Z toho lze odvodit, že správně pracující „třídní“ oddíly nejen skutečně mohly dobře fungovat, ale současně celý systém byl nezanedbatelnou preventivní aktivitou. Nabízel totiž formálně vytvořeným třídním kolektivům, díky činnosti, kterou děti dělaly, aby mezi nimi existovaly jiné vztahy, než tomu v běžných třídách je.

Nejde sice o systém univerzální – některé třídní kolektivy byly i jako oddíly zcela formální, takže tuto „přidanou hodnotu“ nenabízely. Nicméně nastavený systém sloužil jako prevence, protože pomáhal (i když patrně nezamýšleně) předcházet rizikovému chování dětí.

Vyrovnání se… – s cizím vlivem
Nejsnáze lze argumentovat proti klišé o zavlékání cizích zkušeností – protože jen
málokteré hnutí má své ryzí kořeny v Čechách a na Moravě – a nikdo je nehodnotí jako zvnějšku zavlečený bacil. Naopak naprostá většina přejatých námětů ponechala od svého původce dobré věci a časem je přizpůsobila zdejším podmínkám, tradicím a možnostem.

Vyrovnání se… – s poškolštěním
V padesátých letech proklamované heslo „Pionýr – první pomocník školy“ se vyčerpalo ještě rychleji, než se stačilo skutečně prosadit, ostatně o tom budeme hovořit ještě v jiném pokračování.

Obraz znechucené „soušky učitelky“, pokračující ve školním pedagogickém procesu i v tzv. pionýrské činnosti, se naštěstí rozplývá pod náporem jiných, novějších a lepších zkušeností. A navíc, abychom byli spravedliví, je třeba říct, že to opravdu neplatilo vždy a všude. Naopak! Jsou příklady, kdy se ve třídě sešla dobrá parta dětí i fajn vedoucí a „třídooddíl“ fungoval dobře. Děti se na schůzky a výpravy těšily a někde třeba i položily základy tradicím, které přetrvaly z 50. let dodnes.

Vyrovnání se… – s formálností, „povinným“ členstvím
Výraznou slabinou školního uspořádání byla danost, která nenechávala prostor vlastní volbě dětí. A tak někdy i mohla být snaha ze strany učitelky nebo učitele, ale „pionýry“ bylo těžké nadchnout i pro kvalitně připravený program. Jednoduše proto, že to, co je povinné, málokomu voní – příkladů vyjmenujeme každý spousty. Tak třeba knihy, které trpí tím, že jsou součástí povinné četby, a už jenom ten samotný fakt je čtenářům znechucuje, i když jde třeba i o mistrovská díla.

Je ale nutné zmínit, že nikdy nešlo o povinnost takříkajíc vytesanou do kamene, a tedy záleželo (jako téměř vždy) hodně na lidech ve vedení škol, jak se k věci postaví. Výsledek známe, školní model ustavování skupin a oddílů ujal se opravdu téměř všude. Už se ale tolik neví, že vždy existovaly školy – a zdaleka nešlo jen o zapadlé malotřídky – kde k tomuto propojení nedošlo, přesto tyto školy bez problémů fungovaly, jejich žáci odcházeli na střední a vysoké školy.

Skutečné vyrovnání ale přineslo především rozšíření zájmové činnosti v šedesátých letech. To byl totiž opravdu „gól“. O něm si ale budeme povídat příště…

Martin, Jakub


[1]) Navíc je zde nutné připomenout, že záměru vyjádřenému heslem (z r. 1945): „Jednotná škola — jednotný národ“ vyšel vstříc zákon o jednotné škole z roku 1948. Prodloužil docházku na devět roků a současně pozměnil celou strukturu školského systému. Tzv. „jednotnou školu“ (což je i dnes pro řadu lidí výrazně pejorativní označení) chápal především jako ujednocení vzdělávacích požadavků na stejně staré žáky, na něž byly dosud kladeny různě vysoké nároky podle toho, na jaký druh školy chodili (gymnázia, reálky, měšťanky).