Duben … ještě za kamny budem?

Rozhodně ne! Naopak! Pranostika hovoří o vlezlém chladném aprílovém počasí. Duben 1990 však byl v Pionýru cokoli, jenom ne schovávačka za kamny.

Pionýr byla již zcela oficiálně uznaná společenská organizace (podle tehdy platného zákona 68/1951 Sb.), ale samostatné krůčky se teprve učila dělat. A nebylo to nijak jednoduché.

Volání bylo vyslyšeno
V podstatné části pionýrských oddílů pokračovala tradiční pravidelná činnost. Byla tak naplněna výzva z lednové mimořádné konference, aby proměny pocítily děti v nejmenší možné míře. Přestože řada vedoucích hovořila o nastalé situaci a proměnách i s dětmi a jejich názory předávali dál, v mnoha oddílech skutečně bez dramatických změn pokračovala schůzková činnost, jezdilo se na výlety a připravovaly se tábory.

Apríl!?!?
1. dubna byla neděle
a pro členy Přípravné federální rady Pionýra šlo o pracovní víkend. A v obsahu jednání rady nebylo k žertům příliš mnoho prostoru, i když přinejmenším jeden bod vypadal jako pravý aprílový fórek… To když PFRP brala na vědomí stanovisko Sv. Dojivy o ukončení jeho činnosti v Pionýru a PFRP k 1. 4. 1990 a jeho registraci v organizaci Junák. Svatopluk měl od ledna na starosti ekonomické zajištění činnosti organizace do budoucna a odešel s celým – dnes bychom řekli know-how – a vedení Pionýra se ocitlo opět téměř na začátku cesty.

Vedle toho se ovšem rada zabývala řadou dalších záležitostí – od drobností typu proč neodvysílala Československá televize relaci o Pionýru, záležitosti vydavatelských práv například pro časopis pro děti „ABC mladých techniků a přírodovědců“ (legendu mezi dětskými časopisy!), přes řešení otázek nájmu nebytových prostor pro činnost s dětmi až po otázky aktuálního i perspektivního pojištění činnosti. Rada také svolala ustavující jednání Federální rady Pionýra na víkend 5. – 6. května 1990 (viz box).

Nakonec se podařilo nalézt shodu a na uvedený termín svolat současně i ustavující jednání České i Slovenské rady Pionýra.

Kolize termínů i názorů

Lednová konference uložila svolat jednání nových orgánů Pionýra do 30. dubna. Mezi členy Přípravné FRP převládl názor, že bude účelnější uskutečnit jednání v prvním víkendu května, byť se tím nevejde do měsíce dubna, například z důvodu možnosti uzavřít anketu k symbolice Pionýra, vytvoření potřebného prostoru pro zajištění účasti z okresních organizací Pionýra atd.

Na tomto postupu panovala shoda mezi úrovní federální a republikovou/slovenskou, české orgány trvaly na dodržení dubnového termínu a navrhovaly pro ustavující jednání nové české rady sobotu 28. 4., což naráželo i na odpor řady okresních organizací, které to označovaly za mrhání časem a prostředky (dva víkendy po sobě svolávat stejné delegáty z ČR na podobné akce)…

Šlo zkrátka o typický příklad, jak se navzájem příliš neposlouchat…

19. dubna
proběhlo poslední zasedání České rady PO SSM (působící jako Přípravná česká rada Pionýra). Příznačné bylo, že se konalo ve čtvrtek – což bylo značně omezující pro dobrovolné členy (přijíždějící na zasedání orgánu z celého Česka). Šlo však víceméně o bilanční jednání s řešením minima praktických aktuálních úkolů, a tak spíše „prošumělo“ bez valného zájmu. Šlo tak – bohužel – o další nevyužitou příležitost k praktické aktivizaci organizace a přenášení informací, kterých se jinak zoufale nedostávalo.

V dubnu 1990 bylo sice správné vyhodnotit úkoly, které České ústřední radě uložila konference pionýrských pracovníků v roce 1987, ale věnovat jim podstatnou část jednání orgánu v době, kdy ve společnosti dochází k zásadním posunům, svědčilo o tom, že české vedení tehdy nemělo tak úplně „ruku na tepu doby“… Šlo totiž o úkoly, které v nové situaci nebyly věcné, a tím méně uskutečnitelné. Byly totiž pro jinou organizaci, než která je projednávala v dubnu 1990.

Popis dění
jistě není zcela vyčerpávající a zase je nezbytné ho vnímat v obou rovinách: uvnitř Pionýra i kolem něho.

Otázka priorit… je záležitostí i dnes citlivou a názory na ně se různí. České vedení se zabývalo otázkami soutěží – jako byla přehlídka dětských recitátorů, Národní kolo soutěže Zlatý list, Přehlídka pionýrského čtení, Národní setkání dětského literárního projevu, Národní kolo Dívčích klubů, které převážně zajišťoval (tehdejší) Ústřední dům pionýrů a mládeže (pozdější Národní institut dětí a mládeže), zatímco záležitost řízení okresních organizací a pomoc při ukončování práce profesionálních vedoucích pionýrských skupin zůstávaly na okraji zájmu. Pravda, šlo o akce tradiční a mohly snad opravdu přispět k propagaci dobrého jména pionýrské organizace… – kdyby tak byly i prezentovány veřejnosti. (Což nebyly.)

Aktuálně ustavené a vnitřně se utvářející okresní organizace Pionýra tak byly nezřídka doslova bezprizorné a trápily je vnější vlivy, například to byli představitelé Svazu mladých, kteří někde vystupovali z pozice síly. Mezi předsedy okresních rad Pionýra byly v některých místech i výrazné osobnosti, ale nemálo z nich bylo stále „ve vleku svazáků“, respektive si s nabytou samostatností nevědělo rady a ztrácel se drahocenný čas.

Profesionální vedoucí pionýrských skupin se výrazně rozčlenili – někteří s heslem bližší košile než kabát hledali uplatnění ve sféře školství i za cenu „potopení“ funkční skupiny a ukončení aktivit oddílů, jiní se stali obětí vyřizování účtů (ze strany škol). Obecně se sice proklamovalo heslo: Nejsme jako oni! – ale platilo zase ne tak úplně pro každého. I mezi vedoucími PS ovšem pochopitelně byla řada ryzích pionýrů, kteří chtěli bezezbytku naplnit slova ze závěru slibu pionýrského pracovníka: „… a práci bezdůvodně neopustím.“ Tihle pionýrští bojovníci s obrovským zápalem a nesmírnou obětavostí překonávali překážky, kterých přibývalo, a mnoho z nich zůstalo Pionýru věrných dodnes.

Největší zdroje napětí,
myslím tím niterného, uvnitř Pionýra, zůstaly i v dubnu dva: členské příspěvky (i dnes „populární“ téma) a výbušná diskuze vyvolaná anketou k jednotícím prvkům. K nim se přiřadil i nedostatek informací… Kdekomu se příčilo – a přidávalo ještě další vrásky – „plácat se v drbech“, jasné pokyny a potřebné a věcné zprávy (včetně ekonomických) ale chyběly. Přípravná federální rada se tomu rozhodla čelit alespoň interně šířeným zpravodajem „Informace Pionýra“, kde zveřejňovala potřebné aktuality.

Bouřlivé debaty kolem symbolů/sjednocujících prvků Pionýra dokládaly sice zanícenost pro věc, ale – bohužel – také odkrývaly neschopnost vnímat argumenty a vést věcnou rozpravu. Z některých skupin či okresních rad přicházela stanoviska nekompromisní a ta zase vyvolávala jiné nesmlouvavé postoje…

Minule zmíněný termín pro výběr členských příspěvků za r. 1990 (do 24. dubna) se nepodařilo dodržet – příspěvky se scházely pomalu.

Anketa k symbolům

Mezi vnitřními tématy dominovala v Pionýru během dubna nesporně „Anketa k symbolům“. Zde, v boxu, uvádíme příklady návrhů nového znaku – ať je zaslaly děti, nebo pocházely od profesionálního výtvarníka (zde J. Valečková).

Vnější obtíže
také začaly narůstat. Nyní nebudu opakovat již zmíněné: problémy v majetkovém vyrovnání, včetně časopisů, či součinnost se školstvím… K opravdu zásadní změně totiž došlo v náladách ve společnosti – výrazně zesílila kritika minulosti, věcná i zcela iracionální, kdy vyvřely křivdy skutečné i smyšlené. S tím docházelo k posunům ve vnímání, zprvu nenápadným, později výrazným. Dnes, když se někdo zeptá na to, co to byl SSM, dozví se, že šlo o prokomunistickou manipulativní organizaci mládeže…  To již všichni vnímají jako běžný výklad – ale koncem roku 1989 a začátkem r. 1990 měl Socialistický svaz mládeže značnou společenskou autoritu, danou postojem kolem 17. listopadu. Ostatně na stávkujících středních školách se stávkové výbory nezřídka jmenovaly Stávkové výbory SSM a v jejich čele stáli funkcionáři SSM… Nyní se o roli a vlivu SSM na dění v r. 1989 netaktně mlčí, protože se příliš nehodí připustit, že ke konci prohnilého minulého režimu přispěla i značně prorežimní organizace. Jde o paradox a na jeho seriózní zhodnocení budeme muset asi dlouho čekat, ale proces upozaďování Socialistického svazu mládeže (od ledna 1990 Svazu mladých) zahájilo jaro 1990. A dopad tohoto procesu se pochopitelně dotýkal i Pionýra… a o důsledku celospolečenského tlaku bude řeč příště, protože v květnu přišlo opatření, které zasadilo prestiži SSM/SM hlavní ránu, z níž se vlastně již nikdy nevzpamatoval. A skutečnost, že nestáhl „pod hladinu“ i Pionýra, není náhoda, ale byla vykoupena dodnes nedoceněnou prací funkcionářů Pionýra (na všech úrovních) po celý rok 1990 i v době další.

Martin